Článek
Vládní pravo-levá koalice CDU/CSU a SPD spolu s dalšími politickými stranami německého mainstreamu se už několik let snaží s pomocí nálepek s obviněním z pravicového extremismu a populismu AfD srazit z voličských preferencí. Ovšem v každých dalších regionálních volbách a v celostátních průzkumech AfD zvyšuje dosavadní voličskou podporu na dvoj či dokonce trojnásobek. V posledním aktuálním průzkumu, který institut INSA provedl o první říjnové neděli AfD dosáhla 30,5 procenta , což je její dosud nejvyšší hodnota v této sérii průzkumů. CDU a CSU dohromady klesly na 17,5 procenta, což je o 13 procentních bodů méně než AfD. SPD a Zelení si zůstávají na 14,5 procenta, postkomunistická strana Levice stoupla na 10,5 procenta. Liberální FDP a Aliance Sáry Wagenknechtové (BSW), která se odštěpila od Levice, by se do Spolkového sněmu nedostaly.
Řešením měla být Brandmauer, protipožární zeď nespolupráce s AfD, která v postojích všech ostatních stran vylučovala všude po Německu z lokálních i celostátních parlamentů schválení funkcí pro někoho z AfD. Proto se v postojí anti-AfD dosud spojovaly v nefunkčních a zcela ideově protikladných koalic ostatní politické strany. Nejpozději od úterý 6. října 2026 však v Brandmauer zeje obrovská díra. AfD se poprvé s pomocí BSW poadřilo prosadit jednoho ze svých poslanců do funkce předsedy zemského sněmu: Tobiase Rausche. Tento 35letý realitní makléř a automechanik je členem zemského sněmu již deset let. Rausch získal v tajném hlasování 48 hlasů. To je o čtyři hlasy více, než kolik má AfD a pro ni hlasující BSW poslanců. Není těžké uhodnout, od koho by tyto nadbytečné hlasy mohly pocházet. Od Levice a Zelených určitě ne – ale od CDU. Zdá se, že už sotva co může stát proti brzkému zvolení tamního šéfa AfD Ulricha Siegmunda premiérem spolkové země Sasko-Anhaltsko.
Konec demokratickému střídání vlád pravice a levice ve prospěch mocenských koalic
Naše západní demokracie měly být příkladem pravidelného střídání politických stran u moci z vůle voličů. Ty pravicově konzervativní požadovaly co nejmenší státní aparát a maximální omezení dirigistických či regulatorních zásahů do svobodného trhu s důrazem na individuální odpovědnost, co nejnižší daně a maximální míru svobod. Levice reprezentovaná sociálními demokraty zase chtěla více chránit občana před „neviditelnou rukou trhu“, zvyšovat daně a více přerozdělovat. Tohle se za poslední léta na evropském kontinentu zásadně změnilo, a to včetně Česka. A Německo je výrazným dokladem toho, že nad idejemi, ideologiemi a dělením politiky na levicovou a pravicovou zvítězila jediná logika – udržet si moc. Výsledkem je úpadek tradičních politických stran ve prospěch protestních hnutí, protože ve špinavých politických koaličních kompromisech zcela propadají reálné zájmy občanů.
Po druhé světové válce a pod dozorem západních velmocí si Německo zachovávalo ve vládním systému demokratické politiky střídání pravice a levice. V letech 1949 až 1966 dominovala Křesťanskodemokratická unie (CDU) spolu se sesterskou bavorskou Křesťanskosociální unií (CSU) politickému dění ve Spolkové republice Německo. Poté přišel nástup SPD, který započal vstupem CDU do velké koalice s SPD v roce 1966 a trval do roku 1982. Následovalo šestnáct let kancléřství CDU až do roku 1998, a to v čele s politiky, jež lze považovat za vnuky odkazu prvního poválečného demokratického kancléře Konrada Adenauera.
V roce 1998 se moci ujali zase moci „vnuci“ někdejšího šéfa SPD a kancléře Willyho Brandta v koalici se Zelenými. Ti začínali jako rebelové proti establishmentu. Vzešli z mírového hnutí a odporu proti jaderným zbraním, které transformovali i do ideologického odmítání mírového využití jaderné energie. Najednou se ocitli u „bohatého prostřeného stolu“ mocenských pák v koaliční vládě. A zásadně toho využili pro formování zelené politiky, která pokračuje 25 let ve stamiliardových dotacích solárních a větrných elektráren a devastuje neúnosnými cenami energie a dalšími náklady průmysl a upadající ekonomiku země. Tento cyklus přechodů pravice/levice náhle skončil v roce 2005.
Bývalý kancléř s titulem „znovu sjednotitel Německa“ a předseda CDU Helmut Kohl (kteréžto politické zásluhy samozřejmě spíše náleží sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi za zrušení omezené suverenity satelitů Moskvy) vedl v letech 1987 až 1998 celkem tři kabinety složené z pravicově-konzervativního bloku CDU/CSU a liberální Svobodná strana Německa, FDP. Ta i v minulosti hrála roli střídavého liberálního partnera jak konzervativců, tak socialistické SPD. Poté byly v letech 1998 až 2005 u moci po sobě dvě levicové vlády kancléře Gerharda Schrödera poskládané ze sociální demokracie SPD a poprvé mocensky etablované levicové strany Zelených.
Negativní dědictví vlád Angely Merklové
Když Kohlova někdejší loajální východoněmecká žačka Angela Merklová celkem drsně odstavila svého velkého Helmuta od moci, rozhodla se, že v křesle šéfky německé vlády zůstane co nejdéle. Podřídila tomu všechno. A podařilo se jí to celkem ve čtyřech vládách po sobě a v celkem 16letém vládnutí v letech 2005–2021 (tedy stejně rekordně dlouhém jako v případě Helmuta Kohla v letech 1982–1998) střídavě třikrát v tzv. velké koalici CDU/CSU a SPD a také jednou s liberální FDP.
Záporná cena, kterou Německo za to zaplatilo, se zatím teprve sčítá. Kromě zákulisních politických ujednání ex-kancléřka Merklová (*1954), vzděláním fyzička, v roce 2011 ze strachu před volebním úspěchem Zelených po jaderné nehodě v japonské Fukušimě odsouhlasila postupné uzavření moderních německých jaderných elektráren a v roce 2015 otevřela zemi nekontrolovatelné imigraci. Dnes si užívá důchodu s vysokou státní penzí a ochrankou, píše sebechvalné memoáry a sbírá významné evropské ceny.
Po Merklové vládla v Německu koalice tzv. všech barev na semaforu za kancléře Olafa Scholze (2021–2025) složená z SPD, Zelených a FDP, která předčasně skončila odchodem FDP. Po volbách v květnu 2025 se moci ujala opět velká koalice CDU/CSU a SPD v čele s kancléřem Friedrichem Merzem (CDU).
V Německu a obdobně i jinde v Evropě se politické kyvadlo tradičního střídání pravice a levice v čele vlády a ve většině parlamentu vychýlilo z rovnováhy: právě éra někdejší kancléřky Merkelové postupně stále jasněji demonstrovala voličům, že politikům jde jen o udržení moci. Vznikly a nadále se ustavují fakticky mesalianční koalice. A postupně dnes i ten nejméně bystrý (nejen) německý volič nakonec zjistil, že dva kočí či ještě více na kozlíku vozu se vzájemně protikladnými pokyny koňské spřežení sociálně-ekonomického vývoje země zastaví či přímo splaší.
Posun pravicové CDU do středu umožnil vznik AfD
Pro německou veřejnost vznikl naprosto zmatený pojem „liberální politický střed“, který dokonce zahrnuje velmi levicovou stranu Zelených. A vznikl proto, aby všichni, kdo stojí politicky napravo od „středu“, mohli být onálepkováni jako extrémní pravice či přímo ocejchováni neonacistickými přívlastky. A tam se nalézá jediná politická strana, AfD. Přitom samozřejmě hlavně deklarativně pravicoví politici v Berlíně a po celém Německu zapomněli na moudrá slova největšího německého konzervatisty, bývalého šéfa CSU a expremiéra Bavorska Franze Josefa Strausse: „Napravo od nás je už jen zeď“, což v jasné interpretaci znamená, že napravo od unie CDU/CSU nesmí existovat žádná demokraticky legitimní strana. A protože konzervativci se oportunisticky v boji o moc spojili s ideovými levicovými odpůrci, přenechali tento prostor AfD. Pokud se váženému čtenáři jeví jistá analogie v rozpuštění pravicově ideových hodnot české ODS v tehdejší pětikoalici, pak se nepochybně nemýlí.
Brandmauer proti AfD je jako vystřižená z pojmosloví komunistické NDR
Kdo vymyslel termín „Brandmauer“, anglicky „Firewall“, neboli protipožární zeď, není jasné. Když si uvědomíme zvláště v Německu význam slova ZEĎ klíčově ve spojení se smutně proslulou Berlínskou zdí demonstrující tehdejší rozdělení Evropy i světa na demokratický Západ a komunistický Východ, tak nás musí zamrazit. A přitom německá politika si při své horlivé účasti nechala termín „protipožární zeď“ vnutit aktivistickou reakcí mainstreamových médií. „Brandmauer“ připomíná slogan východoněmeckých stalinistů, kterým byla Berlínská zeď obklopující Západní Berlín v letech 1961 až 1989 označena jako „antifašistická ochranná bariéra“. Takže Němci znovu staví zeď, tentokrát kolem AfD?
V květnu 2025 Spolkový úřad pro ochranu ústavy (BfV) klasifikoval AfD podle zpravodajství televize ARD jako „potvrzenou pravicovou extremistickou organizaci z důvodu celkově extremistického charakteru strany, který ignoruje lidskou důstojnost“. AfD tuto klasifikaci žalobou u správního soudu zpochybnila. V únoru 2026 Správní soud v Kolíně nad Rýnem v předběžném řízení rozhodl, že Spolkový úřad na ochranu ústavy nemůže až do ukončení hlavního řízení v prvním stupni klasifikovat AfD jako „potvrzenou pravicovou extremistickou organizaci“. Proto toto hodnocení BfV stáhl. Hlavní soudní řízení pokračuje a nepochybně se potáhne.
Ve středu 30. září začalo v durynském zemském sněmu v Erfurtu veřejné ústní slyšení před justičním výborem ohledně možného řízení o zákazu AfD. Vychází z návrhu frakce strany Levice z května 2025. Strana Levice je pohrobkem východoněmecké komunistické SED. V něm je zemská vláda vyzvána, aby se u spolkové vlády a v Bundesratu, horní komoře parlamentu, zasadila o zahájení řízení o zákazu strany AfD. V Erfurtu se o zákazu strany nerozhodne. Slyšení pozvaných odborníků má mimo jiné poskytnout frakcím zastoupeným v zemském sněmu informace o tom, jaké jsou vyhlídky na úspěch řízení před Spolkovým ústavním soudem. O zahájení řízení o zákazu strany, která je organizována na celoněmecké úrovni, může podle zákona o Spolkovém ústavním soudu požádat pouze Spolkový sněm, Spolková rada nebo spolková vláda.
AfD všude v Německu na vzestupu
Když se podíváme na mapu politických průzkumů voličských preferencí, tak nové spolkové země kryjící se s bývalými kraji NDR, jsou modré. To je barva AfD. Pro některé komentátory a analytiky nejen z Německa to je prý nedostatek „demokratické dospělosti“ Němců z bývalého východního Německa. Či dokonce, že to je dědictví prušáctví, s nímž se ani takový demokrat jako Konrad Adenauer nechtěl spojovat. S prominutím, z prušáctví a jeho někdejších nositelů pod pásy tanků Rudé armády po jaru 1945 nezbylo vůbec nic. Spíše si obyvatelé východních spolkových zemí na celé té progresivisticko-zelené, regulačně dotační ekonomice a společnosti protkané rostoucí problémy s migranty právě na pozadí minulosti bývalé komunistické NDR lépe uvědomují, kam vede snaha vlády v Berlíně a vedení Evropské unie nahradit svobodnou tržní ekonomiku socialistickými „opravami“ s následnou distribucí všeobecné chudoby, zelených a dalších žebračenek. Totéž ale platí pro mnoho obyvatel dalších postkomunistických zemí střední a východní Evropy včetně Česka.
Graf: Jaké strany do Bundestagu v roce 2025 volili obyvatelé starých spolkových zemí Německa
Graf: Jaké strany do Bundestagu v roce 2025 volili obyvatelé nových spolkových zemí Německa
Graf: Výsledky hlasování po AfD (v %) v dosud posledních volbách do regionálních parlamentů v 16 spolkových zemích Německa včetně zářijových voleb 2026
Poznámka: Ve volbách do zemského sněmu v Brémách v roce 2023 byla AfD z voleb vyloučena, protože předložila dvě konkurenční kandidátní listiny.
Na grafu je jasně vidět trend, že navzdory politickému tlaku jde AfD v každých dalších regionálních volbách od jednoho vítězství k druhému, případně o historicky nejlepší zisky. V březnu 2026 v západním Bádensku-Würtenbersku zvýšila počet mandátů v zemském sněmu s 18 % hlasů ze 17 na 35. V témže měsíci také ve staré spolkové zemi Porýní Falc proti minulým volbám do zemského sněmu s 9 mandáty si polepšila na 24 křesel. Počátkem září ve východoněmeckém Sasku-Anhaltsku AfD získala rekordních 43,8 % a jen o tři mandáty minula možnost sestavit jednobarevnou vládu. Své vítězství zopakovala s 38,2 % hlasů v Meklenbursku-Předním Pomořansku, jehož pobřežní pláže jinak studeného Baltu byly za minulého režimu i pro Čechy nejdostupnější dovolenou u moře. V hlavním městě Německa Berlíně majícím jako přístavní města Brémy a Hamburk statut samostatné spolkové země obsadila AfD podle předběžných výsledků s 16,3 % (v předchozích volbách v roce 2023 to bylo 9,1 %) třetí místo za vítěznou stranou Levice (25,7 %) a CDU (18,8 %).
V příštím roce pak pro AfD přijde zkouška ve volbách ve „starých“ spolkových zemích: v dubnu 2027 hned trojí volby v Sársku, Šlesvicku-Holštýnsku a v nelidnatějším Severním Porýní-Vestfálsku, na konci května v Brémách a na konci září v Dolním Sasku, kde je doma krizí zmítaný koncern Volkswagen s uvažovaným propuštěním až 100 000 zaměstnanců, z toho většinu v Německu.
Všichni proti AfD
Je jasné, že s výjimkou Saska-Anhaltska, kde šéf tamní AfD Ulrich Siegmund chce sestavit možnou menšinovou vládu své strany s podporou Aliance Sáry Wagenknechtové (BSW), se proti sílící AfD budou ve všech spolkových zemích jako v Bundestagu formovat zcela protikladné koalice, jejichž jediným společným jmenovatelem je odmítání jakékoli kooperace s AfD. Aby to početně vycházelo na vládní většiny, budou se proti AfD muset spojovat ideově neslučitelné partaje. Že takové aliance jsou předem odsouzené k nezdaru a logicky by vedly k postupnému absolutnímu vítězství AfD a zformování její jednobarevné vlády v regionech i v berlínské vládě a Bundestagu, je nasnadě. Přitom možná s AfD před CDU zkusí spolupracovat SPD, která je volebními výsledky ještě více frustrovaná než CDU. Takové regionální hlasy socialistických politiků se už objevily.
Po regionech sílí AfD i v Bundestagu
Konzervativní unie CDU/CSU zůstala po volbách 2025 i přes mírné výkyvy nejsilnější frakcí Bundestagu. Bývalé strany poražené vládní SPD, Zelení a zejména FDP utrpěly těžké ztráty; FDP nepřekročila 5% volební práh. Strana Levice se dokázala znovu prosadit a získala více mandátů. AfD téměř zdvojnásobila svůj podíl hlasů ve srovnání s rokem 2021 a stala se druhou nejsilnější silou německého parlamentu.
Tabulka: Výsledky předčasných voleb do Spolkového sněmu v únoru 2025 ve srovnání s předchozími volbami v roce 2021
Nezáviděníhodná pozice kancléře Friedricha Merze
Friedrich Merz se dočkal vysněné kancléřské funkce v květnu 2025 poté, co jej ve stranickém růstu 20 let blokovala jeho šéfka Merklová. Znechucen odešel předtím dokonce z aktivní politiky a věnoval se úspěšně byznysu, mimochodem působil v letech 2016 až 2020 jako šéf německé dceřiné firmy největšího finančního fondu na světě, amerického Blackrocku.
Přitom už na startu jeho premiérování mu dali zřejmě hlavně koaliční socialisté na vědomí, že je kancléřem z jejich milosti. V prvním kole tajného hlasování poslanců Bundestagu 5. května 2025 nebyl kancléřem zvolen a médii pak proběhla fotografie šokovaného Merze. Po zákulisním jednání se hlasování zopakovalo s tím, že dostal většinu 325 z 618 odevzdaných hlasů s mandátem k funkci do roku 2029.
Kancléř Merz po špatných či katastrofálních výsledcích CDU v letošních zemských volbách, kdy se strana v Meklenbursku-Předním Pomořansku ani nedostala do tamního zemského sněmu, nehodlá vzdát funkce a chce pokračovat v reformách. Jeho socialističtí koaliční partneři ve vládě i v parlamentu mu to ale vůbec neusnadňují, trvají na dosavadním přebujelém sociálním státu. Německo už ale na něj nemá peníze, a proto se začalo prudce zadlužovat. S kancléřem Merzem je podle nejnovějšího průzkumu ARD-Deutschlandtrend na konci září spokojeno pouze 10 % oprávněných voličů, 88 % je méně než spokojeno nebo zcela nespokojeno. V podstatě tatáž čísla platí pro hodnocení celé Merzovy vlády.
Prudké zadlužování Německa
Jestliže leckdo v Česku kritizuje plánovaný deficit státních výdajů vlády ČR v roce 2027 ve výši 386 miliard korun, měl by si uvědomit, že tento dluh kryje „jen“ 15 % celkových výdajů státního rozpočtu. Německo chce mít příští rok rozpočet 555 miliard eur a na jeho krytí si vypůjčí 37 %! Protože na dluh pokračuje modernizace zastaralé infrastruktury, včetně dopravní, dalších 100 miliard dluh si vymohla levice na pokračování zelené transformace země a o dalších 100 miliard se zvýší přezbrojení Bundeswehru. V současnosti je poměr dluhů Německa vůči HDP asi 64 % (ČR asi 44 %), do roku 2030 může vrůst na úroveň 70-80 % HDP. V roce 2030 se předpokládá, že za úroky z dluhů vydá německý státní rozpočet 80 miliard eur, tedy v přepočtu asi 2 biliony Kč. Na konci dvacátých let tak 80 % mandatorních výdajů Německa bude směřovat 1) do armády, 2) do penzijních a sociálních transferů, 3) do dluhové služby.
Migrace a další problémy země ženou voliče do náruče AfD
Hlavním tématem AfD je tlak na řešení problémů migrace. Německo má dle Spolkového statistického úřadu 31% podíl cizinců na své 83milionové populaci. 14,1 milionů obyvatel Německa z řad migrantů nemá německé občanství. Většina příjemců sociálních dávek a pomoci se rekrutuje z imigrantů. Růst kriminality a násilí se stal každodenním jevem v německých městech a obcích. Proti snaze úřadů tuto kriminalitu ututlávat a nezveřejňovat etnicitu pachatelů vznikl například portál https://messerinzidenz.de/, který každodenně i v historických souhrnech registruje útoky nožem po celé zemi. Za letošní rok je to v průměru 10 denně.
25procentní pokles výkonu německého průmyslu za poslední dekádu, opakovaná recese či loňský vzestup HDP ekonomiky o mizerných 0,2 % řadí Německo jako Schlusslicht (koncové světlo) mezi nejvýznamnějšími ekonomikami světa. Důsledky jsou patrné: zánik statisíců dobře placených pracovních míst ve strojírenství a zejména v někdejší pýše celého národního hospodářství, v autoprůmyslu. Nezvladatelné ceny elektřiny a plynu kontextu sebevražedné Energiewende a také po pádu dodávek levných energetických surovin z Ruska po jeho invazi na Ukrajinu, což jde plně na triko naivní východní politiky bývalých šéfů vlád Schrödera a Merklové, kteří vystavili Německo osudové energetické závislosti na Rusku. Kolaps německých až 50% celosvětových zisků v Číně, kterou předtím 20-30 let německé koncerny na místě vyučovaly pokrokovým technologiím, se změnil v defenzívu a celní válku celé EU proti čínské exportní ofenzívě. To vše v kombinaci řady nepříznivých atributů podnikání, v neposlední řadě s obrovskou byrokracií a regulacemi včetně zeleně dirigistických ukázalo, že Německo si žije nad poměry. Jak ale vysvětlit pracující třídě, že skvělé dělnické platy v německých továrnách VW i dalších značek na úrovni 4-5 tisíců eur měsíčně brutto už jsou neúnosné?
Je AfD skutečně hrozbou návratu totality?
Němci frustrovaní svou nacistickou minulostí široce slyší na hrozbu možného zopakování vlády totality. Je však touto hrozbou skutečně AfD? Je hrozbou 20 milionů Němců, kteří ji ve zvýšené míře po celém Německu volí, protože u tradičních stran nenalézají odpovědi na řešení svých problémů? Může CDU zůstat u moci a zapojit AfD do formování středopravicové vlády? Nebo bude dogmaticky trvat na svém usnesení, že je neslučitelné s AfD vést dokonce jakékoli konstruktivní jednání?
Předseda Merz je v zoufalé pozici: trvání na nespolupráci s AfD má jasný výsledek ‒ není to AfD, která se v podpoře propadla na polovinu, ale spíše CDU, která byla uvržena do existenční krize. Jádro tzv. politického středu, tedy CDU a SPD, se v současné době rozpadá. Dopustí Merz v čele s CDU opakovat a násobit následující volební explozívní propady, až si AfD začne vybírat partnery z trosek dříve vládnoucích středových stran? CDU a SPD ztrácejí u voličů přívlastek „lidových stran“, a to právě ve prospěch AfD.
Možný zákaz AfD by frustroval 20 milionů jejích voličů i celou společnost
AfD v dalších letech nezmizí a její případný zákaz by postavil dnes již bezmála třetinu německých voličů před nedemokratickou otázku, koho smí a nesmí volit. Pak by mohli chtít podpořit nějakou formaci, která by byla nepochybně extremistická. AfD vznikla nejen ze skepse a frustrace zejména obyvatel nových spolkových zemí, ale dnes i v průzkumech potvrzeného zklamání stále většího počtu Němců ve všech spolkových zemích, že politika se zcela vyprázdnila a elity země jsou odděleny od skutečných starostí občanů.
Nepochybně v AfD existují extremisté, nacionalisti i provokatéři, ale také protichůdné ekonomické myšlenky od socialisticko-rovnostářských, až libertariánsko-tržní. Příkladem je volání některých politiků AfD po návratu k marce či vystoupení Německa z EU. Samozřejmě jako opoziční strana bez historie spravované odpovědnosti v zemské či spolkové vládě dosud AfD nikdy nečelila kontrole veřejnosti. Proto může vypouštět různé testovací balónky o tématech domácí i zahraniční politiky. Například typicky voláním po obnovení spolupráce s Ruskem je přece nostalgií po době, kdy Německo zakládalo svou prosperitu na levném ruském plynu, ropě, černém uhlí a dalších surovinách. Není i v německých byznysových kruzích tatáž touha mj. po obnovení provozu plynovodu Nord Stream 1 a 2 po dně Baltského moře z Ruska do Německa, zničeného zřejmě ukrajinskou rozvědkou?
Německá demokracie může integrovat AfD do spoluvládní odpovědnosti
Je německá demokracie natolik slabá, aby se bála integrace AfD do odpovědnosti za další politický a ekonomický rozvoj země? Vždyť už dvakrát Německo něco podobného zvládlo, s integrací nástupnických stran po východoněmeckých komunistech, jednak s Levicí, jednak s její odštěpeneckou frakcí v podobě Aliance Sáry Wageknechtové (BSW). A samozřejmě i s někdejší antisystémovou stranou Zelených. CDU si musí uvědomit, že se svými neustálými stížnostmi, že ji AfD chce jednoduše zničit, urychluje svůj vlastní úpadek. Jádro tzv. politického středu (CDU a SPD) se v současné době rozpadá. Už teď je to nepopiratelné: Brandmauer fakticky selhala, stejně jako kdysi antifašistická ochranná zeď NDR kolem Západního Berlína.
Merz a jeho straničtí kolegové mají před sebou zkušenost, že když se k vládní moci, a dokonce do křesla premiérky Itálie, dostala Giorgia Meloniová. Ta vzešla ze strany Italské sociální hnutí, založené bývalými fašisty a spolupracovníky italské vůdce Benita Mussoliniho. Dnes je Meloniová s někdejším cejchem spojení s fašistickými idejemi oceňována jako pragmatická pravicová politička a je považována za jednoho z nejvlivnějších politiků celé Evropské unie.
Problémem je, že s ohledem na skutečné regionální výsledky a prognózy budoucích voleb už CDU přestává být tím, kdo jako seniorní a významnější strana může nabízet spolupráci juniorním partnerům. Podle různých německých agentur se v průzkumech názorů voličů, koho by chtěli volit do příštího Spolkové sněmu, rýsuje jasný 10 až 13% náskok AfD před CDU v poměru 27-31 % ku 17 až 20 %. Nynější vládní koalice CDU/CSU a SPD by už v novém parlamentu většinu neměla, ledaže by si přibraly do koalice opět Zelené.
Levicový Berlín s extremistickými výstřelky jako žhavý problém Merzovy vlády
Navíc přímo pod nosem spolkového Merzova kabinetu v Berlíně se chystá na vládu další tvrdá zkouška. 20. září ve volbách zvítězila postkomunistická Levice a zřejmě se hodlá koaličně spojit s SPD a Zelenými. Tradiční sídlo berlínské vlády Červená radnice tak hrozí zrudnout i zevnitř. Vítězství levice umožnilo také to, že si berlínští politici prosadili volební účast už pro 16leté. A tito mentálně, sociálně a ekonomicky neukotvení teenageři byli jasně ovlivněni masově sociálními sítěmi se soustředěním se na obrovskou bytovou nouzi Berlíňanů. Proto zjevně naskakovali na tvrdé levicové požadavky vyvlastnění soukromých firem vlastnících byty v hlavním městě a své volební lístky Levici a Zeleným naházeli do uren. SPD jako možný koaliční partner Levice je proti vyvlastňování soukromých vlastníků bytového fondu. Zatím.
Je příznačné a nepřekvapivé, že v Česku horují pro snížení limitu volebního věku na 16 let Piráti, kterým sekunduje ve stejném návrhu hnutí STAN.
Německá média jsou přitom plná obvinění, že berlínská strana Levice udržuje úzké vazby na antisemity a osoby napojené na organizovaný muslimský zločin. Vítězka berlínských voleb, dcera tureckých imigrantů, Elif Eralpová z Levice, která svůj hlavní projev po volebním vítězství přednesla v turečtině, chce stanout v čele německé metropole. Její snahu ale podkopává napojení na levicově extremistické skupiny v minulosti. Eralpová byla až do roku 2025 členkou Rote Hilfe (Rudé pomoci). Tento spolek mimo jiné poskytuje právní a finanční podporu lidem z krajní levice, kteří se dostali do konfliktu se zákonem. Jde už o druhý povolební problém této ultralevicové strany, jejíž povolební oslavy se zúčastnil prominentní mafiánský boss s libanonskými kořeny Issa Remmo.
Zatímco Merzova CDU se bojí spojení s AfD, která představuje pro rostoucí počet Němců autentickou pravici, německá média se obávají, že Berlín jako sídlo spolkové vlády, hlavní město a výkladní skříň Německa může padnout do rukou Levicové strany, která představuje očividnou hrozbu pro německou bezpečnost.
Problém politické stability Německa, jak to ukázalo celé 20. století, je přitom zásadní pro další prosperitu Evropské unie a bezpečnost a spolupráci v Evropě. Česká republika jako těsný soused hospodářsky a zřejmě brzy zase vojensky nejsilnějšího státu Evropy o tom může dlouze vyprávět.
Zdroje:
