Článek
(Přečtěte si zkrácený a zeditovaný rozhovor, který vznikl na základě epizody podcastu Jedno procento … s Petrem Kasou, epizoda č. 300. Ale můžete si samozřejmě poslechnout i celý rozhovor v audiu.)
Co ti naposledy udělalo radost?
Radost mi dělá pořád skoro všechno, ale hlavně lidi, se kterými se poslední dobou stýkám. Vždycky někde někoho potkám a vedu s ním nějakou diskuzi. A pak cítím takové lehké vzrušení – osobní i byznysové – nad tím, kam se ubírají nové technologie a jak se mění svět. Jsem z toho napnutý. Myslím, že nás čekají zajímavé věci.
Zajímavé ve smyslu dobré, nebo zajímavé ve smyslu "bůh ví, jak to dopadne"? Jsi technooptimista, nebo cítíš, že tentokrát už technologie zasahuje příliš hluboko do toho, co považujeme za výsostně lidské?
Já jsem celoživotně obrovský technooptimista. Všechny ty věci zkouším, baví mě. Celý život se pohybuju kolem technologií, a byznysy, které dělám, jsme vždycky stavěli na digitalizaci – bez ohledu na obor. V každém koutku byznysu hledáme, co by se dalo zautomatizovat a posunout dopředu. V tomhle jsem stoprocentní optimista.
Cítím správně, že další větu začneš slovem „ale“?
Ano, na druhou stranu je pravda, že technologie se teď vyvíjejí opravdu hodně rychle a já tam cítím takovou dvoukolejnost. Člověk jako lidská bytost ten vývoj trošku nezvládá. Nechci říct, že se společnost rozkládá, to je moc brutální slovo, ale vidíme na sociálních sítích i na tom, jak lidé konzumují média, že někteří přestávají rozumět světu. A to vnímám jako hodně velké nebezpečí.
V čem konkrétně?
Média dokážou lidi dohnat k šílenství. Rozčilují se nad věcmi, nad kterými by měli mávnout rukou – podle hesla, že nic není staršího než včerejší noviny. Jenže to se neděje, lidé jsou schopni z těch věcí úplně vyšilovat. A bohužel to vidíme i na politické scéně, lokální i globální. Takže tohle mě znejišťuje: jak se technologie točí čím dál rychleji, budeme muset trošku zabrat, abychom to ustáli. Ale jinak jsem optimista.
Tohle byla dlouhá stížnost, kterou jsi začal tím, že jsi optimista, pak jsi řekl, že lidé nezvládají technologie a vyšilují, a zakončil jsi to slovem optimista. Pojďme se v tom zorientovat. Říkal jsi, že ti dělají radost lidi – jací? Koho jsi letos potkal zajímavého?
Konkrétní jména říkat nebudu.
„Nebuďte slušnej, řekněte jména!“, abych citoval slavný výrok pana premiéra směrem k ministru Vojtěchovi v době covidu.
Radost mi dělají hlavně lidé z byznysu, kteří chápou, co se děje a co můžeme očekávat. A musím říct, že jich je relativně dost. Rozhodně to není pár pankáčů, kteří jakoby jediní věděli, kudy běží zajíc. Vidím kolem sebe spoustu lidí ze startupové scény, ale i pár zajímavých lidí z velkých korporátů, kteří si uvědomují, že tahle doba neovlivní jen technologický trh, ale do budoucna hrozně moc i trh práce.
Kde takové lidi potkáváš? V tramvaji těžko, tam se lidi dneska už nebaví a koukají do telefonu. Pokud si pamatuju, byl jsi členem nějaké organizace mladých šéfů firem?
Asi myslíš YPO. To je jeden ze zdrojů zajímavých lidí. Je to celosvětová organizace, v Česku má zhruba sto členů, sto CEO českých firem. Platforma, kde přesně tyhle věci hodně řešíme. Ale hlavně ty lidi potkávám v denním byznysu, když řešíme obchodní případy. Věnuju se teď firmě Lokni, kterou založil Martin Václavík už v roce 2017 a do které jsem po odchodu z Pilulky investoval nějaké peníze, a dnes ji i řídím. Zabýváme se filtrací vody, lépe řečeno jejím technickým řešením. Instalujeme filtrační automaty od těch úplně malých někde v kanceláři, až po velkou stanici na Masaryčce. A jakkoli je to velmi konzervativní byznys, tak i v něm samozřejmě vidíme, jak strašně se všechno mění.
Hlavním motorem té změny je AI. A ty vedle Lokni řešíš právě tohle.
Asi před rokem jsem se začal hodně zajímat o to, jak AI ovlivní společnost, protože to téma mě fascinuje. S pár kolegy, se kterými dělám byznys, jsme si postavili zatím spíš projekt než firmu – ale do budoucna to asi firma bude. Zkoumáme, jak bude vypadat trh práce a jednotlivé pracovní pozice za pár let.
K čemu jste zatím došli?
Že jsou typy pozic, které jsou „blbě“ digitalizovatelné. Zahradníka nebo řidiče kamionu ti generativní AI nevytvoří. Ale pak je spousta pozic – marketing, copywriting, právní věci, business intelligence, spousta funkcí v obchodu – kde lidé velkou část pracovního času něco počítají, klikají, přepisují, nastavují v systémech. A tohle jsou věci, které dnes AI umí dramaticky líp. Umí dramaticky líp pochopit kontext.
S lidmi na těchto pozicích se stane co?
Moje představa je, že se rozdělí na dvě skupiny. Jedna pochopí, že jim AI pomůže být „superpower“. Nedávno jsem četl, že o práci vás nepřipraví AI, ale kolegové, kteří s AI budou umět pracovat.
To je už trochu klišé. Nejčastější bonmot, který slyšíme už tři roky.
A myslím, že je to absolutní pravda. Já to dnes vidím u nás ve firmě: mezi obchodníky je obrovský rozdíl, když s tím umějí pracovat a když ne.
Má to jediný háček. Já jsem za poslední tři roky prošel desítkami firem, viděl jsem asi přes dvanáct tisíc lidí na workshopech a přednáškách – a začínám si v roce 2026 myslet, že o práci tě nakonec paradoxně připraví někdo, kdo AI vůbec používat nebude. Protože je hrozně těžké najít hranici, kde ti AI pomáhá a kde tě začíná nahrazovat.
Jak to myslíš?
Sedíš na workshopu s týmem a paní říká: já bych vlastně chtěla zautomatizovat všechno, co dělám. Ideální by bylo, kdyby to všechno udělal nějaký agent – lidi dnes mají rádi slovo agent. A já se ptám: myslíte, že je to chytrý nápad? Co budete dělat pak vy? Ona na to: budu na to dohlížet. To se pak musím vnitřně pousmát. Ano, samozřejmě, že na AI budou lidé dohlížet. Ale jednak to bude odlišná práce, a zároveň těch lidí bude potřeba dramaticky míň.
Tohle je přesně ono. Je to stejné jako automatizovaná továrna: kde pracovalo sto lidí, dnes pracuje sto strojů a jsou tam dva tři lidi, kteří nastoupí na plac, až když se něco podělá. A v administrativní práci to bude stejné. Ti lidé mnohdy nechápou, kam až to dosáhne. Když o tom takhle přemýšlejí, musejí transformovat i svoji práci. Ta paní musí říct: pokud dělám DPH pěti firmám, budu ho dělat pro pět set firem. Pak to, co říká, dává smysl. Pokud ho chce dál dělat pro pět, smysl to nedává.
Ale jak říkám: už nebude účetní, bude dozorčí. A to ji třeba nebude bavit. Účetnictví možná šlad ělat, protože má ráda čísla a je šťastná, když jí to vychází. Analogicky, já rád píšu. Když píšu, je to činnost, při které jsem nejšťastnější. Nešel jsem dělat novinařinu proto, abych místo jednoho dobrého textu týdně, ze kterého mám radost, dohlížel na sto textů, které mi napíše AI.
Rozumím. A od nějakého momentu ztratíš i tu kontrolu – chvíli agenta kontroluješ, pak zjistíš, že to stejně dělá dobře, a přestaneš.
Takže které profese podle tebe mají šanci přežít?
Zaprvé ty, které jsou hodně usazené v reálném světě. Jazykové modely jsou v reálném světě pořád hrozně pitomé. Najde se spousta příkladů, kdy zcela selhávají při úkolech, u kterých bychom to nečekali a kdy lidé naopak excelují, často bez větší námahy.
A za druhé?
Profese, kde máš – s nadsázkou – kulaté razítko. V medicíně bude muset být někdo, kdo je autorita, a nejen přirozená. Právníci, notáři. Na výslech nemůže jít AI, protože tam je vyžadován advokát zapsaný na správném seznamu. A myslím, že přesně tam bude svět směřovat: jak se to vyvíjí rychleji a rychleji, budou se tomu muset dát nějaké bloky, aby to úplně nerozložilo společnost.
Tím se dostáváme k filozofické části. Co lidi vlastně dělá šťastnými?
Spousta lidí z kanceláří říká: až budu v důchodu, odstřihnu se na chalupu, budu chovat kozy a pěstovat zeleninu.
Jenže pak za pár let umřou, protože je svět přestane zajímat a bavit.
Věřím tomu, že spousta lidí si smysl života najde. Třeba budou cestovat. Nebo sedět v kavárně a popíjet kafe a víno. Já nevím, každého asi ve finále bude bavit něco jiného. Já mám to štěstí, že mě baví zároveň to, co mi vydělává peníze. Ale rozumím tomu, že to je opravdu životní štěstí a privilegium.
Souhlasím. Teď je trend mluvit o tom, že lidé chtějí pracovat míň. Všechny ty úvahy o „work-life balance“ a podobně. Ale ve finále podle mě stále platí, že ta pracovní část života je strašně důležitá.
A hlavně je na ní strašně důležitý sociální faktor. Spousta lidí si myslí, že cílem jejich práce je ten cíl – ale pro mnoho z nich je daleko důležitější cesta. To, že chodí do práce. Zavři lidi na home office: krátkodobě to vypadá strašně efektivně, ale za pár let ti to rozloží firmu.
To samé děti ve školách.
Přesně. Jsou studie, že AI dokáže děti učit velmi efektivně. Dej jim výukové programy, brýle na oči a sluchátka na uši - a naučí se za pár hodin víc než za týden ve třídě s učitelem. Jenže dlouhodobě by to rozložilo společnost, protože děti přijdou právě o ty sociální dovednosti. Ty můžou být důležitější než samotná výuka.
S nadsázkou jinými slovy říkáš, že přijdou o školní přestávky, které jsou stejně důležité jako školní hodiny. Možná důležitější.
Přesně.
Podobně v korporátech je stejně důležitý čas strávený v kuchyňce, u kávovaru nebo s kolegy na obědě. Nemluvě o tom, že jsou studie, podle kterých je i většina pracovních porad v podstatě zbytečná. Což je podobné jako s těmi dětmi ve škole.
Je to tak. Kanceláře jsou plné lidí, kteří dělají jednoduše nahraditelnou práci. Marketing, analýzy, finanční rozbory – to, co v tomhle dnes stroje v tomhle dokážou a s jakou kvalitou, je pro lidskou hlavu absolutně nepochopitelné. Člověk je tam pak opravdu jen supervizor, který kouká, jestli to, co z toho padá, je plus minus formát, jaký chce.
Takže zpátky k tomu bonmotu, který je vtipný a baví mě, ale kterému nevěřím: o práci tě nepřipraví AI, ale člověk s AI. Je pravdivý?
Tam s tebou nesouhlasím, minimálně částečně. Ano, ti lidé s AI budou na jiných pozicích. Nebude to účetní bez AI versus účetní s AI, ale třeba ředitel účetní firmy, který si to nastaví jinak – a díky tomu už nebude potřebovat tolik účetních. Finance jsou obor, kde bude ten dopad obrovský, protože jde i o kvalitu a jsou to pozice jednoduše digitalizovatelné.
Zmínil jsi slovo agent. Každý je chce, hodně lidí o nich mluví, ale málokdo je opravdu efektivně tvoří a využívá. Nebo?
První vlna AI byla ta chatovací: otázka, odpověď, otázka, odpověď. „Lepší Google,“ jak říkají lidé. S tou už pracuje hodně lidí a všem je víceméně jasná, protože ji chápou. Ale máš pravdu, že skutečný zájem ve mně vzbudila až agentská část – když se AI spojila se sofistikovanější automatizací.
A konkrétně to vypadá jak?
Mám to ve svých firmách nastavené tak, že ráno otevřu počítač a spustí se mi dvacet agentů, kteří mi připraví, co je na ten den potřeba. Většinu práce, kterou jsem dřív dělal celé dopoledne, mám hotovou za čtvrt hodiny. Pak už nastupuju do téměř hotového a jen říkám: dneska se víc zaměřím na tohle. Adminovou práci mám víceméně hotovou. A na tom teď hodně pracujeme – aby tohle prorostlo co nejvíc firmami.
Lidé rádi říkají, že za ně pracuje deset patnáct agentů. Ale hlavní změna posledního půl roku je podle mě jinde: jazykové modely, které byly mozkem chatbota, už nejsou ten, kdo za tebe dělá práci. Ony ji řídí. Víme přece, že když se modelu na něco zeptáš, odpoví – ale ne vždycky dobře. Mnohem lepší je říct mu, ať si napíše aplikaci.
Přesně. A ta ti pak – podobně jako tvoje účetní – dá stejný výsledek v pondělí, v úterý i v neděli. Kdežto kdyby to dělal jazykový model sám, každý den ti dá trochu jiný. A v neděli se na to třeba vykašle, protože je natrénovaný, že v neděli se nepracuje.
