Článek
Bývaly doby, kdy se česká politika točila kolem obrany před největším vnitřním nebezpečím – oligarchizací státu, která dostala s nástupem Andreje Babiše k moci zcela konkrétní a děsivou tvář (po různých variantách, kdy se o totéž pokoušela ODS s Klausem v čele i po něm) . Tehdejší „antibabiš“ představoval reálnou snahu zabránit rozvratu demokracie při pokusu o ovládnutí domácích i evropských dotačních finančních toků, tedy téměř prorocky správně odhadnutých agend, které jsou s námi dodnes. Dnes jsme však svědky absurdně zvrácené a nemocné podoby tohoto původně oprávněného a legitimního boje.
Oligarchizace pod Babišovým velením totiž postoupila do další, mnohem nebezpečnější fáze: k oligarchickému propojování a slučování. Už to nejsou jen izolované zájmy miliardářů, vzájemně proti sobě bojujících, protože to je jejich nejvyšší přirozenost. Dnešní oligarchie už pochopila, že pouze společně dokáže stát plně ovládnout. Fosilní oligarcha Tykač a jeho frau dnes bez ostychu působí v rámci vládní agendy vrchního oligarchy a rozdávají hraběcí rady o tom, jak by se měli běžní občané uskromnit.
A stavební lobby? Ta si už rovnou přímo napsala zákon, kterým se pasuje na entitu první kategorie. Ta může entitám druhé kategorie – lidem – zabavovat majetek, a i kdyby to udělala podle soudů nelegálně, nebude to napraveno a lidé o svůj majetek prostě přijdou, protože nebohá entita první kategorie by z toho měla ekonomické bebíčko.
A zbrojař Strnad se klidně schází s Okamurou, asi aby mu vysvětlil, že když bude sloužit i jinde než jen na Východě, bude se mít ještě lépe.
Společnost na písečku a prezident jako poslední štít
Těch, kdo by měli sílu se tomuto systémovému rozkladu vzepřít, fatálně ubývá. Občanská společnost a mnozí její lídři si dál hrají na svých vlastních písečcích. Zatímco oligarchie se slučuje, aby zvítězila, demokratičtí svatí bojovníci bojují za své vlastní malé piedestaly. Místo aby pochopili, že šanci na záchranu má dnes už jen technologiemi hnaná, propojená síťová struktura všech zbývajících prodemokratických občanů, budují raději své malé sochy, než aby se rozpustili v moderním boji, který má jako jediný naději na úspěch.
Poslední reálnou institucionální bariérou tak zůstává prezident. Muž, který nejede a nikdy nejel osobní egotripy, ale dělal to, co bylo správné v kolektivním měřítku. Prezident, který nasazoval život za druhé v Jugoslávii, místo aby si – po vzoru lídra současné globální vlny primitivismu Donalda Trumpa – obstarával cinknutá lékařská potvrzení, aby se vyhnul nebezpečí. Ale dnešní zcela zvrácený a vzhůru nohama obrácený svět nemá problém otočit i tenhle pravdivý příběh v opak v rámci své hybridní stoky plné fekálií, v které se polovina populace cachtá, jako by byla křišťálovým alpským potůčkem. Někteří tak silně věří své představě o kvalitě této vody, že ji dokonce pijí a zahánějí jí svou žízeň po jisté vnitřní nespokojenosti, kterou sice nechápou, ale jasně ví, že ji uhašuje jen tenhle potok.
Zrod hybridního antipavla
A právě proto prezident vadí. Všechny divize Agrofertu – od té politické, běžně nazývané ANO, až po ty bezpečnostní a mediální – začaly se svým majitelem chrlit umělý, intenzivní boj proti Hradu.
Zpočátku se zdálo, že špinavou práci půjde delegovat. Že tuto proxy válku obstarají Klausovi političtí předpubertální „fracci“, kterým jejich vlastní narcismus nalhal, že jsou státníky světového formátu jen proto, že se nebojí vylovit z bažiny jakoukoliv lež a popřít i fyzikální a klimatické zákony. Po fatálním fiasku jejich frackovství v Ankaře se ale ukázalo, že tito neschopní křiklouni dokážou zfanatizovat možná tak pavědecké šílence ochotné CO2 zavraždit následující generace, ale na populaci na pomezí příčetnosti a nepříčetnosti to zatím nestačí. Bude totiž trvat ještě pár let, než ruské dezinformační a AI nástroje převedou tuto část společnosti do stádia čisté, konzumní a nebezpečné nepříčetnosti.
Proto musel nastoupit sám agent Bureš. Rozhodl se, že zapomene na své dřívější fňukání a svůj fatální fail v Ankaře promění v ofenzivu a dokáže svým ovečkám vlastní genialitu, sílu a význam. Postupně se k němu přidávají všichni jeho zaměstnanci a poskoci. I chudák Karel Havlíček musel poslechnout, aby ho agilnější vlčáci v ANO náhodou nepředběhli ve frontě na vteřinu vůdcova drbání, než zase zaleze poslušně do boudy, odkud bude ze své citové frustrace štěkat na všechny, kdo se jen přiblíží k páníčkově vile.
Šikanátor, kterému už nic nebrání
Když si dříve Babiš stěžoval na „antibabiše“, hrál na city. Zoufale se snažil stylizovat do role oběti, které je nespravedlivě ubližováno, ačkoliv reálně čelil jen oprávněné snaze ochránit stát před rozvratem, na kterém jeho hnutí tvrdě makalo a který nyní vidíme realizovat.
Nyní ale přehodil výhybku. Citlivý Babiš-oběť se mění v Babiše-šikanátora. Zcela vědomě aplikuje vylhaný, osobní teror na prezidenta, který měl na víc tu drzost ho v přímých volbách rozmáznout navzdory ruskému hybridnímu tlaku. A jeho voliči nevidí žádný logický a etický rozpor a poslušně to opět celé baští a adorují vůdce ještě více. Stejně jako ho adorovali, když byl „obětí“.
Stačí se podívat na sociální sítě. I když odfiltrujete ruské trollí profily, zbude vám děsivé čtení: výplody lidí, kteří svému vlastnímu zotročení oligarchií už nadšeně a dobrovolně fandí. Řvou o agentu Pávkovi, prezidentčíkovi, lídrovi opozice, zatímco jim plná proměna v oligarchický a následně plně totalitní režim běží za zády. Jejich počet je dnes už takový, že celou republiku nezadržitelně stahují do bezedné žumpy. Z takové propasti se ale národy v historii dostávaly už jen za cenu obřího utrpení, kolapsu nebo války.
Ale tak už to chodí v dobách, kdy nová technologie dokázala rozvrátit mozky početní většiny lidí. Poučit se z doby knihtisku a čarodějnických procesů, rozhlasu, filmu a nacismu ale evidentně nelze. Digitální technologie odvádějí svou práci totiž ještě lépe a většina z nás ani netuší, že právě přikládá otýpku slámy pod nevinnou „čarodějnici“ nebo vysklívá obchod člověka, který nemá právo žádný obchod provozovat, a brzy skončí ještě hůře.
