Článek
Naše celá společnost se dostala do bodu, kdy buď podnikneme kroky k nápravě, nebo skončíme nevesele, truchlivě. Řeči o tom, že od příštího roku se vše obrátí k lepšímu, jsou buď zbožným přáním, nebo klamáním veřejnosti. Kdo může vědět, s kým se půjde lépe. S Babišem, s Fialou, nebo s někým třetím vzadu, kdo se dnes jen usmívá?
Neslyšeli jsme žádný recept na to, jak žít bez dluhu. Naši sametoví revolucionáři, si před třiceti lety na vyrovnaném rozpočtu postavili renomé, svoji pověst. No a kde a jak jsme skončili, s tím proklamovaným levným a štíhlým státem? Četli jsme, že bumbrlíček státní správy bude bobtnat i příští rok, aby naši vládci měli své vládnutí ještě pohodlnější. A každý státní bumbrlíček bude mít své razítko, každý se bude chtít uplatnit, a tak všechny povolovací a rozhodovací procesy budou ještě nákladnější a zdlouhavější.
Vládnutí je nádherné. Všichni důležití šéfové mají svůj štáb tajemníků a sekretářek, kteří uvaří kávu, pohlídají denní program, pošlou do čistírny sako polité vínem, nebo zavolají auto pro odvoz na recepci, domů, či na tenis. Kdo z politiků by se toho dobrovolně vzdával? Takže, co s tím?
Zásadní by byla reforma legislativy. Aby soudní procesy netrvaly tak dlouho a aby rozsudky nevyvolávaly syndrom LŽOD, laik žasne, odborník se diví.
Standardní politika se řídí heslem, já bych rád, ale nejde to. Před skoro sto lety žil ve Zlíně jistý pan Baťa, který se řídil sloganem, já jsem Baťa, a jít to musí.
Při skládání účtů premiér tvrdí, že vláda byla v podstatě úspěšná, s důrazem na příslovce v podstatě. Protože Ti druzí by vládli ještě hůř.
Úspěšnost ministra se měří tím, kolik peněz získá ze státního rozpočtu; a o kolik více zlaťáků, než druzí ministři. Proto se nedivme, že rozpočet a státní dluh bobtná. Z cizího krev neteče a nikdo nechce být za hlupáka.
Zaklínadlem naděje je prorůstový rozpočet, což především znamená, že stavby silnic, dálnic a železnic budou ještě nákladnější než v minulém roce. Pohříchu to neznamená, že naše silnice a železnice se vyrovnají těm zahraničním. I Polsko nás tu předběhlo. Leč musíme doufat, vždyť víra je prazdrojem našeho optimismu!
O vědě, výzkumu a inovacích se už moc nemluví. Také by měly být zdrojem našeho růstu, ale čert aby se v tom vyznal. Asfaltovat a záplatovat cesty je jistější.
Veřejné soutěže jsou to, oč tu běží, řekl by Hamlet ústy politiků. Na to nám nesahejte, ani na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který by se klidně mohl nazývati úřadem pro podporu a povzbuzení monopolů.
Peníze mizí i ve zdravotnictví. To je dnes hodně reformované pole. Lékaře, kteří léčí pacienty a dojíždí za nimi třeba i do jejich domovů, dnes vidíme jen v televizních seriálech. Čím dál víc doktorů jsou technokrati, kteří se na pacienta ani nepodívají. Proč taky. Vždyť mají počítače a nejrůznější drahé přístroje, které všechno vidí. A stojí stále více peněz.
Ekologie, to je hodně nepopulární téma. Někteří z nás věříme, že za vedra a šílené bouřky posledních let odpovídají emise ze spalování fosilních paliv. Ale nevíme to jistě. Green Deal znamená, že během pár let budeme mít legislativu, která nikoho nepotěší. Green Deal nemá nikdo rád, ale vláda to potichu připravuje. Za deset-dvacet let budeme mít všichni na střeše solární panely a budeme jezdit elektro auty. To jsem tedy zvědav.
Navzdory tomu, že technologie a umělá inteligence jsou stále chytřejší, zdá se, že lidé se nevyvíjejí. Částečně za to mohou mezilidské vztahy. Ještě před sto lety si děti vážily svých rodičů, učitelů, a starších osob vůbec. Dnes si děti neváží ničeho a doplácí na to i školství. Polyká stále více peněz, ale není tak dobré, jak bychom si přáli.
A na závěr něco nepochopitelného. Řeklo by se, že digitální státní správa, při dnešní úrovni informačních technologií, bude bonbónkem, třešničkou na dortu státní správy. Ale opak je pravdou. Problém tkví nepochybně v lidech a blíží se doba, kdy vrchol vývojové pyramidy obsadí umělá inteligence a lidstvo zaujme druhou příčku, kterou zatím drží opice.
