Článek
Ruská válka proti Ukrajině, která je největším konvenčním ozbrojeným konfliktem od konce druhé světové války otevřela v řadě evropských zemí otázku týkající se obnovení povinné vojenské služby. Ta většinově po konci studené války napříč Evropu skončila jako součást „mírové dividendy“, tedy představy, že vcházíme do nové bezkonfliktnější éry, která odsune masovější armády na smetiště dějin.
Válka na východě ale přináší změnu. Některé země jako Litva a Švédsko povinnou službu obnovují. V případě Litvy má platit zákon o obnovení povinné vojny minimálně pět let, služba bude trvat devět měsíců a vztahovat se má na Litevce ve věku od 19 do 26 let. Švédko má profesionální armádu, nicméně se mu nedostává dobrovolníků, takže nově do ní rukují, jak mladí muži, tak ženy. A v Německu prohlásil německý ministr obrany Boris Pistorius, že bylo chybou povinnou vojnu zrušit a v Bundestagu se otevřela debata o jejím znovuzavedení. Zajímavé je, že Finsko povinnou vojnu nezrušilo ani za neutrality.
V Česku byla povinná vojna zrušena před dvaceti lety. Jeden z hlavních argumentů pro zrušení byl, že jednoletá služba povolanců už přestávala být efektivní, neboť moderní armáda se sofistikovanými zbraněmi začleněná do Severoatlantické aliance potřebuje vycvičené profesionály s delší dobou služby.
Otázka obnovení povinné vojny se nyní diskutuje i u nás poté co byla otevřena na velitelském shromáždění armády náčelníkem Generálního štábu Karlem Řehkou. Nelze se ale ubránit určitým rozpakům. Proč nebyla žádná zmínka o zavedení povinné vojenské služby v nedávno schválené Koncepci výstavby armády 2035? Třeba i včetně nástinu logistické a finanční náročnosti takového kroku, která nebude malá.
V Koncepci se dočteme, že se do roku 2030 počítá s třiceti tisíci vojáky a deseti tisíci příslušníky aktivních záloh. Jenže po dvou měsících od schválení Koncepce vládou se dozvídáme, že stanovený personální model je zřejmě neudržitelný, neboť nábor do armády se nedaří a asi budeme potřebovat povinnou vojnu. Nesvědčí to o příliš koncepčním přístupu k obranné politice.
A je třeba si otevřeně říct, že armádě a jejím současným představitelům se jako bumerang vrací etapa „afghanizace armády“, kdy se preferoval model expediční armády pro mise, ořezávala se její velitelství a tvrdilo se, že místo vojenských škol potřebujeme více cvičišť.
Nedivme se pak ploché politické diskusi, kdy se politici k nadhozené otázce znovuobnovení povinné vojny vyjadřují spíše pocitově bez pořádného vhledu do vážného problému. Je to ale i odraz toho, že odborná a fakty podložená diskuse o obraně a bezpečnosti země se spíše nahrazuje jen proklamacemi a hesly pouštěnými do veřejného prostoru. Je čas to změnit.
