Článek
Nedávno proběhla médii zpráva o zamítnutí žaloby bývalého šéfa sekce podpory Ministerstva obrany, dnes už též jen generálmajora ve výslužbě Štefana Muránského, kvůli odebrání nejvyšší bezpečnostní prověrky na stupeň přísně tajné. Byl to důvod, proč přišel o svoji funkci. Soud ale došel k závěru, že o prověření přišel oprávněně. Odůvodnil to závěrem, že „využil svého postavení v rámci Armády České republiky k tomu, aby poskytl osobám působícím mimo resort ministerstva obrany potenciální výhodu nebo jinak jednal v jejich prospěch.“
Je to nepochybně hodně smutný příběh, který má ale i širší souvislost.
Jedná se totiž o to, že velmi důležitým aspektem naší bezpečnosti je důvěryhodnost generálského sboru armády. O ní se totiž opírá i politická reprezentace země. Platí to dvojnásob v nynější bezpečnostně nejisté době. Tady je možné připomenout nedávná slova ředitele Bezpečnostní informační služby Michala Koudelky o tom, že bezpečnostní situace ve světě je nyní mimořádně vážná a pohybujeme se na hraně globálního střetu. Máme dvě války v evropském sousedství, nelze ale pominout i další hrozby: migraci, islamistický terorismus, nárůst pravicového extremismu, nelegální obchod se zbraněmi, kybernetické útoky i zneužití umělé inteligence.
Každý případ „generálského selhání“ je pak v tomto kontextu nepříjemný. Už jich bylo několik, lze třeba připomenout, že kromě generála Muránského musel nedávno řady armády opustit i generálmajor Pavel Kolář, velitel mezinárodní mise na Sinaji dohlížející na dodržování míru mezi Izraelem a Egyptem. Kvůli nevhodnému chování ke kolegyni hrozil skandál a generál Kolář tak z resortu raději v „tichosti“ odešel.
Na místě je samozřejmě otázka, zda se lze některým „generálským excesům“ vyhnout. Asi to stoprocentně možné není, musí ale existovat funkční mechanismy. jak takovou možnost minimalizovat. Nezapomínejme, že jedním z nástrojů je i civilní řízení a kontrola armády, tj. odpovědnost politiků zvolených v demokratických volbách za to, aby armáda plnila své povinnosti v souladu s bezpečnostní a obrannou strategií, kterou určuje vláda. A to nepochybně zahrnuje i odpovědnost ministra nebo ministryně obrany za personální politiku na vrcholové úrovni, která nezahrnuje jen generály, které jmenuje prezident, ale i plukovníky, které jmenuje přímo ministryně. Jana Černochová v této roli rozhodně nejedná jen formálně: V minulosti odmítla povýšit do plukovnické hodnosti několik důstojníků, u kterých podle svých slov měla informace od Vojenského zpravodajství naznačující možné korupční jednání.
Náčelník generálního štábu Karel Řehka ale před časem na jednání výboru pro obranu Poslanecké sněmovny prohlásil, že ministerstvo garantuje rozpočet, ministryně Jana Černochová hlídá jeho naplňování a tím její role končí. Také se ohradil proti požadavku ministryně důkladněji prověřovat uchazeče o plukovnickou či generálskou hodnost. To je ovšem jednoznačně její právo a také povinnost. Taková jsou prostě pravidla hry v demokratickém státě. Opak, kdyby vojáci měli navrch před politickou reprezentací, by neměl s demokracií nic společného.
