Článek
Jeho nelidskost nezná hranic. Média nedávno přinesla svědectví 33letého ukrajinského vojáka Vladyslava, který se při bojích na frontě ocitl v ruském zajetí poté, co jeho vybombardovanou pozici dobyli okupanti. Ruští vojáci mu podřízli hrdlo a hodili ho do jámy s odpadky, protože si mysleli, že není šance, aby přežil. Vladyslav však vydržel: ránu si provizorně ovázal kusem látky a pět dní se plazil zpátky k ukrajinským liniím. Fotografie z nemocnice dokazují, že lidské tělo dokáže přežít i téměř nemožné. A přesto právě on řekl, že měl „štěstí“. Proč? Protože jeho spolubojovníky Rusové „rituálně“ připravili o oči, rty, uši, nos i genitálie.
Do tohoto svědectví zapadá nedávné rozhodnutí ruské vlády odstoupit od Evropské úmluvy proti mučení. A tak se nabízí mrazivá otázka: když se ruští vojáci chovali takto, když Rusko bylo ještě signatářem úmluvy, jak bude zajetí vypadat poté, co jim Kreml jasně vzkázal, že se už nemusejí držet zpátky? To není výjimka. To je metoda. Ruská státní politika. A co je nejhorší - Ruská kolektivní psychika, řešící takto nahromaděnou frustraci.
Ale vražedná brutalita na frontě je jen jedna část obrazu. Druhá, méně viditelná, se rýsuje uvnitř samotného Ruska.
Psychologické a sociální dopady války
Každá válka zanechává v lidech hluboké rány. Vojáci se vracejí s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), zejména pokud si nejsou jistí smyslem a etikou války, v níž bojovali. A na straně agresora je tento rozpor ještě palčivější. Ztracené životy, nesmyslné oběti a nakonec i pocit, že všechno bylo jen pro zájmy zkorumpovaných elit, se mění ve frustraci, agresi a odcizení od společnosti. Přichází potřeba něčemu opět věřit, něčemu ještě zrůdnějšímu než bylo to původní, co zklamalo.
Pokud k tomu připočteme ekonomický kolaps, inflaci a skutečnost, že mnozí vojáci a pracovníci zbrojního průmyslu své snadno nabyté prostředky ihned utratili, aby utopili své popírané negativní emoce v dosud nepoznaném hmotném blahobytu, který se stane jejich novou drogou, zůstane jen rozvrácený stát a prázdné ruce. Frustrace a hněv budou exponenciálně narůstat jako v papiňáku.
Rusko je navíc zemí, která nikdy nebudovala mechanismy, jak takovou frustraci mírnit a pravdivě odhalovat. Naopak – celý režim stojí na nenávisti, pocitu výjimečnosti, kultivaci agrese a na hledání vnějšího nepřítele. Pokud válka skončí, zbraně se přestanou vyrábět za takto individuálně výhodných podmínek a peníze nepotečou jako dosud, statisíce veteránů i dělníků zbrojního průmyslu spadnou do zoufalství. A jak ukazuje historie, zoufalí a traumatizovaní lidé jsou ideálním hnojivem pro extremismus. Obzvlášť v zemi, kde byla etika zabita už dávno a utápění disharmonií v alkoholu je národním lékem na vše.
Tak tomu bylo v Německu po první světové válce: zklamaní a zbídačení veteráni se stali sociální základnou nacistického hnutí. Tak tomu bude i v Rusku – protože se nedokáže změnit. Kdyby se zbavilo nenávisti, muselo by přiznat vlastní vinu. A to je v ruském kódu nepředstavitelné. Zničení planety pro ně naopak představitelné je, protože v jaderné apokalypse se mohou ještě falešně považovat za ty, kdo zasadili „satanovi“ smrtelný úder. I to je pro ně emočně příjemnější než pochopit, že světovým satanem byli po celá staletí právě oni sami.
Frustrace jako palivo fašismu
Ruská společnost se po konci války na Ukrajině propadne do chudoby, alkoholismu a agresivního nihilismu. A stejně jako Němci ve 20. letech nebudou hledat viníky mezi vlastními elitami, ale v „cizích“, které jim propaganda předloží. V Západu.
Čím větší bude jejich frustrace, tím brutálnější bude jejich projekce. Rusko se s koncem války nestane mírumilovným státem – naopak. Bude jako zraněná šelma, která si neváží ani vlastního života a jejím jediným cílem je stáhnout ke dnu ostatní.
Frustrace, která nemá kam odtéct, se postupně mění v patologickou agresi. Ta potřebuje ventil, a tím se stává sadismus – potěšení z mučení a ponižování druhých. Ve chvíli, kdy je společnost přesvědčena, že právě tímto způsobem „léčí“ vlastní rány, přestává jí vadit cokoliv: stavět koncentrační tábory, systematicky v nich vraždit celé skupiny obyvatel a nakonec i s ledovým klidem zplynovávat celé národy. Tak funguje spirála frustrace: z osobního traumatu se rodí kolektivní obludnost, která už nezná žádné hranice. A Rusko, tak jak je nastavené, k tomuto bodu prostě musí dospět – protože buď se zhroutí, nebo bude pokračovat po stejné trajektorii všech nesvobodných a nehumánních režimů, které ovládla hrstka fanatických psychopatů a sociopatů.
Na to, aby se Rusko zhroutilo, nemá Západ dostatek odhodlání. Z neznalosti psychologie se domníváme, že je lepším řešením nenechat Rusko padnout, trpět ani ho nedonutit k sebezpytu, ačkoli je to přesně naopak. A tak výše popsaná trajektorie bude pokračovat.
Hybridní válka: tiší kolaboranti
Rusko bude sice oslabené stejně jako Německo mezi válkami, přesto bohužel dokázalo zcela ovládnout velkou část obyvatel svých nepřátel. Tento fakt mu může nakonec pomoci vyhrát onu budoucí válku, která je nevyhnutelná jako ventil jeho nahromaděné frustrace a agrese.
Zatímco skutečná fronta je daleko, hybridní válka probíhá přímo u nás doma. Cílem propagandy je přenést na Západ iluzivní pocit toho, co je realitou v samotném Rusku: nesvoboda, permanentní nespokojenost, zpochybnění legitimity systému, rozdmýchání hněvu.
A protože naše společnost je otevřená a svobodná, infikovaní jedinci se množí jako virus. Problém je, že to nejsou jen marginální šílenci. Jsou to miliony lidí, kteří přebírají ruský narativ – vědomě, nebo jen z frustrace a z touhy po jednoduchých řešeních. Tito lidé sabotují obranu, blokují posilování naší armády (nebo armády, která už Rusku vojensky čelí), podrývají důvěru ve vlastní stát a nakonec vykonávají příkazy Moskvy – s pocitem, že „bojují proti vládě“.
Realita je jiná: nejsou žádnou alternativou k současným politikům. Jsou kolaboranty s fašistickým monstrem, které se právě rodí. A až přijde – a ono přijde, protože jinou možnost nemá – zakroutí nám krky se stejnou brutalitou, s jakou nyní podřezává vojáky v zákopech.
Závěr: Zrůdnost bez dna
Rusko ještě neřeklo poslední slovo. Teprve se nadechuje k většímu šílenství, větší agresivitě a bezohlednosti. Čím hlubší bude jeho vnitřní frustrace, tím děsivější bude jeho útok navenek.
Kdokoli dnes stojí na straně Ruska – ať už za peníze, za lajky na sociálních sítích, za hlasy ve volbách, které Moskva hybridně manipuluje, nebo jen z vlastní hlouposti – stává se spolupachatelem budoucích zvěrstev. Nejde o politiku. Nejde o trestání vládních stran. Jde o spolupráci s vražednou, mučící stvůrou, která nedokáže existovat jinak než zabíjením, okupováním a uzurpováním.
Pokud si toto neuvědomíme včas, dopadneme stejně jako národy, které kdysi podcenily Hitlera. Jenže tentokrát bude cena mnohem vyšší. A možná i bez šťastného konce.
