Článek
Toto legislativní opatření reaguje na nárůst případů, kdy zaměstnanci opouštějí práci nebo trpí duševními problémy v důsledku tzv. kasuhara, což je japonský slangový termín pro obtěžování ze strany zákazníků.
Novela zákona ukládá firmám povinnost stanovit jasná pravidla proti zneužívání a zavést systém pro podávání stížností obětí. Pokud firma na tyto požadavky adekvátně nereaguje, centrální vláda poskytne poradenství nebo doporučení a v případě neplnění může zveřejnit jméno společnosti.
Zákon také zavazuje firmy k zavedení politik proti sexuálnímu obtěžování studentů ucházejících se o pracovní místa. Zároveň rozšiřuje okruh firem, které musí zveřejňovat rozdíly v odměňování podle pohlaví. K řešení tohoto problému však budou muset přiložit ruku také obce.
Vláda plánuje revidovat legislativu o genderové rovnosti tak, aby vůbec poprvé zahrnula do svých základních principů potřebu řešit výzvy související se zdravím žen, což doposud není na legislativní úrovni explicitně řešeno.
Komentář:
Tradiční japonská obchodní kultura vztah dodavatel-zákazník či poskytovatel-klient téměř zbožštila. Japonština má dokonce přísloví „Zákazník je bůh“, které tomuto vztahu dává podstatně vyšší level, než naše „Náš zákazník, náš pán“. Ve výsledku byly a možná ještě jsou japonské služby sice perfektní, prováděné až s úzkostlivou péčí, ale zároveň velice drahé.
To však zřejmě platilo v minulosti. Zákazníci se chovají hrubě, protože často dostávají špatné služby. Ale proč jsou ty služby najednou tak špatné? Příčina podle mě tkví ve snižování nákladů zapříčiněném neustále sílící konkurencí. Za pulty či přepážkami již zřídka najdete kmenového zaměstnance či (častěji) zaměstnankyni. Většina z nich byla nahrazena agenturními pracovníky nebo dokonce brigádníky. U těch lze hrdost na příslušnost k firmě hledat jen těžko, když k ní nepatří. Ve srovnání s kmenovými o pracovníky je s nimi zacházeno dosti špatně – zpravidla dostávají nízké platy, nepožívají žádné benefity a mají málo dovolené.
To ovšem hrubým chováním zákazníků vůči nim vyvažovat nelze, taková cesta nikam nevede. Hrubí zákazníci si na nebohých zaměstnancích mimo jiné vybíjejí frustrace ze svého vlastního života. Osobně se domnívám, že jednou z hlavních příčin vzniku či existence tohoto problému je dlouhodobá sociální izolace v covidové době. Během ní byla značná část Japonců odkázána na interakci ve virtuálním prostředí, které zrovna vlídností neoplývá. Do běžného života se pak vrátili se s oslabenou schopností přirození sociální komunikace. Pozitivně určitě nepřispěl ani slabý jen doprovázený sníženou koupěschopností Japonců.
Jaký můžeme očekávat výsledek? Budou firmy skutečně dodržovat nová pravidla, nebo se jedná jen další papírování bez reálného dopadu? Bez jasně daných sankcí pro obě strany může návrh řešení zůstat jen na úrovni doporučení a skončit jako plácnutí do vody.
Prameny:
