Co o nás (ne)říká vzrůstající bezohlednost na silnicích

Píši z pozice řidiče osobního automobilu. Aktivně se věnuji řízení asi 15 let, od 500 000 najetých kilometrů jsem je přestal počítat. Řízení se věnuji pro zábavu, při cestování po výletech a dojíždění do zaměstnání. Nejsem víkendovým řidičem a zkušenosti mám jak z velkých měst, tak odlehlých míst nejen naší republiky. Následující článek odráží můj subjektivní názor a nemám v plánu podkládat jej tvrdými daty.

Z dob studií si vzpomínám na přednášku z dopravní psychologie, která byla zaměřená na posuzování způsobilosti k řízení motorových vozidel. Dopravně psychologické vyšetření se v té době týkalo zejména řidičů - profesionálů, pro které se jednalo o primární způsob obživy. Dlouho jsem se bavili o různých metodách a přístupech, jakými lze kvalitně diagnosticky podložit naši zprávu. Poté přednášející pokračoval větou: „Pokud byste však chtěli udělat nejspolehlivější diagnostiku, bylo by nejlepší si s dotyčným ještě do toho auta sednout.“ Samozřejmě by řidič nesměl vědět o tom, že jej posuzujeme. K této větě se v myšlenkách občas vracím a pro sebe jsem si ji rozšířil nejen na otázku dopravně-psychologického vyšetřování. Zkuste si uvědomit, když s někým sedáte do auta, jak (a jestli vůbec) se najednou promění jeho chování?

Řízení motorového vozidla považuji za náročnou psychologickou zkoušku. Ještě před začátkem cesty až do jejího úplného ukončení vstupuje do procesu celá řada vlivů a proměnných, které výrazně ovlivňují průběh a výsledek zvládnutí situace. Sám mám zkušenosti z komplexního vyšetření na Ústavu leteckého zdravotnictví. Zde je součástí posuzování zdravotní způsobilosti 1. třídy pro možnost řízení dopravních letadel jedna vcelku obávaná zkouška (zasvěcení jí říkají"kombajn"), která klade na uchazeče podobné nároky jako řízení (samozřejmě pod úplně jinou rychlostí a zátěží).

Řízení je náročné na pozornost; koordinaci pohybů; zrakové vjemy; orientaci v prostoru; odhad a v neposlední řadě také testuje míru naší frustrační tolerance. Prověřuje naši trpělivost; míru ochoty tolerovat chyby (svoje i těch druhých); unavitelnost a schopnost fungovat v rámci pravidel a společenských konvencí. Ve výčtu nároků by bezpochyby bylo možné pokračovat a každý člověk si do něj může přidat svá „silná a slabá“ témata.

Každý máme v životě jinou výbavu pro zvládání výše zmíněných témat a zvládání zátěže obecně. I při řízení vozidla se u nás dřív nebo později objeví nám přirozené tendence a reakce. Dlouhý a náročný pracovní den nebo nepříznivé životní období povedou u spousty lidí bezpochyby k aktuálně snížené frustrační toleranci, což se odrazí na nepřiměřených reakcích na silnici. Na druhou stranu ne každý řidič musí mít pro svoje jednání nějakou vnější „omluvu“. Mezi řidiči jsou lidé s poruchou osobnosti, osoby závislé na návykových látkách nebo třeba ti, kteří si o sobě myslí, že řídí nejlépe, tím pádem mají všude přednost a nerozumí, proč je ti ostatní věční začátečníci tak omezují…

To, jakým způsobem situaci zvládneme, začíná ještě před okamžikem otočení klíčku v zapalování. Pokud se dobře vyspíme; nepohádali jsme se minulý den se šéfem; místo třech rychlých cigaret si dáme dobrou snídani, nebo neodcházíme ve spěchu; předurčuje úplně jiný průběh cesty, než když naspíme dvě hodiny; vyrážíme se zbytkovým alkoholem v krvi, nebo zrovna procházíme náročným rozvodovým řízením.

Po vyjetí probíhá cestování různě. Pokud nás na prvních dvou křižovatkách někdo protroubí (ať už více, či méně oprávněně); víme, že už nyní nestíháme; stojíme v dlouhé koloně, na jejímž konci nedostaneme přednost podle pravidla zipování; na každém semaforu nám jako na potvoru skočí červená; po příjezdu na parkoviště po několika kolečkách zjišťujeme, že budeme muset zaparkovat o několik bloků dál a dobíhat do práce, ve které jsme už měli dávno být.

Na druhou stranu postavme situaci, ve které si věci dobře naplánujeme, cestou uděláme dobrý skutek, kterým dovolíme jinému řidiči zařadit se do našeho pruhu, ve kterém měl být, ale třeba se spletl; ten nám na znamení poděkování několikrát blikne všemi blinkry a my z toho máme o něco lepší pocit. Místo death metalu posloucháme nějakou příjemnou muziku, která nám nezvedá hladinu adrenalinu, ale probouzí libé pocity. Cestu do práce důvěrně známe - proto i s kolonami počítáme a tím pádem vyjedeme o něco dřív, abychom se zbytečně sami nedostávali pod časový tlak. Na konci kolony, kde je místo rekonstrukce komunikace, nás pouští jiný řidič dle pravidel zipování bez náznaků gestikulace ve stylu „co se mu tam sakra cpeme“ (i když on je tím, kdo v tu chvíli porušuje pravidla). Na parkovišti cílové destinace na nás čeká několik volných míst, ze kterých si můžeme dokonce vybírat; zaparkujeme tak, abychom nebyli na nikoho nalepení a potom v důsledku toho neproklínali „jiné neschopné řidiče“.

Z výše zmíněného odstavce je zřejmé, že některé věci při plánování cest můžeme mít pod kontrolu víc, některé méně a některé vůbec ne. Když jsme nuceni strávit času za volantem hodně a často, přirozeně vzrůstá tendence spoustu prvků postupně automatizovat až ignorovat. Může vzrůstat sebejistota, domněnky o požívání vyšších práv na silnicích, snaha „koučovat“ ostatní řidiče během jízdy a dávat jim agresivně najevo jejich chyby. Přitom málokdo je ochoten si uvědomit a vzpomenout si, jak se sám cítil těsně po absolutoriu autoškoly a jaké to bylo poprvé projet se třeba centrem Prahy.

Měli bychom se zaměřovat právě na ty věci, které ovlivnit můžeme a jsou nám zřejmé. Nesmíme rezignovat na fakt, že jakýkoliv náš akt během jízdy může mít zásadní vliv na ostatní. Něco čemu my nepřikládáme velkou váhu, může druhého člověka výrazně rozhodit (a minimálně tím v daný okamžik přispíváme ke zvyšování a kumulaci jeho stresu). Takový člověk poté nemusí reagovat přímo na nás, ale vyventiluje se (již patřičně vytočený) o několik zatáček dál. Bohužel však na někoho jiného.

S ostatními toho moc neuděláme. Můžeme se však pokusit nebrat si agresivní jednání druhých řidičů příliš osobně. Pokud to uděláme, bude pro nás z hlediska emocí a tím pádem i míry působení aktuální zátěže výrazně obtížnější zachovat chladnou hlavu a neudělat chybu, která by mohla nás, nebo někoho jiného ohrozit. Nikdy nevíme, jaký kdo má den; co zrovna v životě řeší; zda-li nejde o narcisa, co nesnese kritiku (protože toho není schopen), nebo jestli se nejedná prostě o hulváta, pro kterého je jakákoliv výtka pouze závdavkem k eskalaci konfliktu.

Být účastníkem silničního provozu z nás nedělá bezvztahovou anonymní jednotku - „řidiče“, který se nemusí zajímat o nic víc než svou vlastní cestu a ego. Plynou z toho pro nás nejen práva a povinnosti definovaná zákonem, ale také pravidla etická. Ta sice zákonem vymahatelný nejsou, výrazně však přispívají k udržení určitého kulturního prostředí bez zbytečné snahy se vzájemně (vy)stresovat, nebo ohrožovat.

Na počátku nám určitým způsobem může pomoct položit si otázku: „Co by se stalo, kdyby…“. Představte si situaci, kdy k vám přijde neznámý člověk, dá vám do ruky nůž a řekne že jej máte zabodnout do jiného neznámého člověka na zastávce, kterého on vybere. Kdo z vás by to udělal? Obdobně v případě usedání za volant, dostáváme pod kontrolu zbraň, která (a možná si to ani neuvědomujeme) může sloužit buď ku prospěchu, nebo může ublížit a v krajním případě zabíjet. Uvědomuji si, že jakkoliv je toto přirovnání extrémní, nezbavuje jej však obsažené podstaty.

Ku prospěchu může být i poctivá příprava na cestu a neupadání do výše zmíněných automatismů. Čím víc si budeme schopni zvědomovat aktuální dění a z něj plynoucí nároky na nás kladené, tím méně může být pravděpodobné, že propadneme do bezbřehosti iracionální a amorální agrese.

Pokud se některá negativní témata opakují (bez ohledu na to, zda-li jsme v pozici agresora, nebo někoho, na koho projevy agrese výrazně doléhají), stojí za zvážení terapeutická práce zaměřená tímto směrem. Vždy je nějaký smysl v tom, proč nám vadí konkrétní projevy ostatních řidičů; proč nejsme schopni nebrat si některé věci příliš osobně, nebo proč nás „konfrontace s blbcem“ niterně rozhodí natolik, že pociťujeme intenzivní neklid ještě několik hodin poté.

Závěrem bych podotknul, že u určité skupiny lidí platí: „komu není rady, tomu není pomoci“. Pojedou si svou jak na silnici, tak v životě, bez ohledu na druhé. Občas tedy bývá nejvýhodnější držet se tvrzení, že „moudřejší ustoupí“, nebo že „moudřejší má nainstalovanou kameru“ a může v důsledku toho dát podnět patřičným orgánům, nebo prokázat svoji nevinu. Byl bych rád, kdyby článek vyvolal širší diskusi o tom, jaký názor má čtenář na oslovenou problematiku.