Článek
Spíš naopak – hodně lidí v Bruselu i mimo něj si ťuká na čelo, jestli se náhodou v EU nezbláznili, když ji tam nechali šéfovat už druhé období.
První průšvih byl takzvaný „Pfizergate“. Ursula si psala SMSky s šéfem Pfizeru a pak tajila, o čem to bylo. Jako kdybych vysvětloval přítelkyni, proč mám v mobilu týden starý vtip o blondýnách. EU soud řekl, že todle teda ne, a i evropská ombudsmanka si povzdechla, že tady někdo hraje na tajňačku víc, než je slušné. Namísto aby to vyřešila jako frajerka, Ursula všechno zamlžila a teď na ni kvůli tomu ostatní ukazují prstem.
Pak tu máme její slavné vyjednávání mezi státy EU. Když si mají všichni sednout ke stolu a dohodnout rozpočet nebo pomoc Ukrajině, von der Leyen vypadá spíš jako rozhodčí na fotbale, kterého má přečteného každý hráč a každý ví, že stačí trošku zatlačit a hned píská tak, jak se to komu hodí. Výsledkem je, že EU působí spíš jako hádka na rodinné oslavě, než jako pevný „tým Evropa“.
Za pandemie to taky nebyla žádná hitparáda. Když šlo o vakcíny, vzala to Ursula do vlastních rukou a hned si ušil na sebe bič. Vakcíny sice byly, ale za draho a tak nějak pozdě, takže spousta států si to stejně radši zařídila po svém. A její zelená politika? To zase naštvalo tolik farmářů, až to vypadalo, že je v Bruselu každej den nějaký traktorový mejdan.
Navíc si Ursula občas svoje kámoše dosazuje na pěkná místečka v unijní struktuře – tomu se v Bruselu říká „PieperGate“. No a podnikatelé si stěžují, že byrokracie roste rychleji než plevel za barákem.
A kdyby někdo čekal, že to všechno povede ke změně šéfa, tak omyl! Ursula se usmívá dál a sedí na trůnu, i když jí polovina Evropy nemůže přijít na jméno. Starý dobrý Brusel – moralizuje nad demokracií, ale prezidentku si zvolí ti, které nikdo nezná.
No řekněte sami – není to komedie?
