Článek
Těsně před natáčením jsme se bavili o tvém čínském mobilu, který prý fotí líp než profesionální foťák.
A co nevyfotí, to si dopočítá. Zjistil jsem, člověče, že by nějaký svaz žen měl těm Číňanům poslat peníze. Když zvolíš správné osvětlení, respektive tu správnou tmu, a vyfotíš dámu, tak jí to pleť lehce dopočítá, ale bez vrásek. V podstatě je to nativní funkce omlazení, aniž ji nastavíš. Takže nemáš ani pocit nepřístojnosti, že si omlazuješ fotky. Rovnou tě omladí.
Ale tys říkal, že teď fotíš hlavně venku.
Jo, takže omlazování nepotřebuju. Praha je městem Franze Kafky, tak fotím kavky. Jsou na Kulaťáku a vyhnaly odtamtud krysy. Dohledával jsem si na YouTube, jak to dělají, a nechceš to vidět. Já krysy rád nemám, ale fakt to nechceš vidět. Kavky jsou prudce inteligentní a ten zobák je strašná zbraň. Teď se schyluje k válce s holuby.
Holuby má rád málokdo, takže fandíme kavkám. A kdy se kavky naštvou na lidi?
Já bych se jim nedivil, ale zatím nemůžou. Je tam totiž fast food s kuřaty a ony to dojídají. Zatím lidi potřebují, takže funguje symbióza. Hele, já jsem si dával domácí úkoly, kdyby nebylo o čem mluvit. A napadlo mě, že můžeme vyvracet předsudky.
Jedeme. První předsudek?
Oblíbený narativ, že mladá generace jsou sněhové vločky. Ty vole, ale ti mladí, když se povedou, jsou o deset kilometrů dál, než jsme byli my. Zatímco u našich vrstevníků, a opravdu velkého procenta, se už začíná projevovat demence se vším všudy.
Já si taky myslím, že mladí jsou fajn. Ale zase opatrně. Přece jim nebudeme vyklízet svoje místa.
Jseš si jistej, že o ně mají zájem?
Jestli ne, tak to mě naštvou ještě víc.
Pokud vím, berou nás spíš jako zábavný přírodní úkaz, něco jako triceratopse. Oni si vytvářejí vlastní ekosystémy, vlastní podniky, a svoje pracovní místa. Špičkoví mladí jdou mimo korporátní kariéru, spíš si ten korporát založí.
Mě jen vždycky rozčiluje, když někdo říká, že by staří měli odejít. Nemají odejít, mají být odejiti. A to si musí mladí zařídit sami. Druhý předsudek?
Že tady není intelektuální potenciál. V Česku. Nepoužívám záměrně slovo Češi, protože tady žije neuvěřitelnej genetickej mix. A ten intelektuální potenciál je obrovskej. Mám na to parádní příklad, pana Mikolova. Já jsem si sice AI zakázal, protože bych na ni vedle jiných činností dneska už neměl čas, ale pouštím si podcasty s lidmi, kteří do toho hodně vidí, a on je jeden z prvních. Že takovéhle lidi máme v desetimilionové populaci, je super.
Nechci ti kazit vyvracení předsudku, ale zrovna u AI jsme ten desetimilionový potenciál zdaleka nenaplnili, na rozdíl třeba od Poláků. Těch jsou ve špičkových AI laboratořích, od OpenAI přes Anthropic po Google, desítky. Lidi z Česka tam moc nevidíme.
Tak Mikolov byl v Googlu, v Metě, v Microsoftu, a v roce 2019 se rozhodl, že bude vlastencem, a vrátil se do Česka. Nastoupil na ČVUT a pět let nedostal grant. Tihle lidé tady jsou, ale systém je absolutně neumí využít, spíš je dusí.
Jasně, to je otřesný příklad. Ale v Česku top AI laboratoře nejsou. Spíš jsem to myslel tak, že Češi až na výjimkou nejsou ochotni jít do světa a tam zkusit uspět. Podívej se třeba na Andreje Karpathyho. Slovák, narodil se někde v Košicích, a dneska patří k nejznámějším lidem kolem AI. Plus zmíněná spousta Poláků. A kde jsou Češi?
Hele, já jsem na tohle četl takovou evoluční teorii, teda byl to vtip: jak šly dějinné vlny přes českou kotlinu, tak tady zůstávali jen ti nejlínější. Co se jim nechtělo přelézat další hory.
Bill Gates kdysi tvrdil, že když si vybírá spolupracovníky, tak největší zájem má o chytré a zároveň líné. Takže ti by v Česku mohli být. Ale protože Gaussova křivka funguje, tak je tu zároveň i spousta líných a hloupých.
A to je další věc, o které jsem chtěl mluvit. My se díky AI blížíme civilizačnímu zlomu a upřímně doufám, že už u toho nebudu. Schopno se bude uživit takových 10 až 12 procent populace, a ti budou zároveň živit těch zbylých 90 procent. Když si to jen trošku domyslíš, znamená to konec všeobecného volebního práva, nepodmíněný příjem, státní distribuci nějakých drog a vnější kontrolu reprodukce.
Anebo prostě bordel.
Ano, občanská válka nebo něco na ten způsob. A válka vždycky vynese nahoru frajery, kteří pak udělají pořádek natvrdo. To nechci vidět.
Pojďme k radostem: co ti naposledy udělalo velkou radost?
Letošní výstava haiku na Šesťáku. To je open air kavárna přímo na Kulaťáku, nemá žádné vnitřní prostory. Od kruháče, kde jezdí auta, ji odděluje bariéra ze šesti vysokých dřevěných sloupů, roste na nich chmel. A na každém sloupu viselo jedno kakemono, japonský rolovací závěsný obraz, a na něm bylo napsané jedno moje haiku. Dvě další byla zašoupnutá vzadu u dodávky, která slouží jako bar, kdyby vítr nějaké potrhal, aby je bylo čím vyměnit.
Chodili si to lidi číst?
Jo. Napočítal jsem nejmíň dva tři lidi za hodinu. A když to máš otevřené od osmi ráno do deseti večer a visí to tam dva měsíce, k tomu nějaké rušnější hodiny večer… I když tlačím čísla dolů, je to pořád dobré. Myslím, že je to největší průnik mé tvorby do veřejného prostoru za celej můj život.
K výstavě jsi vydal i knížku, kterou jsi mi přinesl. Je krásně udělaná, ten papír je nádherný.
Haiku, co visí na Šesťáku, jsem vydal jako příležitostný tisk v malém nákladu. Padesát kusů, vše podepsané, číslované, vzadu máš napsáno, co je to za superpapír, indigoprint od asi nejslavnějšího tiskaře v Praze. Přijdeš k němu a on tam má knihovnu toho, co dělal: v podstatě katalogy všech umělců, které znáš.
Přece jen, padesát kusů je miniauturní náklad.
My jsme ze světa velkých médií a doby, kdy ta média měla význam. S poezií nemůžu útočit směrem nahoru; já měl ještě před pár lety článek s 800 000 přečteními, a to na poezii prostě nedáš. Tak jdu druhou stranou, dolů: malý náklad, krásný papír. Není to levné, nikdo na tom nevydělá, ale je to hezké.
Další radosti?
Dělám plžítka. Potřebuju je vystavit a mám naprosto přesnou představu, jak má ten prostor vypadat, jenže ho nemůžu najít. Jeden jsem našel, literární kavárnu v centru Prahy, ale literární kavárny mají trošku jinou rychlost času. Na něco se jich zeptáš a za dva roky ti odpovědí. Teď „mění dramaturga“. Jednám s nimi od dubna, tak tomu velmi milému a vstřícnému pánovi jednou za šest neděl zavolám: tak co dramaturg, už je? Prý teď po prázdninách, už se s pár lidmi baví. No a pak budu muset zase začít dělat meče.
Kování mečů je pro tebe meditace se vším všudy, to vím. Ale psaní přece taky.
Jenže mně se teď uzavřelo několikaleté období, kdy mě bavily básničky. Jak jsem si tuhle knížku donesl domů, přestala mě haiku napadat. Musím zase dělat něco jiného. Trilobiti skončili díky ochranářům, není kam jezdit. Takže budu brousit meče a zkusím vymyslet něco kolem šneků na další dva tři roky. A až mě přestane bavit tohle, třeba se něco za tři čtyři roky z ničeho nic nakopne.
Vraťme se ještě k haiku. Já vím, co je haiku formálně, znám historii a rád je čtu, zvlášť ty tvoje. Cituju tě:„Já viděl hovno snad ze všech světových stran. Banálně hnědé.“ Hezký. Ale nikdy jsem nerozluštil, co haiku vlastně je. Co je to pro tebe?
Závan emoce. Takový neurčitý. Není toho moc, ale cítíš to.
A jak tě napadají?
Většinou mě napadnou dva řádky a v nich je nějaká pointa, nějaký vtip. Nosím na to s sebou bloček, protože z neznámých důvodů mně haiku napadají často v tramvaji. Jestli je v tom to elektrický pole, nebo něco jinýho, to těžko říct. Ale obzvlášť plodná je tramvaj číslo 12. Tak si ty dva řádky zapíšu a pak k nim dělám třetí a různě virguluju se slovy.
Takže třetí řádek je klíč, kterým složíš "Rubikovu kostku"?
Přesně. Myšlenka je v těch dvou řádcích a v nějaké slovní vazbě, ale když je mám, třetí vždycky dodělám. Jednou jsem z dvanáctky vystupoval se třemi novými.
Formálně je to pět, sedm, pět slabik. A rým?
Pokud není zvláštní důvod, rým by tam být neměl.
Dají se haiku vůbec překládat? Já nějaké překlady viděl, ale ztrácel se mi smysl, protože podle mě je v tom zvuk toho jazyka. Nemáš překladatele?
Nemám a nejsem si jistý, jestli o to vůbec stojím, protože si nemyslím, že to jde. Existuje nakladatelství DharmaGaia Lumíra Kolíbala, opravdu poctivého nakladatele, a to vydalo knihu, kde jsou japonská haiku přeložená dvakrát. A každý překlad je o něčem úplně jiném. Japonci mají sinojaponské znaky a k tomu dvě abecedy, přičemž platí princip, že jeden znak nabývá sedmi možných významů a jeden význam jde vyjádřit sedmi znaky. Naučit se japonsky a překládat japonská haiku je paranormální dovednost. Pokud to nejsou Bašó a největší mistři, kde už je zřejmě planetární shoda, co chtěl básník říci, můžou ty překlady divergovat úplně kamkoliv.
Jak ses k haiku dostal?
Asi přes zen. Zen se nevysvětluje. Existuje kóan, zenový paradox: naprosto stažený, kratičký. A odtud už to byl jen přeskok, kvantové tunelování. Prostě jsem začal psát haiku.
A když necháš haiku napsat AI?
Hele, když si dáš „vypěknit“ haiuku do AI, tak to pak můžeš rovnou vyhodit. Velmi zjevně se tam projevuje, že to průměruje.
Ono samozřejmě záleží na tom, jak moc je čtení haiku nebo vlastně čehokoli proces jdoucí z obou stran. Spousta hodnoty vzniká někde mezi vysílačem a přijímačem. Jinými slovy, nevnímavý čtenář může i hezké haiku považovat za pitomost beze smyslu, a naopak, hodně vnímavý čtenář může najít hodnotu v haiku, které napsal stroj. A co se týče průměrování, to se dá ošetřit. Jazykový model je stochastický stroj: když si necháš vygenerovat 100 odpovědí, budou průměrné dohromady, ale tím pádem se mezi nimi najdou i výjimečné.
Možná. Ale než tohle promptovat, to si to radši napíšu sám.
Píšeš ještě něco jiného než haiku? Neláká tě to?
Ne. Už dva roky říkám, že nejsem novinář. Občas, tak jednou za dva měsíce, jsem psal pro právnický časopis: takové sociálně psychologické analýzy jevů, se kterými právníci nově přicházejí do styku. Třeba děti ve stejnopohlavních párech. K nám ty fenomény přicházejí nově, ale třeba v Holandsku to běží třicet let a je tam spousta výzkumů.
A s jakými výsledky?
Děti stejnopohlavních párů mají samozřejmě lepší školní prospěch. Což je zcela jednoznačně výsledek toho, že jde o chtěné, v českém prostředí bych řekl vymodlené děti. Když se podíváš na děti z asistované reprodukce u běžných párů, mají taky lepší výsledky. A na druhou stranu pořád spousta dětí vzniká tak, že se někdo ožere na diskotéce, má sex někde u popelnic a za devět měsíců se narodí dítě, která rozhodně vymodlené není. Tím pádem je o něj velmi často i horší péče. A teď tohle zkus říct Macinkovi nebo Turkovi. Nebo SPD.
SPD, to už je pro mě strana za hranicí chápání. Motoristy se ještě snažím pochopit, je to bizarní strana, ale pořád mám pocit, že v něčem ta jejich existence dává smysl. SPD je pro mě už daleko.
Pochopitelní jsou, ale spíš behavioristicky, jako když sleduješ pokusné myši. Není možné se s nimi identifikovat, procítit je. Ale vzorce najdeš.
Já myslím, že ty vzorce jsou dva. Jeden je vyčůranost, což vidíš typicky u Okamury a podobných. To jsou relativně chytří lidé, kteří si našli byznys plán. A ten druhý vzorec je prostě nebetyčná hloupost.
My dva si vůbec nedokážeme představit, co běhá v hlavě člověku s IQ pod nějakou hranicí. Jako nevíš, jak tě vidí pes, tak nevíš, jak tě vidí člověk s kognitivními schopnostmi, kterým nerozumíš. A není v tom žádné elitářství: ty si to opravdu nedokážeš představit. Já mám k tomuhle takový výzkumný sen, o kterém vím, že nepůjde zrealizovat. Viděl jsi někdy inteligenční testy chobotnic? Na YouTube je jich plno a budeš koukat. Já bych chtěl některé převést do podoby řešitelné člověkem a nechat to, co chobotnice vyřešila, vyřešit deset dvacet voličů SPD. Strašně by mě to zajímalo.
Jak takový test vypadá?
Třeba sépie mají rády červené krevetky, to se zjistí předem; když nejsou, dají si i bílou. Tak dali sépii do akvária dva boxy. V jednom je bílá krevetka a dá se otevřít normálně hned, v druhém červená a ten se otevře až za tři minuty.
Klasický marshmallow test.
Ano. A sépie ty tři minuty čeká. Volič SPD by na pivo tři minuty nečekal. Testem pro chobotnice by neprošel. No jo, ale co tomhle zjištění uděláme se všeobecným volebním právem?
Co bychom měli dělat?
Asi nikoho neurazí výrok, že lidi by neměli rozhodovat ve věcech, o kterých vůbec nic nevědí. No a s IQ pod 110 ty lidi v dnešním komplikovaném světě nevědí skoro nic.
V principu proto vznikla zastupitelská demokracie: lidé si vyberou, někdy podle kravaty, někdy podle úsměvu, někdy podle argumentů, člověka, který za ně bude ty věci chápat.
Jenže to skončilo, dneska žijeme v období reprezentantské demokracie. Zastupitelská demokracie, to byla moje babička. Když vzpomínala, že volila Masaryka, říkala: já jsem hloupá ženská z Jindřichova Hradce, nemám vzdělání, ale pan profesor je chytrý a myslí na chudé lidi. Jenže dnešní volič už toho zastupitele nechce, protože kdo je chytřejší než my, je vlastně nepřítel a měl by viset. Chce reprezentanta: někoho, kdo je přesně jako on a má program, který uspokojí jeho bezprostřední potřeby bez jakéhokoliv výhledu, protože ten výhled si vzhledem ke své hlouposti nedokáže představit.
Neříkal jsi, že tahle země má intelektuální potenciál?
To jsem mluvil o mladých. Když se zamyslíš, dnešní vláda tam sedí díky hlasům seniorů s demencí. No, a buduj s tímhle demokracii, ty vole.
Je to těžké a nikdo zatím nepřišel na to, co s tím. A když jsme u toho: oba už jsme starší, ty jsi překročil šedesátku, já to mám těsné. Konec života je velký oříšek, který je totálně nevyřešený.
Já od šedesáti chodím na testy demence. A byl bych rád, kdybych měl sílu, až mi řeknou, že to mám, jim poděkovat, odejít a zastřelit se.
Otázka je, jestli člověk najde zaprvé sílu a odvahu, a zadruhé ten moment. Můžeš si pořád říkat: ještě chvilku. Pro mě byl hrozně zajímavý příběh Daniela Kahnemana, nobelisty, psychologa. Strávil týden s nejbližšími přáteli v Paříži, chodil do nejlepších restaurací, a pak odjel do Švýcarska, kde měl zaplacenou asistovanou sebevraždu. Z veřejných zdrojů nebylo známo, že má nějakou nemoc, ale jen tak to asi neudělal; a rozhodně to nebyla sebevražda ve zkratu. Kdyby věděl, že má před sebou deset let zdravého života, neudělal by to.
V tom zařízení, kde Kahneman pravděpodobně skončil, v Dignitas, jsem byl mimochodem registrovaný. To bylo, když se mi rozjela páteř a já počítal, že to půjde rychle. Pro případ, že bych se zhoršil a nezvládl to sám, bych si udělal výlet. Anebo, než jim za to platit …
By ses doma zastřelil.
Člověče, doma asi ne, protože zastřelit se v interiéru je prasárna vůči pozůstalým. S tím se má jít ven.
Není to prasárna vůči těm, co tě pak náhodně najdou?
Nemusí být. Viz jak to udělal lékař, muž mé kamarádky. Měl rakovinu a už toho měl dost, tak odjel na chatu, vzal brokovnici a mobil, zavolal na policii a řekl: Dobrý den, tady doktor ten a ten. Nic nevyšetřujte, já se teď zastřelím, protože mám poslední fázi rakoviny a už mě to štve. Hezký zbytek služby.
Kdyby se to hodilo, řekl bych hezký příběh. Jenže k tomu musíš mít velkou odvahu. A víš, že bys jí měl?
Nevím. Ale mám naději: jako ty sleduješ výzkum v AI, já sleduju ten výzkumy kolem konopí. S Alzheimerem je spojený výskyt odpadní bílkoviny beta-amyloidu v mozku, a tu velmi spolehlivě rozkládá THC. Pokud ji dokonce neblokuje rovnou na vstupu. A druhá naděje: THC stimuluje růst nových neuronů v hipokampu, v těch extrémně důležitých a tajemných vrstvách mozku. Tak si říkám, že by to dejme tomu mohlo fungovat.
Když jsme se tady bavili minule, říkal jsi, že rozjíždíš rozvodovou poradnu: ne rozmlouvat lidem rozvod, ale usnadnit jim ho, aby se za sebe za rok nestyděli. Jak to dopadlo?
Ty vole, to byl fakap. Napsal jsem si to ve WordPressu, spustil web. A tři měsíce jsem vysvětloval lidem, že ani první sezení nebude zadarmo, a tři měsíce nikdo nezaplatil. Pak zavolala nějaká paní, chtěla termín mimo vypsané hodiny, poslal jsem jí QR kód, dohodli jsme se, a ona nezaplatila. Já se tak naštval, že jsem to celé smazal. Jenže ono se to pak nějak rozkřiklo, i bez webu, a od té doby se mi dovolalo několik lidí, kteří tu službu poptávali. Asi tři ženy se trefily do momentu, kdy jsem zrovna čuměl do zdi a nic mě nenapadalo, tak jsem říkal: podívejte, já už to nedělám, řekněte mi, o co jde, třeba vám někoho poradím. A všechny mi povídaly takové věci, že bych si od nich peníze nikdy nevzal. Protože je samy neměly. Třeba jedna se schovávala před naprostým kreténem, který jí vyrazil šest zubů. Poradil bych jí: tady se podává trestní oznámení, tamhle tohle. Ale vzít si peníze by mi svědomí nedovolilo.
Ale to k té práci asi patří. Prostě jsou profese, kde lidé pomáhají lidem, kteří nemají moc peněz, ale musí si nechat zaplatit, protože je to jejich práce..
Nevím. Asi musíš mít v tom směru nějakou lokální anestezii. Já bych to neuměl, není to práce pro každého. Tuhle knížku haiku jsem schopný prodávat, protože si ji kupují dospělí lidé a je naprosto zbytná. Ale když jsem před dvaceti lety vydal knížku o tom, jak jsme chytali zmije, a na burze terarijních zvířat si ji chodili kupovat čtrnáctiletí kluci za našetřené kapesné, radši bych jim ji tehdy dával zadarmo.
To je docela hezký postřeh. Poučení: dělejte v životě to, co je zbytné, budete mít lepší pocit, když to prodáte. Nesmíte prodávat to, co lidi opravdu potřebují. Na co se teď těšíš?
Vyměnil jsem devadesát procent tabáku spáleného v cigaretách za dýmku. Těch musíš mít víc, protože správně bys jednu neměl kouřit častěji než jednou denně, aby nenasákla dehtem, jinak smrdí. A jak jsem přestal kouřit tolik cigaret a mám zrehabilitovanou páteř, začalo se mi najednou nádherně dýchat. Takže se těším, že až skončíme a vylezu ven, nacpu si a zapálím si dýmku. Pohoda. Pak přijdu domů, lehnu si, roztáhnu obratle, to musím několikrát denně.
A zaznamenal jsem, že máš přítelkyni. Jinou než loni.
Ta loňská se u mě nějak usadila a já pro ni začal být moc pubertální a free. Tak jsme se rozešli, jako kamarádi. Rozešel jsem se jako provozovatel rozvodové poradny. Úplně v pohodě; a pokud mi nelže, a myslím, že ne, tak je v pohodě i ona. Zjevně je teda ráda, že se mě zbavila. No, a já mám jinou.
Nechybí ti psaní?
Ne. Z velké části je to dané tím, že jsem si za těch pětatřicet let řekl, co jsem chtěl. A jednak jsem do žurnalistiky šel s tím, že jdu zlegalizovat marihuanu. Ne každý mi to věřil, mnozí říkali: grafoman, narcis, a marihuana je zástěrka.
A nesvrbí tě ruce, když sleduješ, co se děje poslední měsíce na protidrogové scéně?
Sleduju to, ale nepíšu o tom. Babiš podělal úplně všechno, ale všechno. Rozesral celou protidrogovou politiku, která se tady třicet let budovala a kterou budovali experti; většinu z nich velmi dobře znám a velmi si jich vážím. Práce desítek odborníků a vědců. Bez ohledu na to, co si kdo myslí o Pavlu Bémovi, tak jako drogový koordinátor byl na svém místě a dokázal vyhledávat optimální strategie. A oni ho vyhodí a v podstatě zruší celý systém. To může mít v drogové realitě tak strašné dopady, že si to ve střední Evropě asi ani nedokážeme představit.
Když nepíšeš, tak pořád čteš. Co?
Knihy. Knihy a poezii. Žurnalistiku mám pro udržení elementární informovanosti o dění: když nastartuju Chrome, otevřou se mi záložky, Instagram a Facebook přes prohlížeč, web Vědci zjistili, Seznam Zprávy a tři weby, které obsluhuju; tam jen kouknu, jestli běží, a sledování vypnu. Každý den mi chodí newslettery Nature a Live Science, tak si rozkliknu třeba něco o neandrtálcích. A protože při rehabilitaci musím ležet na zádech a nedá se číst, pouštím si články načtené syntetickým hlasem.
Kdo řídí svět v roce 2026?
Já si nemyslím, že tenhle systém je říditelný. Takový bordel by se řídit nedal. Prostě se to děje, entropie narůstá. Naše potřeba vidět v tom zákonitosti je spíš naše psychická zátěž, protože nejistota je nejhorší životní pocit. Proto se tak chytají konspirační teorie: nabízejí jistotu v tomhle strašně nesrozumitelném světě. I sebevětší blbost je lepší než nejistota. Někdo spočítal, že podněty, které středověký běžný vesničan získal za celý život, my dostaneme za týden. Na to nemáme stavěný hardware.
A když pozoruješ svět, jaký z něj máš pocit? Stojí to za houby, nebo je dobré teď žít?
Žijeme v období, kdy má jedinec nejvyšší hodnotu a nejvyšší možnosti za celou historii lidské rasy, což je fascinující. Zároveň ale výrazně vzrostlo riziko nějakého strašného konce. Ale nechci si stěžovat, protože kdybych si stěžoval já, bylo by to nejčistší rouhání. Máme se dobře. Jen nechci moc chválit, abych to nezakřikl.
