Článek
Japonsku se často říká Země vycházejícího slunce. Domnívám se, že tento přívlastek není úplně správný. A to ze dvou důvodů. Jednak slunce vychází v každé zemi, bez ohledu na její geografickou polohu. Byl-li tímto přívlastkem míněn fakt, že v Japonsku vychází slunce nejdříve na světě, tak jsme také mimo, což dokládá každoroční celosvětové sledování vstupu Nového roku do jednotlivých zemí. Nejdříve totiž šampaňské bouchá v Republice Kiribati.
Když jsem do Japonska více než před více než třiceti lety přistěhoval, překvapilo mě hned první ráno po mém příletu. Rozhrnul jsem okenní závěsy a doslova mě oslnilo sluníčko, které se mi křenilo přímo do tváře. Kontrast s nevýraznou šedí panující v nominálně stejném čase na mé rodné hroudě byl do oblohy volající.
Práce versus čas
Původně jsem rozdíl v jasu přisuzoval tomu, že Tokijsko leží ve srovnání s mým rodným Pardubickem o deset stupňů blíže rovníku. Čas se v něm tudíž chová spravedlivěji a krájí čtyřiadvacítky na den a noc rovnoměrněji. To ovšem vysvětluje záhadu slunečního svitu jen částečně. Japonci, kteří toto souostroví obývají o poznání déle než já, totiž zápasí s naprosto stejným problémem. Známý fenomén řad Japonců dřímajících bok po boku vsedě v metru je tak trochu vysmíván na celém světě. Většinou se dopravní spánek přisuzuje jejich delikátnější tělesné konstrukci a dlouhé pracovní době.
V posledních letech je však po právu zmiňován i faktor rozjasněných rán a brzkých soumraků, který má nepřiznivý dopad nejen na zdraví japonské populace, ale nepříznivě se promítá i do ekonomiky země. Jak pro lidi, tak pro většinu ostatních živočichů je přirozené vstávat za rozbřesku a odebírat se na lože, když se stmívá. S vývojem lidské společnosti však vrchnost a později stroje a zákazníci způsobili narušení této synchronizace, ale můžeme říci, že v jisté formě v Evropě funguje doposud.
Ne tak v Japonsku. Ve srovnání se Starým kontinentem tu totiž Slunce vychází v době, kdy většina Japonců ještě spí. Jejich práce navíc začíná až v 9 hodin. Tou dobou už bývá nejméně čtyři hodiny světlo. Kancelář je skutečným domovem pracujícího Japonce. Setrvává i po skončení pracovní doby do pozdních večerních hodin. A k tomu setrvávání potřebuje po brzkém soumraku světlo, které musí být nějak krmeno, a to krmení něco stojí. V létě se o svůj energetický příděl hlásí všudypřítomná klimatizace. Za hluboké tmy se pak pracující Japonec doprovázen kolegy vrací do své hospody, zdravé jádro kolektivu ještě pokračuje v oblíbeném karaoke baru. Teprve pak se někdy kolem půlnoci všichni rozcházejí ke svým manželkám případně i dětem.
Čí je to vina?
Když jsme tuhle s kolegy tento problém u skleničky saké probírali, navrhl jsem štěpnou teorii, podle které i Japonci kdysi chodili spát a vstávali takříkajíc se slepicemi. Vysoká tektonická aktivita v důsledku pohybu zemských ker způsobila drift neboli posun japonských ostrovů a ty se posléze ocitly v oblasti, jejíž časové pásmo se ku člověku chová nevlídně. Kolegové se mé teorii zdráhali uvěřit. A ani se jí nezasmáli, přestože jsem ji zcela vážně mínil jako srandu.
Samozřejmě, že za problém s načasováním japonského jitra a soumraku nemůže ani drift ani Slunce. To vychází a zapadá v čase, který mu přiřadili lidé, kteří si vlastně i čas vymysleli, aby – řečeno s panem Werichem – věděli od kdy do kdy a co za to. A protože, jak už pár století víme, Země kolem Slunka obíhá, vymysleli lidé také časová pásma. No a japonská vláda přisoudila zemi zařazení do pásma, ve kterém se dodnes nachází, v roce 1850. A podle všeho tento administrativní čas nebyl zvolen nejšťastněji.
Trocha zeměpisu
Pohledem na mapu s vyznačenými časovými zónami zjistíme, že jednu z nich Japonsko sdílí s Jižní Koreou. Tu Severní nepočítám, protože tam panuje čas podle toho, jak se milovaný vůdce toho, kterého dne vyspí. Časový rozdíl mezi Tokiem a Soulem totiž činí 51 minut neboli skoro jednu hodinu. To znamená, že Korejským Jižanům sedí toto časové pásmo o poznání lépe.
Podívejme se na Austrálii: Její východní část (Sydney, Melbourne), která se zhruba kryje s východním Japonskem (od Kantó až po Hokkaidó), je časově o hodinu napřed. Střední část vačnatého kontinentu (např. Adelaide) se kryje se západem Japonska (Kansai, Kjúšú, Rjúkjú) a časově jsou ve srovnání s touto japonskou oblastí o půl hodiny napřed.
Japonsko má tvar protáhlé nudle, která leží tak trochu naštorc, takže mezi západním cípem Kjúšú a východním cípem ostrova Hokkaidó je rozdíl 15 stupňů, což je, jestli jsem dobře počítal, přesně jedna hodina. Měřeno až na Okinawu, činí rozdíl dokonce 22 stupňů, což přidává další skoro půlhodinu. Jinými slovy, Japonsko by se pohodlně vešlo do dvou časových pásem.
Korejský poloostrov v japonské geografické kleci
Vraťme se ke srovnání s Koreou. Opišme celé území Japonska co nejtěsněji čtyřúhelníkem. Z obrázku zjistíme, že do něj spadá i celý Korejský poloostrov. Japonsko tedy svým celým územím leží od obou Korejí na sever i na jih, na východ i na západ. Prostě Korejce lze z Japonska pozorovat ze všech čtyř světových stran.
Jak z této časoprostorové pasti ven?
Upřímně řečeno, těžko. Čas od času i v Japonsku vybublá představa, že by se půl roku mohlo dávat každý den trochu jitřního slunečního světla do kapsy a použít ho večer. Jinými slovy zavést zde letní čas (DST), kterým se pyšníme i my, Zápaďáci. Tím by Japonci získali večery plné slunce, zachovala by se nějaká ta energie a potažmo i kus japonského zdraví. Jednou ranou by tím současná krajně nepopulární japonská vláda získala ranec kladných bodů.
Zavést letní čas aspoň po dobu tokijských olympijsko-kovidových her přišel v roce 2020 podobně jako s řadou jiných bláznivých nápadů japonský ex-premiér a naštěstí už i ex-prezident japonského olympijského výboru, Joširó Mori. Veškeré pokusy narafičit ručičky hodinek podle nařízení vlády se tak opakovaně setkávají s nechutí japonské populace.
Proti zavedení sezónního času jsou zejména farmáři, kteří by vládou přidělený čas znázorněný na ciferníku brali jako zbytečnou buzeraci. Jejich životní rytmus je řízen vegetací a zvířectvem, o které pečují, a úplně jim stačí jediný čas, ať už je jakýkoliv. Jak můžeme vidět, problémy s časem pálí především obyvatele městských aglomerací.
Jedno řešení se přitom nabízí samo. Není to zavedení letního či zimního času. Prostě bych se kouknul na hodinky Australanů a přesně podle nich bych posunul minutovou ručičku o půl hodiny. Ciferníkový čas by se tak dostal blíže k času biologickému a zároveň by ta změna nebyla přehnaně revoluční. V dnešní elektronické době už stejně Japonci ručičky na hodinkách či na švarcvaldkách neštelují. Jejich věrní druzi – mobilní telefony – za ně mění čas automaticky. Jenom váhám, za kým s tímto vpravdě štěpným návrhem jít. Jinými slovy – jestli se mnou má vyrazit dveře premiér nebo rovnou císař.
Použitý materiál:
Volná adaptace scénáře videa publikovaného autorem na YouTube zde.
