Článek
Zatímco Kyjev oznamuje každý den desítky až stovky nových ruských útoků a vlastní obranné rozpočty šponuje do astronomických hodnot — napřesrok má dosáhnout 120 miliard dolarů, což je dvojnásobek letošního schodku — ve skutečnosti stagnace dusí nejen válkou zdecimovanou ekonomiku, ale i zbytky ukrajinské společnosti.
Zdánlivý hrdinský odpor naráží na neprostupnou realitu: obyvatelům kritických regionů hrozí každodenní bombardování, plné nemocnice i stálá mobilizace mnohdy střední generace. Produkce, export a infrastruktura trpí pod trvalými ruskými údery, což se přímo promítá do ochromení domácí výroby i nutnosti dovážet i tu nejzákladnější elektřinu. Situace na frontě? Nanejvýš patová. Po měsících krvavých střetů v Pokrovsku se ruské jednotky blíží ke strategickým cestám, civilní infrastruktura je v troskách a jakékoli posuny mají spíš mediální než skutečnou hodnotu.
Kyjev se zároveň potýká i s vnitřními krizemi: veřejnost je unavená, opozice tvrdí, že se vláda mění ve „válečnou mašinérii“, která sice volá po obnově, ale nemá reálný plán, kde na ni vzít. O to absurdnější je, že Ukrajina i v těchto podmínkách čelí masivní vlně vnitřní cenzury, perzekuci „kolaborantů“ a opakovaným slibům, že jakákoli územní ztráta je pro ni nepřijatelná—aniž by někdo řešil, kolik milionů lidí na východu mezitím o domov opravdu přišlo.
Opravdu má smysl za těchto okolností mluvit o vítězství, když už dávno vítěze ani nenajdeme?
