Sen jako fenomén optikou vybraných psychologických přístupů

Fakt, že sny a jejich obsahy fascinovaly člověka od nepaměti, dokládají prameny z mnoha etnik. Snaha o pochopení snových významů a jejich obsahů odráží dobový a kulturní kontext a zrcadlí aktuální vztah k materiálnímu a spirituálnímu světu. Zpočátku se ke snům nepřistupovalo jako k psychologickému jevu, ale jako k formě projevu duše, nebo promluvám z božských sfér s odkazem na určité morální hodnoty.

Snům se nejprve přikládal kreacionistický a později spirituální charakter. S postupem času a proměňující se společností se rozvíjel přístup skrz vnímání jednotlivých náboženství. Snaha o jejich výklad se dostala víc pod tlak jejich dogmat. Vštípením těchto hodnot do povědomí společnosti následovala neochota pracovat se sny mimo tato vymezení, protože šlo předpokládat, že takto jednající by byl považován za kacíře.

Po odsunutí myšlenek o magické povaze snů, nebo jejich „božské“ podstatě, se do ústředního zájmu dostává na přelomu 19. a 20. století člověk a jeho osobnost. Sen už není zprávou hodnou orákulí, vyvolených šamanů, nebo církví. Přestává být prostředkem komunikace mezi bohy a člověkem. Sen se stává produktem lidského vědomí a nevědomí.

Moderní přístup ke snům souvisí se změnou paradigmatu pohledu na člověka ve světě. Spiritualita a nadpřirozeno je odsunuto do pozadí, člověk se stává jediným arbitrem toho, co je nebo není správné. Vše si potřebuje rozumově zdůvodnit a touží žít v předvídatelném světě.

Novým svatým grálem se stává věda a lidský rozum - touha vše zmapovat, pochopit, popsat. Řád věcí není řízen nadpřirozenými silami, nebo vyšší mocí. Přes všechny snahy to však není pouze člověk, který svobodně rozhoduje o svém fungování, i když by si to přál. Do středu zájmu se dostávají nevědomé procesy, které spoluutváří lidskou osobnost. Tento způsob myšlení se odráží i v přístupu ke snům, který se postupně formuje do současnosti. Problematika snů, jejich výkladu a chápání jejich obsahů, se přesunula do centra zájmu psychologů a psychiatrů. Začínají vznikat pokusy o více či méně ucelené terapeutické systémy práce se sny. Rozmanitost a nejednotnost těchto systémů pouze dokazuje obtíže na cestě hledání toho, co sen vlastně je ?

Nahlíží na sny v souvislosti se svou teorií psychoanalýzy. „Sny podle Freuda nejsou výsledkem ani náhody, ani návštěvy zvenčí, ale spíše výsledkem konfliktních interagujících složek osobnosti: podněty z id, manifestní denní reziduum nevědomí, snový cenzor, vědomé ego“. Na sen začal nahlížet jako na produkt lidské psychiky, která se vypořádává se svými vědomými a nevědomými složkami, pudovými silami a mravními protisilami. Freud svým dílem Výklad snů definoval základ, ze kterého později čerpaly další psychologické hlubinné směry.

K hledání významu snových obsahů použil svoji metodu volných asociací, „během které ke snu vyprávíme všechno, co nás napadne. Můžeme uvádět nápady k celému snu, i k jeho částem. Síla volné asociace totiž rozvádí jednotlivé obrazy snu a tím je včleňuje tam, odkud pocházejí. Jednou je to vykazatelná vzpomínka nebo přetrvávající odnož bdělé myšlenky z předchozího dne, jindy je to čirá fantazie, kterou sen převádí jako splněné přání. Při jiné příležitosti dostanou průchod naše obavy, strachy a úzkosti.“

Freudův přístup k výkladu přinesl myšlenku snové cenzury a snového zkreslování, které mají za následek převedení původních myšlenek do „stravitelné podoby“, aby neohrozili ve svém plném zvědomění integritu osobnosti. Sny chápe jako projev nevědomí a našich skrytých přání. Skrz ně se dostáváme k obsahům nevědomí, ke kterým za bdělého stavu přístup nemáme, ale které se přesto podílí na projevech naší osobnosti. Proto Freud nazval sny královskou cestou do nevědomí. Vyslovil domněnku, že sen je„halucinačním splněním neuspokojeného přání“.

Carl G. Jung se snažil být v pojetí snů méně direktivní. „Snům je především nutno rozumět intuitivně. Používají archaický jazyk, který používá přirozené analogie, hluboce zakotvené v lidském myšlení. Sen jako přirozený výron psychické aktivity ve spánku, je především činitel vyrovnávací. Sen představuje primární způsob, jakým se nevědomí vyjadřuje v symbolické rovině a obrazné formě v přirozené snaze vyrovnat vychýlenou rovnováhu, způsobenou jednostranným důrazem na vědomou psychickou činnost v bdění.“

Sny nejsou pro Junga pouhou manifestací přání a obsahů nevědomí, ale jsou pro něj prostředkem napojení na kolektivní nevědomí skrz symboly a archetypy, které nám ve svébytné podobě předkládají. Tím snům Jung přisoudil opět určitou duchovní rovinu, která má potenciál pro osobnostní růst. Musí však být správně vnímány, pochopeny a integrovány. Sen, jeho obsahy a pochopení jsou vztaženy primárně na snícího. „Celý mytický bájný svět je přece místem zrození nevědomé fantazie právě tak jako sen!“

Jung rozšiřuje svoje pojetí snu o jejich kompenzační funkci. Vychází z toho, že člověk během svého života zanedbává některé části své bytosti. Toto zanedbávání je kompenzováno ve snech, které vyjadřují protiklad vědomého zaměření. Cílem žití je přirozená tendence udržení optima. Jakékoliv pokračující a nekompenzované odchylování se od tohoto optima se projeví právě ve snech.

Snaha o pochopení podstaty snu a jeho významu nebyla vedena pouze v duchu analýzy jeho obsahů nebo symbolů ve smyslu něčeho zástupného. Jinak přistupuje ke snům Gestalt terapie. Perls, který nazval sen „existenciálním poslem, si kladl za cíl, aby člověk v co největší možné míře přijal své autorství snu. Především se snažil sen oživit tím, že změnil jeho mluvnický čas: žádal pacienta, aby sen opakoval v přítomném čase a pak aby sen přehrál, tím že jej přemění na divadelní hru, ve které se pacient stane režisérem, rekvizitami i herci. Pacient má zahrát roli všech zúčastněných ve snovém dramatu.“

Z jiného pohledu na sny pohlíží biologické a kognitivní přístupy. Sny vnímají jako produkt fyziologických procesů v mozku. Výzkumníky v tomto oboru jsou Hobson a McCarley, kteří definovali svoji aktivačně syntetickou hypotézu snění. Dle jejich teorie lze sny vysvětlit jako subjektivní uvědomění a interpretaci neuronální aktivity ve spánku. Předpokládají, že po 90 minutách spánku dojde k aktivaci mozku, který začíná interpretovat náhodné mozkové signály. V důsledku toho, že je člověk během spánku odpojen od vnějšího světa, nemůže tyto interpretace testovat na základě senzorických podnětů. V důsledku toho se mozková kůra pokouší vytvořit z náhodných mozkových signálů smysluplný příběh. Během tohoto pokusu dochází k využívání dat uložených v paměti. „Například zablokování motoriky si může vyložit jako pronásledování. Nervovou aktivitu ve vestibulárním systému, který kontroluje rovnováhu, interpretuje jako prožitky houpání, létání a padání“.

Sny a jejich obsahy mají své místo nejen v teoretické, ale i v terapeutické práci. To však neznamená, že jejich témata, nebo obsahy, musí být součastí každé terapie. Jedním z přístupů, u kterých se jejich výklad může uplatňovat, je Daseinsanalytická metoda. Daseinsanalytický přístup ke snům si všímá nutnosti respektovat obsah a kontext snu a vztahovat jej primárně jen a pouze na osobu snícího. Na práci se sny nenahlíží skrz symboly, archetypy, nebo expertní znalosti výkladu, ale snaží se rozhovorem a doptáváním motivovat snícího, aby sen vyložil v kontextu jeho bytí ve světě. Sny se daseinsanalytik nesnaží interpretovat, protože neví co a z jakého důvodu se člověku zdá. Pasuje se do role průvodce, který se společně se snícím snaží dojít k vyložení podstaty snu. Bližší informace jsou popsány v autorově samostatném článku, který se výkladem snů daseinsanalytickou metodou v psychoterapii zabývá.

Nabídka přístupů a možností práce se sny je široká a tímto skromným výčtem nekončí. Je však zřejmé, že různé směry k práci se sny přistupuje jinak, skrz svůj vlastní pohled a přesvědčení o jejich původu a smyslu. Každý má možnost si vybrat, ke které má nejblíž, nebo se může rozhodnout jít v práci se sny vlastní cestou. Jak ke svým snům a jejich obsahům přistupujete vy?

ČERNOUŠEK, Michal. Sny a snění. Praha: Horizont, 1988. ISBN 40-057-88

FROMM, Erich. Sny a mýty: symbolika snov, rozprávok a mýtov. Bratislava: Obzor,
1970.

LE GOFF, Jacques. The Medieval imagination. Chicago: The University of Chicago
Press, 1992. ISBN 0-226-47085-7.

Jan Patočka / Duchovní člověk a intelektuál [online]. Praha: souvislosti.cz, 2009. Dostupné z: http://souvislosti.cz/archiv/patocka1-90.htm