Článek
To přece byla „obrana demokracie“, „před kýmkoliv jiným než ANO“, případně prý „nutný kompromis k záchraně republiky“. Nad tím se mávalo rukou, stačilo prohodit pár vznešených vět o hodnotách a transparentnosti – a razítko bylo na světě.
Jenže teď? Najednou je tu zjevení, SPD si chce taky zahrát na koalicování a bylo by rušno. To už je v parlamentu najednou takové drama, že by to vydalo na celosezónní seriál na Netflixu. Všichni jsou zděšení, pobíhají, vydávají prohlášení a hlavně: bojí se. Ano, bojí se, že by tím někdo mohl ohrozit jejich krásně vyhřátá křesla a vyměnit stříbrné příbory v poslanecké kantýně za plastové. Kritiku za spolupráci s SPD nevedou proto, že by jim skutečně tolik vadil program nebo rétorika této strany – vždyť podobné výkřiky občas zaslechneme i od některých koaličních kolegů. Skutečný problém je, že by je někdo mohl vytlačit z jejich komfortní zóny, zaběhlých klik a partiček, kde se do politických koryt nepouští nikdo „cizí“.
Když koalice vyhovuje „našim“, je to zázrak demokracie. Ale když se k tomu samému chtějí přidat „ti druzí“, najednou už nehrajeme fair play – najednou je potřeba vytáhnout morální argumenty a začít malovat čerta na zeď. Nakonec je to celé jako klasická česká hospoda: když na „naši štamgastskou židli“ přijde někdo jiný s vlastním pivem, rozčílíme se víc, než když nám včera někdo do našeho pití plival. Ale hlavně, abychom měli full house – a koryta, na která si naši politici tak rádi zvykli, zůstala pěkně pod kontrolou.
