Článek
Spitzer je německý psychiatr, který se zabývá vlivem nových technologií a způsobů komunikace na člověka a jeho mozek. Tento vztah zkoumá hlavně v souvislosti s otázkou lidské výkonnosti. Zastává dle mého názoru pohled krajně vyhraněné strany a vymezuje se proti veškerému používání moderních technologií, v jehož důsledku mozek méně využíváme a tím klesá jeho výkonnost po všech stránkách. Tedy po stránce duševní; myšlení; schopnost kritického uvažování; orientace v přemíře informací apod. Mnohdy se na informace takto získané bezbřeze spoléháme a považujeme je za „nové, nezpochybnitelné pravdy“. Bez uvažování potom takto získanou informaci použijeme, přestože toto použití může být zcela nesprávné.
„Digitální demence se vyznačuje především narůstající neschopností využívat duševní výkony v plném rozsahu a ovládat je, tzn. myslet, chtít, jednat – při vědomí, co se právě děje, kde jsme a v posledku také kdo jsme.“
V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na situaci, kdy jsem se známým cestoval autem a satelitní navigace nás vedla směrem, který byl evidentně nesprávný. Čekal jsem, kdy (a jestli vůbec) si toho známý všimne. Stalo se tak v okamžiku, kdy navigace hlásila úspěšný příjezd do cíle, ale my jsme se nacházeli někde uprostřed polí. Na mojí otázku ohledně spolehlivosti navigací reagoval: „Ono tě to tam vždycky nějak dovede, ale občas to trvá déle.“
Moji zkušenost, která se v tomto případě týkala orientace v prostoru a navigace, potvrzuje i studie prováděná na londýnských taxikářích. Prokázalo se, že profese, které jsou nuceny denně používat mozek pro složité plánování tras, s ohledem na aktuální provoz a dopravní omezení, mají běžné oproti populaci signifikantně větší tu část mozku, která je zodpovědná za orientaci v prostoru. Častým používání této dovednosti nastaly strukturální změny na mozku v oblastech souvisejících s vyhodnocováním a schopností orientace. Úkony spojené s navigací poté taxikáři prováděli snadněji.
Přes veškerou dokonalost programů nebo aplikací, které nám usnadňují život, se však vždy jedná o prostředí uměle vytvořené člověkem. Někdo musel být schopný sepsat program, jeho chování a projevy v definovaných situacích. Uvědomujeme si, že možnosti nejsou neomezené, ale jsou přímo úměrné složitosti předem nakódovaného počítačového programu, který sice může generovat neustále zdánlivě nový obsah, pořád však v rámci daného postupu.
Vymoženosti všeho druhu mají za cíl nám usnadnit život. Jakýkoliv pokus o usnadňování nějaké činnosti ale znamená ztrátu možnosti se v této činnosti zlepšovat. Pouze osobní zkušeností a tréninkem je možné se zdokonalovat. Toto neplatí jenom pro orientaci v prostoru, ale pro veškeré formy lidské činnosti.
Odkazy:
SPITZER, Manfred. Digitální demence: jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. [Přeložil František RYČL]. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7294-872-7.
Griesbauer EM, Manley E, Wiener JM, Spiers HJ. London taxi drivers: A review of neurocognitive studies and an exploration of how they build their cognitive map of London. Hippocampus. 2022 Jan;32(1):3-20. doi: 10.1002/hipo.23395. Epub 2021 Dec 16. PMID: 34914151.
