Článek
Co vám naposledy udělalo radost?
Udělal jsem si přípravu a poslouchal vaše podcasty, takže vím, že tuhle otázku kladete, a trochu jsem se nad ní dopředu zamyslel. Snažím se, aby můj život byl složený ze spousty malých radostí. Nemám žádné obrovské sny, chci mít radost každý den. Problém je, že se zároveň do života dostávají i malé starosti. Mě dokáže rozhodit třeba i jeden hloupý mail. Přečtu si ho, najednou mám blbou náladu a zpětně musím identifikovat, proč to tak vlastně je.
Byli jste letos v léta na dovolené v Kanadě. Dokázal byste tam žít?
Tuhle otázku si klademe cvičně, kamkoli jedeme. Kanada je skvělá. Fajn lidi, krásná příroda, dost prostoru i pro nové lidi. Ale ten život je tam docela tvrdý. Koneckonců to, co z Kanady známe, je jenom část území, zbytek je prérie a pustina. Nestěhovali bychom se tam dobrovolně. Spíš si říkáme: kdyby se všechno zhroutilo a člověk musel řešit to, co řešily generace před námi - tak kam? Zatím jsme vždycky zjistili, že u nás se žije líp, a vracíme se radostně. Člověk si to ale často uvědomí, až když někam vycestuje.
Omlouvám se, ale bylo jasné, že na vtipy o Brně dojde. Takže hned na začátku. Té vaší radosti z návratu si musíme vážit o to víc, že se vracíte do Brna. Jak my Pražáci víme, to nemůže být snadné.
Sakra, na tohle jsem se měl připravit líp. Já ty vtipy miluju, a jenom nelze nevidět, jak se nám tam vy Pražáci cpete.
To je jen optický klam, protože od Vysočiny je směrem do Brna už několik let zácpa. To neznamená, že je zájem o Brno, ale že prostě nejste schopní opravit na dálnici u Brna jeden most.
Já jsem vlastně rád, že se ty vtipy dělají. Protože Brno fakt vzkvétá. Z hlediska způsobu života je to hrozně fajn, před dvaceti lety to byla katastrofa. A čím míň se z toho stane turistická atrakce, tím líp pro nás, co tam žijeme.
Že tam nejsou turisti, je obrovská výhoda. Souhlasím. Všichni říkají „buďme rádi, že sem jezdí, přinášejí peníze“. Jenže je samozřejmě otázka, kolik těch peněz je, a komu to přinášejí. Chápu, že turisti jsou problém každého velkého města, a zároveň je fakt, že pro místní jsou turisté problém.
Tak Brno by naopak asi bylo rádo, kdyby se počet turistů zvýšil. A souhlasím, že třeba na gastronomii je ta převaha místních dobře vidět: v Brně si nikdo nemůže dovolit strategii hit and run. Nejde to dělat tak, že chytnete turistu, vyždímáte z něj všechny peníze, a druhý den chytáte jiného. Protože přijdou místní, a ti si to budou pamatovat.
Jste ročník sedmdesát sedm, o devět let mladší než já. Převrat vás chytil na konci základky. Proč jste se o čtyři roky později po střední rozhodl jít na práva?
Listopad 1989 mě chytil přesně ve chvíli, kdy jsem byl jako houba. Zdaleka jsem všemu nerozuměl, ale strašně mě to zajímalo. Zatímco kamarádi sjížděli první MTV, já jsem se s rodiči díval na politické debaty. Poměrně rychle jsem měl jasno, že se chci cpát do humanitních oborů - bavila mě politika, historie, a viděl jsem, že se na právech učí i politologie. A pak jsem měl vzor: můj otec vystudoval právo při zaměstnání.
Školu jste skončil kolem roku 2000 a nastoupil na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Proč zrovna tenhle druh práva?
Už během fakulty jsem psal o antimonopolním právu a ta oblast pro mě byla úplné zjevení. Když mě pak oslovil člověk z úřadu, jestli bych nechtěl dělat na mezinárodním odboru, bylo to jedno z prvních těžkých životních rozhodnutí. Ale nikdy jsem ho nelitoval.
Ale i tak jste z úřadu na čas odešel, dělal jste asistenta na Nejvyšším soudu, a vrátil se, když na úřad přišel jako šéf Martin Pecina.
Měl jsem tenhle druh práva rád. Na soudu jsem měl víc času než na úřadě, takže jsem začal o soutěžním právu psát - společně s kolegou jsme napsali dvě knížky s komentáři na toto téma. A napadlo nás dát si s Pecinou kafe, přinést mu ty knížky a říct: jdete na úřad, tak si přečtěte tohle, protože by se vám to mohlo hodit.
A on si je vzal?
Vzal, jel s nimi na dovolenou a opravdu je přečetl. Teprve na poslední stránce prý zjistil, že jsme je napsali my. Když jsme mu je dávali, tak mu to vůbec nedošlo. A přišel s nabídkou, ať se vrátím, protože potřeboval nové lidi do managementu.
Říkáte, že máte soutěžní právo rád. Co je na antimonopolním právu zábavného? Působí to jako nejtechničtější disciplína, jakou si lze představit.
Uhranulo mě to na první přednášce. A to ze tří důvodů. Za prvé proto, že je to o velkých věcech. Když děláte tenhle druh práva, dostanete se k věcem, které ovlivňují život velkého množství lidí. Což vyplývá z podstaty. Když má někdo v jakémkoli oboru monopol, je jasné, že se to týká mnoha lidí. To byla ta první, dost naivní představa: že jste blízko velkým věcem.
A za druhé?
Že to vlastně moc není právo. Je to spíš kombinace ekonomie, práva, sociologie, marketingu. S nadsázkou říkám, že soutěžní právník moc nepotřebuje znát samozný zákon. Ten je stejně nesrozumitelný. Takže trochu podobně jako v anglosaském právu hledáte precedenty a zkoušíte je použít na svůj případ. Může to vyhrát síla argumentu, a to se mi líbí.
Třetí důvod?
Nemůžete tam zakrnět. Ráno řešíte telekomunikace a musíte pochopit, jak fungují GSM sítě nebo 5G, odpoledne řešíte potravinářství, večer si střihnete ocelářství nebo digitální platformy. Pořád se dozvídáte něco nového - ne o právu, ale o byznysu. To mě motivuje vstávat do práce i po šestadvaceti letech.
Filozoficky je to zajímavé: jde o státní regulaci, která se však dělá proto, aby se podpořil volný trh.
Je to tak. Do určité chvíle podporujete co nejagresivnější soupeření. Ale přijdou momenty, kdy by měl stát zasáhnout, a to typicky ve dvou situacích: buď se podniky domluví, že to svoje soupeření nějak stlumí, nebo je na trhu tak velký hráč, že už soupeřit nemusí.
Ale některé monopoly vzniknou přirozeně — a jsou vlastně důkazem, že ta firma udělala všechno správně. Je docela neintuitivní trestat někoho za úspěch. Odkdy to tyhle zákony vlastně existují?
Konec devadesátých let devatenáctého století v Americe, Shermanův zákon. Náznaky zákazu dohod mezi konkurenty byly samozřejmě dávno předtím. Ale byla i období, kdy si stát naopak myslel, že se firmy mají spojovat. To byly řízené kartely a cechy. Ty v podstatě bránily komukoli být námořníkem nebo kovářem, pokud jste do toho kartelu nevstoupil.
Je něco, na co jste pyšný, že jste v úřadu prosadil nebo vyhrál?
Ty případy jsou strašlivě těžké na prokázání. Jde o hodně, rozdáváte miliardové pokuty, a druhá strana investuje velké peníze do právních zástupců a ekonomů. A veřejnost kritizuje, že to trvá strašně dlouho. Přišel jsem tehdy s tím, že bychom mohli zkusit vyjednávání o vině, které známe ze Spojených států: přijdete za podnikem a řeknete: mám na tebe důkazy, když to uznáš, dám ti výraznně nižší pokutu. Ušetříme si psaní dlouhého rozhodnutí a odvolání. Odborníci na správní právo mi tehdy říkali, že to v Česku nikdy fungovat nemůže, že je to protiústavní. Dneska to funguje dvacet let.
Vy jste úřad i krátce řídil.
To byla zvláštní situace. Když padla Topolánkova vláda, přišla úřednická vláda a Pecina se stal ministrem vnitra. Myslel si, že může být zároveň předsedou úřadu i ministrem, a vysvětlili mu poměrně rychle, že to nejde. Já jsem byl v tu dobu prvním místopředsedou, takže jsem pak asi dva měsíce úřad vedl. Bylo to legrační: v roce 2009 mi bylo dvaatřicet a zrovna to spadlo do doby, kdy jsme byli předsedající zemí Evropské unie. Každá předsednická země organizuje obrovskou konferenci, kam přijedou soutěžní úřady z celé Evropy. My ji udělali na Špilberku, a já tam byl jako úřadující šéf z hostitelské země, a většina mých protějšků z ostatních zemí byla o generaci starší. Silný zážitek.
Jenže krátce na to jste z úřadu odešel.
Trochu naivně jsem si tehdy myslel, že bych mohl pokračovat. Pak ale přišel nový předseda, pan Rafaj, a asi po půl roce jsme zjistili, že jsme úplně nekompatibilní. Takže jsem šel o dům dál.
To byla pomyslná cesta na druhou stranu barikády. V mojí profesi platí, že když někdo jde dělat tiskového mluvčího nebo do PR, nesetkává se to s nadšením. Bylo to ve vašem případě problém?
Nemyslím, že tam v tomto smyslu je nějaký veřejný rlak. Naopak když jsem byl já na úřadě, dost jsem usiloval, aby lidi z privátní sféry chodili aspoň na nějakou dobu na úřad. Cítil jsem, že nám chybí zkušenost s reálným byznysem, že ty věci vidíme příliš zjednodušeně. Nikdy se to moc nedařilo. Částečně kvůli platům, ale i kvůli tomu, že úřad byl v Brně.
Co je pro vás po šestnácti letech v roli advokáta největší odměna?
Když vidím, že klient je ochoten za mou práci zaplatit. Ten pocit na úřadu nezažijete, tam víte, že každý měsíc přijde výplata. Ale to, že za mnou jako za advokátem přijde nový klient a řekne „vybral jsem si z nějakého důvodu tebe“, to považuju dodneška za malý zázrak. Proces soupeření o zakázku mě pořád motivuje.
Přesto jste se v roce 2020 hlásil zpátky — do výběrového řízení na předsedu úřadu.
Nebylo to myšleno stoprocentně vážně . O tom, kdo vyhraje, bylo rozhodnuto ještě předtím, než se to řízení uspořádalo. A celkem se to vědělo. Bral jsem to spíš jako hec. Zároveň to po roce, který jsme během prvního covidového roku strávili na chalupě na Vysočině, a já jsem potřeboval nějaké rozptýlení. A věděl jsem, že v očích klientů mě účast ve výběrovém řízení nepoškodí. Chtěl jsem ukázat, že je dobré taková výběrová řízení dělat - aby to byl střet koncepcí. Ale na pětadevadesát procent jsem věděl, jak to dopadne.
A dopadlo.
Pamatuju si, že jsem byl na nějaké online schůzce s klienty a vidím, že mi volají z Úřadu vlády. Úplně se mi rozbušilo srdce, protože jsem si říkal: panebože, oni volají, že mě vzali. Najednou jsem nevěděl, co budu dělat. A na to jednání jsem se přestal soustředit.
Takže spíš panika než nadšení.
Totální panika. Samozřejmě jsem o tu funkci stál a šel bych ji dělat, ale zároveň jsem si uvědomoval, že úpplně nevím, jak bych to vyřešil s klienty a se svým týmem. No ale dopadlo to podle očekávání: já pak třesoucími se prsty vyťukal číslo a volal zpátky, a paní na sekretariátu říká: „My jsme vám volali, že jsme vás nevybrali.“ A místo aby se mi ulevilo, tak jsem se naštval. Říkal jsem si: jak nevybrali? Byl jsem přece nejlepší! Ta emoce lítala během půl hodiny sem a tam.
A dnes?
Musím uznat, že bylo lepší, že jsem zůstal v advokacii.
To bylo v době, kdy se už tiše předpokládalo, že vaše žena bude kandidovat na prezidentku. Nemohlo to hrát roli v rozhodování vlády?
Myslím, že ne — aspoň podle informací, které mám. Ale veřejnost se o to zajímala. Pamatuju si, jak mě jeden novinář ze Seznamu vyslýchal, co se stane, když já budupředseda úřadu a moje manželka prezidentka.
Pak by měl zasáhnout antimonopolní úřad, protože byste vytvořili rodinný monopol.
Připadalo mi absurdní to řešit, bylo to dva a půl roku před volbami. Nakonec jsem řekl, že kdyby se to náhodou stalo, tak bych asi odstoupil.
Ještě než se budeme bavit o prezidentské kandidatuře, chci se zeptat, jaký jste byl otec? Máte se ženou dva syny, a když kandidovala, působili jste jako sehraný rodinný tým. Ale bylo to tak, když jste byl super zaměstnaný jako advokát?
To je docela citlivá otázka, ale odpovím upřímně. Staršího syna - narodil se v roce 2006 - mám do jeho tří, čtyř let trochu v mlze. Bylo to přesně to období, kdy jsem byl místopředsedou úřadu a usiloval o to stát se předsedou. Absolvoval jsem schůzky s lidmi, o kterých mi ostatní říkali, že mají velký vliv, jako byl třeba pan Tvrdík nebo pan Roman. Říkám to proto, že si pamatuju, jak jsem třeba chodil s kočárkem, ale při tom telefonoval a myslel na něco úplně jiného. Skoro si ty rodičovské věci z té doby nepamatuju..
A mladší syn?
Narodil se v roce 2012 a tehdy jsem si řekl, že tu samou chybu už neudělám. Takže i když jsem byl v advokacii, a platí to dodnes, že když od synů cítím zájem trávit se mnou čas, tak se snažím udělat maximum, aby se to povedlo.
A když se vaše žena definitivně rozhodla, že bude kandidovat?
Pamatuju si, že jsem byl někde na kole, ona volala, že jede z Prahy a že se rozhodla. Málem jsem z toho kola spadl. Říkal jsem: to je absurdní, holka z Brna, jak tohle dopadne.
A nezrazoval jste ji.
Vždycky jsem si myslel, že je důležité se zajímat o věci veřejné. Na úřadě jsem ten pocit užitečnosti měl, v advokacii už vzhledem k státu méně. Konec konců stát byl pro mě v kauzách mých klientů soupeř. A ruku v ruce s tím šel pokles politické kultury. V devadesátých letech jsem k politikům vzhlížel, připadali mi téměř dokonalí; pak jsem z toho samozřejmě vystřízlivěl. Takže jsem byl rád, když Dana v nějaké fázi řekla: dobře, já to vezmu na sebe. A pro mě to znamenalo určitou úlevu. Jeden člověk z rodiny stačí. A já svou roli definoval tak, že jí pro to budu vytvářet podmínky.
Ptal jste se jí, proč to dělá?
Tisíckrát. A ta motivace, která mi přišla nejsilnější, byla, že chtěla ukázat, že i člověk zvenčí politiky může uspět, když věci dělá dobře. Zároveň je pro ni velké téma ženská otázka. Chtěla ukázat holkám, že se můžou dostat do party kluků a fungovat tam rovnocenně. Pokud jde o profesní ambice, ženy jsou skromnější než muži.
Byl nějaký moment, kdy se ukázalo, že její šance nejsou jen teoretické, a vy jste si řakl: "a sakra, s tímhle jsem nepočítal"?
Věřil jsem, že může vyhrát. Dana i já jsme hodně soutěživí, takže když se to přehouplo přes nějakých sedm osm procent a tým řekl „máme plán“, věřil jsem, že se může mezi tři kandidáty s nejvíce hlasy dostat. Ten moment přišel na konci listopadu, kdy vyšel průzkum, ve kterém byla na prvním místě. To byl ten moment, kdy jsem si řekl: ajajaj, ono to fakt může dopadnout. Ale zároveň s tím přišly problémy: z někoho, kdo byl trpěný s blahosklonným úsměvem, se najednou stal reálný soupeř. Být první v průzkumech nemusí být výhoda.
Někdy tehdy jsem vám psal, že vám to závidím. Být první dáma, respektive první muž, je můj životní sen. Vždycky jsem obdivoval Denise Thatchera, který popíjel whisky a sem tam v politice něco okomentoval, a byl velmi zábavný a vtipný.
Musel jsem se smát, když jste mi to napsal. Protože to bylo ve fázi, kdy se mě každý ptal, jak si to představuju. A velké téma bylo moje ego: jak snáším, že pozornost se upírá na Danu. Takže jsem toho začínal mít plné zuby a ptal jsem se lidí z týmu, jestli můžu říct, že jsem si vždycky přál být celebritou bez odpovědnosti, a že tohle přesně bude ono. Bohužel mi to zakázali.
Téma bylo to, zda byste dál pracoval jako advokát.
Možná trochu naivně jsme poukazovali na estonský nebo finský model, kde je běžné, že partnerka nebo partner prezidenta či premiéra dál pracují. A negativně mě překvapilo, že to veřejnost vůbec nevzala. Novináři do mě tepali, ptali se odborníků na ústavní právo, ti jim řekli, že to problém nebude, a oni to stejně jako problém prezentovali. V jedné z finálních debat - a byla to nesmírně legrační debata, protože to byla debata prvních dam, a já byl uprostřed mezi nimi - jsem musel slíbit, že pokud nepřesvědčím národ, že střet zájmů nehrozí, tak z advokátní kanceláře odejdu. Bylo to smutné, protože jsem původně veřil, že se v těchto názorech společnost posune.
Představa ženy prezidentky mnohé lákala. Po třech silných mužích to mohla být příjemná změna. Mohl jí „manžel advokát“ reálně ubrat hlasy?
Netuším. Společnost obecně nemá právníky moc ráda. Většina národa navíc vlastně nevěděla, co přesně dělám, protože je to technicky složité. Ale je možné, že se lekli: všude se psalo „největší advokátní kancelář“, a to budilo obavy.
A v očích klientů?
Tam mi to spíš přidalo kredit. Bál jsem se, jestli si neřeknou: on se půl roku věnoval nejen nám, ale podporoval svou ženu v kampani, a ještě říká, že když vyhraje, tak možná odejde. a vlastně nás chce zradit, protože odejde. Ale nakonec mi devětadevadesát procent klientů fandilo. A hodně tam hrálo roli, že to zmiňovali jako vzor: úspěšný muž může podporovat úspěšnou ženu. Já to až tak nevnímal, protože mi to přišlo samozřejmé.
Jaká byla první emoce, když jste zjistili, že se žena nedostala do druhého kola,a skončila třetí?
První zážitek je, jak strašně rychle se to rozhodne. Ve dvě se zavřou volební místnosti a ve čtrnáct nula pět už víte, že to nevyjde. Ta první emoce byla: dobře, udělali jsme všechno, co se dalo, a nevyšlo to. Ale druhá věc je, jak to prožívali synové. Měli jsme akci v Mánesu, a když někdo přišel za Danou, že musí pronést proslov a uznat výsledek, najednou to na kluky padlo. Ne že by se složili, ale přišlo jim to strašně líto. Tehdy nás celý den fotil fotograf Tomki Němec. A my na počítání hlasů měli vyhrazenou malou místnost, abychom nemuseli být v tom mumraji. Když jsme tam jako rodina šli, tak on se zeptal, jestli může s námi. Na chvíli jsem zaváhal, ale pak ho pustil dovnitř. A my z těch momentů máme možná nejintimnější rodinné fotky, které jsme kdy udělali. Dodnes se jimi dojímám, a když se na ně dívám, tak slyším, jak kluci tehdy naivně říkají: „A jak to, že máma prohrála, když byla nejlepší?“
Těžká otázka: byla by lepší prezidentkou než Petr Pavel?
Upřímně řečeno si myslím, že máme výborného prezidenta. Devadesát procent věcí, které dělá, se mi líbí, a často mě i pozitivně překvapí. A upřímně, možná ta kandidatura Dany přišla v jejím životě moc brzo. Trochu jí chyběly zkušenosti, hlavně s politickým bojem. Celá kampaň byla postavená na pozitivních věcech, a v okamžiku, kdy přišly negativní informace, tak ona i tým byli najednou trochu bezradní.
To, že šla kandidovat, se dalo pochopit. Ale že v politice zůstane, bylo překvapivé - spíš to vypadalo jako pokus, po kterém se vrátí k akademické práci.
Zajímavé, že to říkáte, pro mě to naopak bylo samozřejmé. Hlavně když jsem viděl to nadšení lidí kolem. Měla sice čtrnáct procent, ale zdálo se mi, že je to tvrdé jádro, a že většina jejich voličů jsou právě mladí lidé, kteří se na politiku dívají optimisticky. Takže jsem byl i já mezi těmi, kdo říkali, že má v politice zůstat, že by byla škoda ten potenciál promrhat.
Otázka, na kterou mi asi neodpovíte: zkusí znovu kandidovat?
Modlím se, aby Petr Pavel definitivně potvrdil, že do voleb půjde. A ty další jsou strašně daleko. Vůbec o tom nepřemýšlím.
Působíte velice civilizovaně a citlivě. Jak se potýkáte s vulgaritami a urážkami, které na sociálních sítích na vaši ženu míří?
Časem člověk okorá. Pomáhá mi, když vidím, že to jsou anonymní účty - říkám si, kdo ví, jestli ten člověk vůbec existuje. Když je někdo fakt hnusný, podívám se na jeho účet, a když vidím, že je to reálný člověk, mrzí mě to víc. A nejvíc mě zasáhne, když je hodně kritický někdo, koho znám a koho si vážím. To mě semele.
Máte i opačnou zkušenost?
Mám jeden zajímavý případ. Před dvěma třemi lety mi na Instagramu jedna paní napsala něco dost sprostého o Daně. Já jsem jí odpověděl a ona mi to začala vysvětlovat. Vykládala, že na ni politici nemyslí, protože je samoživitelka a má to těžké. A tak jsme si začali psát. Začalo to urážkou, já jí pak poskytoval nějaké právní rady, a ve finále se z ní stala fanynka. Když třeba dám na Facebook fotky z cyklistického závodu, tak píše, že mi drží palce. A dokonce posílá peníze na sbírku, kterou dělám — přitom je samoživitelka. Říkám si, jestli to často není jen proto, že nekomunikujeme. Že si někteří lidé připadají zahnaní do kouta, a agresivitu berou jako to poslední, co jim zbylo.
Advokacii podobně jako mnoho jiných intelektuálně založených profesí už ovlivňuje a ještě mnohem víc ovlivňovat bude umělá inteligence. Jaké to ve vás vyvolává emoce?
Svět není černobílý a moje uvažování je dost mix pocitů. Na jednu stranu mě fascinuje, jak AI dokáže usnadňovat běžný život. Dneska ke spoustě věcí nepotřebujete návod, protože když si nevíte rady, tak vám pomůže AI. Na druhou stranu mám obavy. Od těch malých - jaký to bude mít dopad na naši profesi a hlavně na mladé lidi - až po ty velké. Mám trochu strach, abychom si nakonec nevyrobili něco, co nás zahubí nebo zotročí.
Přesto AI používáte.
Profesně na denní bázi. Investujeme do toho obrovské zdroje. Každý advokát, koncipient i student u nás s umělou inteligencí pracuje. Ale skoro bych řekl, že já sám ji používám víc pro osobní život než pro profesi. Protože od určité úrovně potřebujete někoho, kdo poodstoupí a dívá se na to kritickým okem. Řekl jsem si pro sebe, že spíš než se učit programovat možná víc prospěju své profesi, když budu číst beletrii nebo historii. Aby mi to dávalo rozhled a abych byl třeba schopen najít argumentační fauly.
Zmínil jste strach o to, jak to dopadne na mladé lidi.
Mám kolegy, většinou z menších kanceláří, nebo pracují sami, a ti říkají, že juniory nepotřebují. Že jim je nahradí AI. Což je podle mého názoru krétkozraké. Protože kdo to za nás převezme, až jako partneři skončíme? My se opravdu snažíme do výchovy juniorů investovat. Myslím, že víc než znalost práva potřebují kritické myšlení. Mimochodem některé zahraniční kanceláře říkají, že jim v návaznosti na rozvoj AI přibylo práce. Klienti přijdou s padesátistránkovým dokumentem, který si vygenerovali na ChatGPT, a řeknou: zrevidujte nám to. Takže advokacie se nepochybně bude proměňovat, ale nemyslím si, že společnost advokáty přestane potřebovat. Koneckonců, chatbot si vedle vás u soudu nestoupne.
Přemýšlíte o tom i se svými dětmi? Co studuje starší syn?
Udělal maturitu a dostal se teď na ekonomku v Brně a zároveň i na právnickou fakultu. Jeli jsme sem k vám do studia spolu autem. Vykládali jsme si o tom cestou a on se pořád rozhoduje, a i tyhle debaty o AI v tom hrají roli. Ten mladší byl dlouhodobě přesvědčený, že chce být právník, a teď říká, že si to taky musí ještě rozmyslet. Já vlastně nevím, co jim poradit.
Oni si najdou svou cestu. Na druhou stranu vstupují do života ve světě, který je míň stabilní a bezpečný než ten, v kterém jsem například do dospělého života vstupoval já. Vy jste o něco mladší, ale já končil školu v roce 1991, a to se nám v Česku otevřely snad všechny možnosti světa. Čímž chci říct, že to dnešní dvacetiletí mají objektivně těžší.
Souhlasím. A byť jste říkal, že jsem mladší, vnímám to úplně stejně. Když se člověk dívá do historie, tak my jsme opravdu měli nevídané štěstí. Strašně si toho vážím.
Na co se těšíte?
Na kolo a vůbec na pohyb. Musím vám udělat reklamu: váš článek Proč běhám každý den, který mi kdysi někdo vytiskl a daroval, mi opravdu změnil život. K lepšímu. Rozhodnout se, že budu běhat každý den, je jeden z nejlepších hacků. Do té doby jsem vždycky vymýšlel důvody, proč to nejde. Dneska se seberu a jdu běhat. Jít ven brzo ráno, když se všechno probouzí, a pak ten pocit, že jdete do práce, a už máte odběháno - to je jedna z nejlepších věcí, co jsem zažil.
