Článek
Emile, fyzicky jsme se podle mě neviděli dvacet let. Takže tě popíšu, protože nemáme video: dlouhé blond vlasy, pořád kudrnaté. Jenže tys mě před těmi dvaceti lety zklamal – řekl jsi mi, že je to trvalá.
Trvalá to nikdy nebyla. Jsou to reálný vlasy.
Opravdu tvoje? Nezačal jsi za těch dvacet let lhát?
Moje vlasy. Nic jsem na tom neměnil.
Když jsme se dnes před studiem hledali, vidím o kus dál blondýnku – a říkám si: to bude Emil. Jako novinář jsem s tebou mluvil naposled asi v době tvého odchodu od policie v roce 1997: dvoudílná televizní Akta na Primě a reportáž v Reflexu.
Galerie Ponte. Případ, který připravil desítky lidí o sbírky obrazů. A byli mezi nimi i známí lidé. Ta Akta jsem si mimochodem nedávno stáhnul a podíval se na ně. Takže se nám to nezdálo.
Zkusme to teď jako ve stroji času. Kdyby ses z toho natáčení před skoro třiceti lety přenesl rovnou sem, do studia v Holešovicích – věřil bys tomu, co se za tu dobu všechno stalo? Čím se živíš, jak ses změnil?
Je to zvláštní vývoj. Občas se mě lidi ptají, jak je možné, že člověk, který byl kriminalista – dva roky jsem sloužil i na oddělení vražd a poznal tam Jirku Markoviče, dneska jsou to všechno jména z televize –, skončil u obrazů. Stal se ze mě sběratel a spolupracoval jsem s aukční síní a galerií, které se zabývaly prodejem obrazů. Jenže dneska už to není, co to bývalo. Internet zničil obchod s obrazy i sběratelství jako takové. Ono se to už ani nejmenuje sběratelství – dneska jsou to všechno investiční fondy.
Takže už se ani neříká sběratelé sběratelé, ale investoři.
Přesně tak. Dřív měli velké sbírky právníci a staré lékařské rodiny. Dneska jsou to investoři. Už tam není srdce a duše, jenom prachy.
Chtěl jsem ti skočit do řeči a zeptat se, jestli to říkáš s lítostí, nebo to jen konstatuješ. Ale po té poslední větě už to chápu.
Nelíbí se mi to, protože trh je zaplavený falzy. Tenkrát za námi chodili sběratelé a obchodníci z celé republiky a všechno se prověřovalo. Já jsem posuzoval starší umění, tedy devatenácté století, Vltavín dělal moderní dvacáté. Pět kamenných aukčních domů v Praze – Kodl a další – si hlídalo pověst a všechno se mnohokrát kontrolovalo. Dneska si kdokoli udělá na webu e-aukci a nikdo nic neprověřuje. Investoři si myslí, jak jsou chytří: sedí doma u vína, naklikají si šest Radimských po dvou stech tisících, myslí si, jaký udělali kšeft – a pak se diví, že je to kutnohorská dílna, která sype jedno falzum za druhým.
Zeptám se jinaka. Kdyby mi teď spadlo do klína pohádkové dědictví a chtěl bych dát sto milionů do umění – je to dneska dobrý nápad?
To je věc, na kterou už neumím odpovědět. Na přelomu milénia bych to určitě doporučoval – a kdo tehdy nakoupil a včas prodal, měl zhodnocení, jaké akcie nabízejí málokdy. Třeba Toyen koupená za milion a půl se pak prodala za třiadvacet milionů. Jednomu významnému sběrateli jsem v roce 2006 radil koupit Šímovo Vejce za nějakých šest milionů; nekoupil ho, protože byl škrt. Ten, kdo ho koupil, ho o osmnáct let později prodal za víc než padesát. Jenže dneska je trh strašně nepřehledný, já jsem ho vlastně opustil.
Ty už nesbíráš. Ale něco ti zůstalo – vím, že jsi měl Mánesa.
Ano. Poslední olej Josefa Mánesa, jmenuje se Utonulý a je uložený v Národní galerii – ale držím ho pořád, je můj. Já jsem ho objevil; sto čtyřicet let byl skrytý před zraky všech včetně kunsthistoriků. Česká televize o tom natočila hraný dokument a vystupuju v něm i já s tím obrazem – vrátil se po dlouhých letech na místo vzniku, na zámek Čechy pod Kosířem.
Čím je výjimečný?
Předběhl svoji dobu minimálně o třicet let. Je z roku 1869, a přitom je namalovaný v symbolistním duchu, s prvky až impresivními – v té době tady nikdo takhle nemaloval a ve Francii impresionismus teprve začínal. Mánes ve vzpomínkách zmiňuje, že ho mohl malovat z hloubi svého srdce, nesvázán požadavky objednatelů. Najednou to z něj vytrysklo. Jenže pak už ho zlomila choroba a nic dalšího nenamaloval.
Takže tvoje těžiště je devatenácté století.
Impresionismus považuju za největší umění, které ve výtvarném oboru může být.
Jenže největší cenu má dneska moderna – abstrakce, Kupka, Picasso.
To je pravda, tohle to válcuje. Picasso samozřejmě v zahraničí – ale z našich autorů je světový jediný: Kupka.
Změňme téma. Proč jsi šel k policii? Vím, že jste byli rodina, která si potrpěla na kulturu, styl, eleganci.
Byli jsme chudá rodina. Ale můj strýc zdědil po tetě továrníkové nábytek, neměl ho kam dát, a tak ho odstěhoval na chatu – a já jsem v tom vyrůstal. Myslím, že mě to hodně ovlivnilo. Na gymnáziu jsem se rozhodl pro kriminalistiku
Proč? To v té době nebyla pro kluka z Prahy s ambicemi úplně běžná volba.
Chtěl jsem asi konat dobro a spravedlnost. Jenže vysoká škola SNB se nedala studovat z civilu, takže jsem musel nastoupit k SNB – a na školu mě stejně nepustili, protože jsem nebyl v KSČ. Tři měsíce jsem byl pochůzkář a pak se mi povedlo dostat na kriminálku jako jeden z nejmladších v historii, protože jsem ještě v uniformě chytil dva zločince na pěší zóně. Na Bartolomějské jsem pak dělal obecnou kriminalitu v civilu a splnil se mi tak jeden ze snů.
Ještě bez dlouhých vlasů, předpokládám.
Samozřejmě. Vlasy jsou výrazem svobody – a oni mě pořád buzerovali. Po revoluci jsem si řekl: teď je svoboda, můžu si nechat narůst vlasy, jaké chci, trhněte si nohou. Musel jsem napsat vyjádření, proč je nosím. Ale když jsem do něj napsal, že se občané naopak podivují, že moji kolegové chodí ve stylu skinheads, byl najednou klid.
A po revoluci ses taky dostal tzv. na vraždy.
Na dva roky.Kdyby si mě tam nechali, zřejmě bych od policie nikdy neodešel – byla to prestižní, zajímavá práce. Jenže první oddělení mělo málo kmenových lidí a na neobjasněné vraždy se stavěly týmy z obvodů; já tam byl kvůli sérii uškrcených mladých holek na Praze 4, která zůstala neobjasněná.
Je případ, na který vzpomínáš?
Případy Markoviče a Mareše už byly všechny v nějakém seriálu. Ale jeden z nejstrašnějších, který nikde nebyl – a ani se nedivím –, je z roku 1992: patnáctiletý student gymnázia si u dvou spolužáků objednal vraždu svých rodičů. Za sto tisíc korun. Maminku zavraždili; při tom, jak se s ní prali, se navzájem omylem pobodali. Na tátu čekali, ale ten se naštěstí zdržel, tak odešli. A ten syn celou dobu čekal se psem na pískovišti, koukal do oken a říkal si: „To jim to teda trvá.“ Otřáslo to nejen mnou, ale i těmi starými kmenovými policajty z vražd. Ten výslech, jaké věty u toho padly, to bylo prostě strašné.
Kde se v tak mladých lidech bere schopnost zavraždit člověka?
To jsme tehdy vůbec nechápali. Myslím, že to prostě nemají v hlavě v pořádku – nepochybně nějaký druh psychopatie. Naší empatií se to pochopit nedá.
Bylo jim patnáct, takže ani neseděli dlouho.
Hrozně málo. Jeden z nich je bratr jedné naší „skoro celebrity“ – pro tu rodinu to muselo být strašné. A toho druhého jsem potkal o mnoho let později. Dělal kuchaře v jednom pražském podniku. Nepoznal jsem ho, vypadal jinak. Občas si přisedl k naší partě sběratelů a obchodníků s uměním – myslím, že jsme byli i u něj doma, že nám vařil. Když jsem později zjistil, kdo to je, a uvědomil si, že jsem si s ním podával ruku, tak mě to docela sebralo.
Myslíš, že s tím dokáže žít?
Pravda je, že když se tam jednou něco slavilo a všichni se v legraci začali strkat, hned vyskočil a začal je uklidňovat, ať nedojde z žádnému násilí. Říkal něco v tom smyslu, že má špatnou životní zkušenost a že to bude mít v sobě do smrti. A víc o tom nemluvil. Tehdy tomu asi nikdo moc nerozuměl. Zpětně mi došlo, že se to určitě týkalo toho případu. Jestli se takový člověk může polepšit – to asi není otázka pro nás dva. Pro mě je to nepochopitelné.
Proč jsi nakonec od policie odešel?
Je to složitější. Prestiž policie byla strašně nízká. Když jsem končil, můj plat nadporučíka specialisty dělal třináct tisíc – a moje švagrová, čerstvá absolventka střední ekonomické školy, měla jako sekretářka osmnáct a půl. V šestadevadesátém jsem se rozvedl a potřeboval jsem vychovávat dceru; a vždycky, když jsem s ní měl mít víkend, se zrovna ztratilo dítě nebo byla loupež. A navíc jsem kolem sebe cítil tu atmosféru, kterou dneska někdy sledujeme právě v seriálech: někteří policajti začali spolupracovat se zločinci. Viděl jsem, co kolegové dělají a nedělají – a nechtěl jsem u toho být.
A poslední impuls?
Policejní prezidium mi sebralo případ, který mi předtím samo dalo, protože si s ním nevědělo rady. Šlo o ukradený obraz. Já ho našel, věděl jsem, kde je. A když jsem to všechno udělal, najednou přišli a vzali mi spis – a obraz zase zmizel. Postěžoval jsem si náměstkovi policejního prezidenta a on mi nabídl místo na prezidiu. Když jsem se zeptal, o kolik mi zvednou plat, řekl, že o šestnáct set korun. A to byla poslední kapka.
Ten obraz je pražská Madona, ztracený údajný Rafael. Jaká byla ta story?
Ten obraz objevil v šestatřicátém roce tehdejší sběratel, koupili ho myslím ve Francii. V Praze se prezentoval ve výstavním pavilonu na Příkopech – tam, kde dnes stojí Myslbek – a stávaly na něj fronty. Proto se mu říká pražská Madona: jinak s Prahou neměl společného nic. A vždycky se spekulovalo, jestli ho opravdu udělal Rafael. Po osmačtyřicátém zmizel, držela ho rodina a pak se ztratil úplně. A najednou se objevil. Byla to kulturní památka, takže toho, kdo s ním přišel, vyzvali, aby ho předložil k zadokumentování – a on s ním utekl. Ministerstvo kultury podalo trestní oznámení, šlo to na policejní prezidium a to kauzu poslalo mně. Zjistil jsem, kde obraz je a kdo ho má. A pak si prezidium přes můj nesouhlas vzalo spis zpátky.
Dnes už obraz existuje a znalci tvrdí, že to opravdu je Rafael.
Prezentoval ho bývalý generální ředitel Národní galerie Fajt. Myslím, že v době covidu dokonce dělali jaderný test stáří a tvrdí, že na jeho základě lze pravost prokázat. Rafael namaloval dvě takové Madony s dítětem – a tahle má být ta druhá. Staletí se spekulovalo, jestli to neudělal někdo z dílny. Ale signovaný Rafaelem je.
A tvůj názor? Pokud je pravý, hodnota se může blížit klidně k miliardě.
Těžko říct, může to být někdo z Rafaelovy školy. Tohle je na odbornících na Rafaela – a myslím, že naši znalci zatím světovou akademickou obec úplně nepřesvědčili. Jsou tam velké otazníky. Bůh ví, jak to je.
Ještě jedna kauza, kterou jsi dělal s televizí Nova. Malíž Kečíř, kterého někteří galeristé prodávali s příběhem údajného zapomenutého rakouského génia, a přitom to byl nějaký mazal od Kutné Hory, ne?
Ne, vznikalo to na Moravě, v Boskovicích. Bohumil Samuel Kečíř. Dneska už je profláklý – ale těch kečířů je tady teď bohužel mraky. Jeden bývalý ministr vnitra, který sbíral umění, si ho koupil taky. A když pak přes svého galeristu ode mě dostal informaci, že jde o podvod cimrmanovského typu, tak jen vytřeštil oči, že toho svého Kečíře musí tedy rychle prodat.
Říkal jsi, že si svět sběratelů umění už opustil. Čím se živíš dneska?
Koupil jsem nějaké pozemky a vymyslel na nich domy. Takže se dá říct, že jsem takový drobný developer a obchodník s nemovitostmi. . A mám velký pozemek na Slapské přehradě.
Tím se dostáváme k poslední věci, která se o tobě dá dohledat: tvůj dům. Slovy redaktorky iDnes unikátní viktoriánská vila, nic podobného v Česku není. Jak se v tobě probudil duch viktoriánského džentlmena?
V roce 1996, kdy jsem si zajelna fotbalové mistrovství Evropy do Anglie. Bydleli jsme s kamarády v Londýně a já jsem chtěl konečně vidět tenis na trávě – od malička jsem hrál tenis, konečně jsme tehdy hráli i spolu –, tak jsem se byl podívat na turnaji ve starobylém Queen's Clubu. A když jsem měl chvíli času, procházel jsem čtvrtí, která s těmi kurty sousedila, a byl jsem fascinovaný stavbami z lícového zdiva z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Nafotil jsem si to, a protože jsem měl čerstvě v Praze pozemek, řekl jsem si, že jednou takovou vilu musím postavit. Po dlouhých letech jsem na to našetřil – a sehnal někoho, kdo to dokázal navrhnout.
Slovy: architekta.
Našel jsem pana profesora Girsu, který tehdy měl Ateliér obnovy – dělali Müllerovu vilu, hrady, zámky; dnes přednáší památkovou péči. Přemlouval jsem ho asi dva roky. Přes kamarádku jsem nakoupil literaturu z amerických a anglických antikvariátů a vymýšleli jsme okna, interiérové dveře, všechno.
Žádné kompromisy?
Žádné. Jediné, co je jinak: viktoriánský je plášť. Vevnitř to oni mívali rozsekané na malé temné místnosti – jenže já jsem byl v Bruselu ve vile secesního architekta Horty a fascinovalo mě, jak jí prochází sluneční světlo. Takže jsem se rozhodl, že viktoriánskoutemnotu naznačíme zvenku, ale vevnitř že má být slunce, ne tíseň. Stavět jsem začal v roce 2009, bydlím tam od 2019 – a ještě není hotovo, dodělávám kazetové obklady a zahradu.
Zjevně ten barák miluješ. Není takový vztah k domu až nezdravý?
Kamarádi se mi smáli, že pořád jezdím dozorovat řemeslníky. Ale taková stavba je jenom o uměleckých řemeslech – a díky architektům od památek jsem měl přístup k lidem, kteří opravdu něco umějí. Je tristní, jak jich ubývá; nevím, kdo by dneska dokázal udělat břidlicovou střechu jako ti, co ji dělali mně.
A je ten dům největší radost, kterou z hmotných věcí máš?
Vlastně jo. Na začátku jsem si jenom stavěl barák, který se mi líbil. Ale postupem času tam začala jezdit televize, točí se tam filmy, chodí kunsthistorici. Byl tam pan inženýr Janota, autor edice Slavné pražské vily, a říkal mi: „Vy vůbec nevíte, co jste dokázal.“ Já na to: „A co jsem dokázal? Já jsem si jenom chtěl postavit barák, který se mi líbí.“ A on: „Takovouhle stavbu tady nikdo nepostavil sto let. Je tady jenom Hlávkova porodnice u Apolináře – a jinak nic.“
Z člověka, který rozumí umění, ses stal člověkem, který rozumí architektuře. Ta nás ovlivňuje víc: když někdo namaluje obraz, který tě uráží, prostě se na něj nedíváš. Ale když někdo ve veřejném prostoru postaví barák, který tě irituje, tak se dá ignorovat těžko.
To je velká pravda. Dneska si lidi za svoje peníze najímají architekty, kteří si za cizí peníze stavějí svoje ego. Spousta lidí u mě byla a říkali: tohle bychom chtěli, ale nikdo nám to nechce navrhnout. A pak vznikají domy, které jsou takzvaně moderní, ale bydlet se v nich moc nedá.
Architektura tě tedy zajímá i momo tvou vilu?
Bydlel jsem dvacet let v domě, kterému se říká Malý Berlín, na křižovatce Bubenské a Veletržní. Jako členovi výboru SVJ se mi povedlo pomoct získat úvěr skoro sto milionů, a vrátili jsme ten konstruktivistický dům do roku 1939, kdy byl zkolaudovaný – původní barvy, omítky, okna, všechno. Byt jsem tam už prodal a púřestěhoval se do vily, ale stále tam s tím pomáhám. Myslím, že to byl velký počin.
Kdo Malý Berlín postavil?
Německý architekt Franz Hruschka, který byl po válce odsunutý. Bývá jmenovaný společně s Adolfem Foehrem, který postavil palác Dunaj na Národní třídě – ten teď prošel velkou rekonstrukcí.
A když se díváš na dnešní Prahu: je tu věčný spor mezi památkáři bránícími panorama a těmi, kdo říkají, že tu kromě Tančícího domu za třicet let skoro nic zajímavého nevzniklo. Kde stojíš ty?
Stavět by se určitě mělo, ale zajímavě. Tančící dům je na to místo a na dobu vzniku super, to musí uznat i ti, kteří se tomu tehdy bránili. A naopak třeba Charles Square Center na rohu Karlova náměstí je otřesná monolitní skleněná stavba. V Praze neexistuje urbanismus, není žádná celková strategie. Tam, kde je stará vilová čtvrť, chtějí povolovat třináctipatrové baráky – a ve Stodůlkách na poli mezi sídlišti nutí lidi do rodinných domů. To mi nedává vůbec žádný smysl.
Zmínil jsi dceru. Ta už je velká – potatila se? Je u policie?
Kdepak. Moje dcera je psycholožka, psychoterapeutka – myslím, že velmi úspěšná. Mám z ní radost.
A máš pořád delší vlasy než ona?
Pořád. Ona se zlobí, že se jí po mně točí, a narovnává je.
Co je podle tebe smysl života? Nechat po sobě něco hezkého?
Pro mě asi jo, když nepočítám dceru. Nějakou dobu jsem se snažil páchat dobro a spravedlnost, ale to je těžké. A dneska jsem rád, že se mi povedlo zachránit památku, jako je Malý Berlín, a že tady po mně zbude něco zajímavého, jako je ta moje vila.
Poslední otázka. Je vždycky stejná, pro každého, a stačí odpovědět jedním slovem. Za deset let: bude svět lepší, nebo horší?
Doufám, že lepší.
Doufáš, nebo bude?
Bude.
