Článek
Když někdejší strana Masarykových legionářů a demokratického hnutí pracujících hledá záchranu na kandidátce s projektem řízeným komunisty a radikály, je to nejen otřesné, ale i zrůdně pragmatické gesto svědčící o naprosté rezignaci na historické hodnoty i na charakter.
Co udělali Maláčová, Zaorálek a jejich úzký tým? Zcela v rozporu s vůlí mnoha řadových členů i zásadami strany se na poslední chvíli rozhodli pro „spojenectví“, které není ničím jiným než prodáním posledních zbytků důstojnosti za pár míst na kandidátce a vidinu zachování osobních pozic. Protesty bývalých i současných členů, kteří zdůrazňují, že spojení s „nahnědlým“ Stačilo! znamená konec sociální demokracie, jsou hlasem svědomí, které vedení bezostyšně ignoruje.
Veřejné demonstrace, hromadné odchody členů a ostrá slova z úst tradičních představitelů jasně dokládají, že rozhodnutí bylo přijato bez skutečné vnitřní debaty, navíc ve vleku zákulisních dohod a pod tlakem těch, kteří usilují především o vlastní přežití, nikoliv přežití levice jako takové. Tato strategie je hlubokou urážkou všech, kdo si ještě pamatují, proč byla sociální demokracie od počátku protiváhou komunistického extrémismu.
A do toho všeho je veřejnosti servírována záminka o zachraňování levice před zánikem – přitom jde jen o marnou snahu několika lidí udržet se ve hře za každou cenu. Strana, která nedokáže kandidovat samostatně, už přestala existovat. Tato volba je zrady a hanby – nikoliv obnovy nebo pokusu o budoucnost. Těžko ji lze označit jinak než za smutný konec kdysi respektované sociální demokracie.
V kontextu aktuálního rozhodnutí sociální demokracie navíc nemůžeme opomenout pohnutou historii vztahů s komunisty. Takže historické okénko: Po rozštěpení původní Sociálně demokratické strany v roce 1921, které vedlo ke vzniku KSČ, se vztahy mezi oběma proudy vyvíjely spíše konfliktně a často opakovaně narážely na otázku, zda lze s komunisty morálně či politicky spolupracovat. Osudným okamžikem se stal rok 1948, kdy sociální demokracie pod vedením Zdeňka Fierlingera přistoupila k existenčně fatální spolupráci s komunisty, což vyvrcholilo jejím sloučením s KSČ.
Právě tato „Fierlingerovská zrada“ bývá i dnes uváděna jako varovný příklad zneužití a zániku tradic demokratické levice ve jménu krátkodobého politického přežití.
Není proto divu, že současné rozhodnutí kandidovat společně s hnutím Stačilo!, v jehož čele stojí představitelé KSČM, vyvolává vlnu pobouření mezi členy i voliči sociální demokracie. Mnozí hovoří o opakování bolesti z roku 1948 a otevřené zradě Bohumínského usnesení, které výslovně zakazovalo spolupráci s komunisty právě kvůli zachování identity a důvěryhodnosti strany. Historická zkušenost tak dostává trpkou aktualizaci – znovu jsme svědky chvíle, kdy vedení sociální demokracie pro krátkodobý zisk obětuje hodnoty, na kterých byla tato strana postavena.
