Článek
Video je nemilosrdné. Černý mercedes najíždí do křižovatky u I. P. Pavlova v pruhu, který značení jasně vyhrazuje k odbočení vlevo. Auto ale pokračuje rovně. Vzápětí smete houkající vůz Nemocnice Na Homolce, který vezl biologický materiál a měl přednost v jízdě. Náraz ho vymrští do vzduchu, dopadne na střechu. Řidič je zraněný – měl štěstí, že to bylo jen to, protože síla, se kterou auto přistálo na střeše, ho stejně snadno mohla zabít.
Co nám ten okamžik – ne jako izolovaná nehoda, ale jako vzorec chování, který lze u Turka pozorovat opakovaně na videích z jeho jízd – říká o typu člověka, kterému jsme svěřili moc?
Vzorec, ne exces
Tohle není jedna nehoda. Je to zdokumentovaná řada:
- Duben 2025 – Turek se pochlubil fotkou tachometru z dálnice D5, kde ručička ukazovala přes 200 km/h. Nejdřív tvrdil, že šlo o Německo, kde je to legální. Pak přiznal, že fotka vznikla v Česku. Správní řízení kvůli podezření z překročení rychlosti bylo nakonec odloženo, protože se nepodařilo shromáždit dostatek právně použitelných důkazů k prokázání přestupku. "Hrdina stavící se ke svým problémům čelem jako chlap" totiž odmítl vypovídat.V souvislosti s případem se zároveň ukázalo, že při jízdě neměl uhrazenou dálniční známku, za což byl následně sankcionován.
- Ke kauze se váže i starší video od Ostravy, kde tachometr ukazoval 325 km/h a Turek k tomu poznamenal, že „v téhle rychlosti žádné brzdy nejsou dost dobré“.
- Zdokumentována je i jízda v protisměru v pražských ulicích, kdy protijedoucí řidič musel prudce brzdit, aby se srážce vyhnul.
- Kolem jeho jízd vznikla na sociálních sítích tzv. „hranatá challenge“ – fanoušci nahrávají vlastní nebezpečné jízdy inspirované jeho stylem. Bylo jen otázkou statistiky jestli za hru někdo zaplatí životem či zmrzačením.
- A teď I. P. Pavlova: Z pruhu vyhrazeného k odbočení vjel rovně do křižovatky v okamžiku, kdy všechna ostatní auta stála a pouštěla houkající vůz. Turek nehodu vysvětloval tím, že sirénu neslyšel – než záznam ukázal, že houkala zřetelně a slyšitelně. Opravdu jsme museli čekat na to až někomu půjde skutečně o život?
Tohle už není smůla jednoho odpoledne ani jedno chybné rozhodnutí. Je to člověk, který si roky opakovaně a veřejně, s hrdostí, dokumentuje vlastní ochotu riskovat cizí životy pro pocit vlastní výjimečnosti – a pokaždé z toho vyvázl bez reálného postihu. Tisíckrát to vyšlo. V pondělí ne, a tou „kulisou“, o kterou tentokrát šlo, byl řidič, kterého náraz vymrštil do vzduchu a mohl ho stát život.
Signál, který to vysílá, je jednoduchý: Pravidla platí pro ostatní, moje potřeba dělat, co chci, a dostat se tam, kam chci, má přednost. U soukromé osoby je to nebezpečná ješitnost. U poslance, europoslance a vládního zmocněnce pro klimatickou politiku je to vodítko k tomu, jak bude – pokud se dostane k dalšímu výkonu moci – zacházet s riziky, která se netýkají jeho vlastního pocitu triumfu, ale životů lidí, z nichž většina ho nikdy nevolila a pokládá ho za zcela nezpůsobilého k výkonu veřejné funkce.
Od silnice k systému
Přesně tenhle vzorec – krátkodobé uspokojení vlastního ega na úkor rizika, které nesou jiní – lze sledovat v mnohem větším měřítku u celého politického projektu, který Turka vynesl do sněmovny. Motoristé jsou stranou, jejíž nejviditelnější tváře (Turek, Petr Macinka, v pozadí stále přítomný Václav Klaus a jeho okruh) stavějí politiku na stejném gestu: Ignorovat omezení, která si společnost stanovila – ať už jde o dopravní značení, nebo o vědecký konsenzus ke klimatické změně –, a nahradit je vlastním přesvědčením, že pravidla jsou jen pro slabší.
To se netýká jen klimatu, kde Motoristé dál relativizují data pro své fosilní sponzory, zatímco evropská města už dnes zažívají vlny nežitelných veder s již nyní tisíci mrtvých, které byly před dvaceti lety naprostou výjimkou. Týká se to i ochoty tohoto tábora přijímat podporu a narativy, které rezonují s ruskou dezinformační (a tedy i profosilní) mašinérií, a spoléhat na to, že krátkodobý politický zisk – hlasy, funkce, mediální pozornost – vyváží riziko, které tím vzniká pro demokratickou odolnost státu jako celku.
Otázka zní, co se stane, když se stejný typ osobnostního nastavení – „moje potřeba a můj politický zisk je důležitější než rizika, které to má pro ostatní“ – přesune z volantu mercedesu za volant zahraniční politiky, energetické bezpečnosti nebo klimatické adaptace? Sanitka na I. P. Pavlova je jen zmenšenina. V politice se nepřevrací auto. Převrací se osudy milionů a miliard lidí, kteří spoléhají na to, že je vláda před reálným nebezpečím ochrání. Moudrá vláda, ne sociopaté riskující životy druhých pro vteřinu vlastního stupidního machistického uspokojení nebo pro náklonnost ruské hybridní mašiny ovládající už většinu populace.
Psychologický profil bezohledných narcistických popíračů klimatu a jejich vzájemná afinita nejsou náhodné. Vidíme to ve světě, kde Donald Trump – muž, který musí čerstvě platit desítky milionů ženě za to, že nerespektoval její právo na to ho odmítnout – formoval dle své sociopatie organizace jako ICE do podoby přitahující jiné narušené osobnosti, bezohledné k cizím životům (naposledy při tragickém omylu zabili zcela nevinného otce tříletého dítěte). A u nás? U nás tento samý psychologický profil bezohledného sobeckého klimapopírače, schopného týrat i vlastní přítelkyni, zatím používá jako zbraň a projekci svého psychologického nastavení „pouze“ masivní terénní vůz. Stroj, který je do pražského provozu zcela nesmyslný, pokud tedy zrovna nepočítáte s tím, že narazíte na podobně vyšinutého jedince a potřebujete auto s brněním.
Kdo za tím stojí a proč to funguje
Není náhoda, že tenhle typ politika je pro síly hybridní války tak užitečný. Narcistická potřeba být viděn, být obdivován, nikdy neustoupit, dělá z takového člověka snadno ovladatelný a zároveň populární nástroj, zejména u populace co psychologické operaci hybridní války již podlehla – stačí mu dát jeviště a pocit důležitosti, a on odvede práci sám. Zvláštní jen je, že tentokrát se poprvé razantně ozval i premiér Babiš, který naznačil, že by Turek měl na pozici vládního zmocněnce pro klimatickou politiku skončit – tedy politik, který ho do vlády, jako držitele jiných problémů ukazujících jeho morální profil, sám prosazoval a kvůli němu se dostal do dlouhého sporu s prezidentem Pavlem. Otázka, proč Turkovy opakované excesy roky nevedly k ničemu a teprve auto s biologickým materiálem, vymrštěné do vzduchu, možná spustí reálný důsledek, je patrně vysvětlena tím, že nevydání premiéra k trestnímu stíhání už proběhlo a Turek už není tolik potřeba. Nic to nemění na tom, čeho jsou všichni tito lidé schopní. Mouřenín posloužil a teď se může klidit. A nejspíš, až se vše uklidní, dostaneme „legendu“ zpět na výsluní. Bude se ještě hodit, teď s Damoklovým mečem na hlavou už navíc bude poslouchat na slovo.
Filip Turek následně nabídl svou funkci zmocněnce k dispozici.
Nenechme se ale mýlit: na podstatě věci to nemění vůbec nic. Je to jen vynucený, kosmetický úkrok stranou ve chvíli, kdy už se jeho excesy staly pro vládní partnery příliš toxickými. Turek možná opustí jeden formální post, ale motoristická arogance a ideologická ochota hazardovat s budoucností a životy miliard lidí zůstává hluboko zakořeněna v DNA celého hnutí a v miliardových ziscích jeho sponzorů. Odchodem jednoho muže z funkce se tento nebezpečný politický proud nevypaří.
Co jsme si vybrali
Nejnepříjemnější na celé věci není samotná nehoda. Je to fakt, že tenhle typ osobnosti a tenhle typ politiky si značná část společnosti vybrala vědomě, s nadšením, jako alternativu k tomu, co jí přišlo nebo bylo předloženo jako „zkorumpované“ nebo „nudné“. Tam, kde by měla fungovat schopnost rozeznat psychologický charakter člověka a rizika s ním spojená dřív, než se projeví jako vymrštěné auto na I. P. Pavlova nebo jako přehřáté město zabíjející své obyvatele, nastupuje fascinace razancí, sebejistotou, gestem silného muže, který „si nenechá nic diktovat“ – ani dopravní značení, ani vědecký konsenzus, ani realitu samu. Rusko a jeho práce na sítích nám budou omílat iluzi jeho světa tak dlouho, až jí i my nakonec uvěříme.
Řidič to tentokrát přežil, lidé na chodnících rovněž.Otázka je, kolik takových nárazů – doslovných i symbolických – ještě unese systém, který jsme téhle bezohledné, sebou posedlé partě s psychologickým profilem zcela nekompatibilním s veřejnou službou dobrovolně svěřili do rukou.
A žádná rezignace na jednu funkci jednoho z nich společnost před pokračováním a karmickou sklizní důsledků jejích sebevražedných voleb neochrání.
