Článek
Kdo sleduje ruskou diplomatickou scénu byť jen okrajově, si snadno povšimne konzistentního vzorce chování – za mlhou vážně pronesených závazků a mžourání dofotoaparátů se systematicky skrývají obstrukce, oddalování a zamlžování. Je to jejich způsob, jak dostat to, co chtějí. Ať už se nám to líbí nebo ne.
Ostatně, ruská vyjednávací taktika vždy stála na jednom jednoduchém předpokladu: vyčkávat, mást, vytvářet zdání ochoty ke kompromisu, jen aby se ve výsledku nic moc neposunulo – nebo spíš posunulo, ale tam, kam si přeje Moskva.
A tak zatímco Witkoff vzorně plnil úlohu důvěřivého partnera, ochotného sázet na „dialog“ a „rozumnou dohodu“, jeho protějšky si užívaly tradičního ruského divadla – na jednu stranu úsměvy a rádoby vstřícné kompromisy, na druhou hromady podmínek, změn na poslední chvíli a nekončící sérii „ještě malých upřesnění“. Kdo někdy byl u vyjednávání s ruskou stranou, ví, že jakmile zazní věta „pojďme si vše vyjasnit ještě jednou“, znamená to spíš mlhu hustší, než je ta během moskevského podzimu.
Člověk by až zapochyboval, zda pan Witkoff skutečně neznal učebnicové postupy ruské diplomacie – nebo zda se do role naivního vyjednavače stylizoval schválně. Pokud se někdo nechá opakovaně lapit do této rafinované sítě, může to pro něj být nejen poučením do příště, ale také pěknou ostudou. Zejména v době, kdy je ruská „diplomacie“ synonymem pro mlžení, manipulaci a permanentní rozostřování reality. Možná by pro příště stačilo méně důvěřivosti, více ironie a hlavně vzít si k srdci staré české rčení: „Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.“
