Strach z létání neboli aviofobie - původ a možnosti, jak jej zvládat

Lidský život je úzce spjatý s potřebou cestovat. Od potřeby zajistit si obživu nebo hledat vhodnější klima se zároveň s globalizací vyvinula nutnost přesouvat za prací, rodinou, známými, nebo vzděláváním. Svět se najednou stal menším. Žádná vzdálenost na Zemi dnes není nepřekonatelná a ambiciózní plány do budoucna ukazují, že ani dosahování nejbližších planet nebude problém. V průběhu dějin se výrazně měnily požadavky na dopravní prostředky a jejich bezpečnost. Vyvíjely se současně s dostupnými technickými možnostmi, které byly k dispozici.

Největší rozvoj v této oblasti zaznamenáváme v 19. století, kdy se lidstvu podařilo pokořit i přepravu vzduchem. S vývojem dostupných technologií roste i požadavek na stále vyšší komfort. Proto se od cestování pěšky přesouváme k povozům taženým koňmi a od nich zase k parním vlakům, lodím, autům a nakonec i letecké dopravě.

Létání se stalo jednou z nejhojněji využívaných metod hromadné přepravy osob a nákladu, bez které si dnes svět lze jen těžko představit. Přes veškeré neúspěšné pokusy více nebo méně bizarních strojů se koncem roku 1903 uskutečnil první zdokumentovaný let letadla těžšího než vzduch. Bylo to letadlo bratří Wrightů. Let trval 12 vteřin a uletěl vzdálenost 37 metrů. Letadlo se jmenovalo Wright Flyer (dnes známé jako Kitty Hawk). Události bylo nejprve věnováno málo pozornosti, ale nakonec změnila jednou provždy dějiny cestování.

Lidský organizmus je přizpůsobený životu na zemi, kde existuje přirozená stálost prostředí, na které jsme od narození zvyklí. Jakmile se držíme „nohama na zemi“, cítíme se být jistí a v bezpečí. Jako určitou formu přechodu mezi pobytem na zemi a pohybováním se ve vzduchu vnímám lodní dopravu. Během ní se nemusíme spoléhat na princip vztlaku, ale musíme se podřizovat jiným zákonům, než když například cestujeme autem. Navíc pokud se „něco pokazí“, můžeme plavat, nebo máme vybavenou loď záchrannými prostředky. Můžeme tak vlastními silami udělat maximum pro naše přežití.

Tato situace neplatí ve vzduchu. Dopravní letadla nejsou běžně vybavena padáky (přestože by psychologický efekt pocitu bezpečí jistě měly). Nehody, pokud k nim během letu dojde, bývají fatální. Nemůžeme se tak spolehnout na svoje schopnosti a znalosti taktiky přežití, ať jsou sebevětší. Na palubu musíme vstupovat s plnou důvěrou v technický stav letadla, o který se starají mechanici, a se spolehnutím se na piloty, jejich schopnosti a vyškolený personál, kterým po dobu cestování svěřujeme svůj život. Ne každý je ochotný tato fakta bezpodmínečně přijmout.

Zatímco jistou formu strachu může pociťovat velké procento cestujících, kteří letí poprvé, nebo se pro ně nestalo cestování letadlem běžnou záležitostí, nepředstavuje pro ně patologický jev. Naopak u lidí trpících aviofobií jsou jejich obavy závažnou překážkou, která činí let velmi nepohodlným, nebo v krajních případech neuskutečnitelným. Statistiky nejběžněji uvádí, že patologickým strachem z létání trpí až 20% lidí.

U lidí trpících chorobným strachem z létání je důležité rozlišovat zda-li trpí přímo aviofobií, nebo jinou fobií, která souvisí s cestováním vzduchem - například klaustrofobií, akrofobií, a jiné. Samotný strach během letu nemusí mít původ pouze ve strachu z létání, ale například ve strachu z uzavřených prostor, nebo z výšek. Může se také jednat o jejich kombinaci. Důležitá je také důvěra v ostatní a jejich schopnosti. U některých lidí stačí vysvětlit základní principy letu a letových systémů, případně popsat výcvikový program palubního personálu, což má samo o sobě účinek zvyšující důvěru v samotný let.

Na člověka cestujícího letadlem, působí nestandardní situace od začátku až do konce. Výhodou ale je, že pokud je známe, můžeme se na ně patřičně připravit a prodloužit tak maximálně možně dobu, kdy na nás konkrétní stresor začne působit intenzivněji. Přesto však během dvacetihodinové čekání na letišti, o kterém mohu vědět dopředu a snažím se na něj jakkoliv připravit, mohou nastávat mírné problémy už po několika hodinách. Nutnost delšího čekání na letišti může nastat při volbě letu, během kterého je nutné přestoupit, než se dostanu do cílové destinace. Četnost spojů je dnes tak vysoká, že se tato informace může zdát být jako irelevantní, ale pokud dávám přednost při cestování ceně letenek, nebo oblíbené společnosti, může se stát, že na letišti přestupu budu čekat delší dobu. Může také dojít ke zpoždění letadla. V takovém případě jsem také vázán na mezinárodní prostory letiště, které nemohu samovolně opouštět.

Strach definujeme jako „nelibou emoci, nepříjemný prožitek s neurovegetativním doprovodem, zpravidla blednutím, chvěním, zrychleným dýcháním, bušením srdce, zvýšením krevního tlaku a pohotovosti k obraně či útěku. Jde o normální reakci na skutečné nebezpečí nebo ohrožení. Hluboké chemické změny doprovázejí každý strach, aniž jsou známkou patologie. Vyvíjí se s věkem od jednoduchých úlekových reakcí kojence k reakcím na složitější situace, jaké představuje neznámé prostředí, nečekané smyslové podněty. Postupně je strach spojován s prožitými zkušenostmi a více vázán na představivost. Souvisí i s konstitučními vlastnostmi člověka, s emocionální stabilitou či labilitou i dosavadními zážitky“.
Z definice je zřejmé, že strach je reakce na SKUTEČNÉ nebezpečí nebo ohrožení. Strach z létání se řadí do kategorie iracionálních strachů - tedy těch, které nemají logické opodstatnění. Podle toho, co o létání z mé práce zatím víme, je let věcí nepřirozenou s jistými riziky, které je nutné podstoupit. Proto si dovedu představit, že každý klient trpící strachem z létání by si jej dovedl velmi racionálně odůvodnit a měl by velmi často pravdu.

„Stres se většinou chápe jako úzkost, tíseň a také síla, která způsobuje tělesné vyčerpání a utrpení. Stres je stav psychického a fyzického napětí, který odráží naše prožitky. Objevitel stresu Hans Seley definoval stres jako charakteristickou fyziologickou odpověď na poškození či ohrožení organismu, které se projevuje prostřednictvím adaptačního syndromu“.
Tělesné napětí je do určité míry důsledkem nadměrného a dlouhodobého strachu, úzkosti a obav. Důsledkem dlouhodobého napětí je pak únava a nedostatek energie. Stres v souvislosti s cestováním letadlem může působit na některé cestující velmi dlouhou dobu před odletem. Dochází k neustálému přemýšlení o tom, jak bude let probíhat, co se může stát, jestli bude skutečně všechno v pořádku, jestli vše časově vyjde podle plánu. Tyto veškeré myšlenky negativně ovlivňují celkové fungování organismu a zvyšují riziko zvýšené nepohody během letu.

Jedna z možností, jak lze strach z létání překonávat, je léky - anxiolytiky. Slovo anxietas znamená v latině úzkost. Anxiolytika jsou psychofarmaka k odstranění úzkosti, pocitů nervozity a napětí, popřípadě důsledků stresu, které ve vyšších dávkách navozují spánek. Do taktiky některých lidí, kteří se bojí létat patří záměr celý let prospat. Proto může docházet k záměrně konzumaci léků na spaní, nebo anxiolytik, které spánek podporují. Z krátkodobého hlediska toto možné je, ale při časté potřebě cestování letadlem se podle mého názoru nejedná o ideální řešení. Ve výsledku tyto prostředky působí na zmírnění, nebo dočasné potlačení příznaků, nikoliv však na původu strachu.

Aviofobii jde vhodně zvolenou terapii velmi dobře zvládat. Mezi hlavní formy terapie, které v tomto případě dosahují vysokých výsledků, jsou kognitivně behaviorální terapie a terapie založená na expozici a zaplavení.

Člověk si při cestování letadlem vytváří celou řadu kognitivních omylů, které jej potom utvrzují v jeho katastrofickém scénáři. Mezi tyto kognitivní omyly patří například:

Mimo kognitivně behaviorální terapii a snahu odstranit nebo zmírnit symptomy, je možné vydat se hlubinně analytickými směry, které se snaží hledat a identifikovat zdroje strachu a úzkostí až k jejich samotným základům. Za zásadní v podstatě tohoto způsobu hledání považuji rozkrývání smyslu a podstaty strachu s hledáním původní příčiny. Strach nemusí zákonitě souviset se zjevným podnětem a může odkazovat na skryté fenomény. Může se tedy stát, že od strachu z létání se v terapeutické práci dostaneme až k otázce vlastního ne-bytí.

Využívání virtuální reality ve většině oborů lidské působnosti se pomalu stává běžnou součástí praxe. Nyní neuvažuji o simulátoru nestandardních situací, které mohou nastat během letu, a na kterých se pravidelně školí každý pilot. Jedná se o využití virtuální reality pro simulaci podmínek běžného letu. Osobně vidím v této metodě největší přínos, který může v kombinaci se správně zvoleným terapeutickým přístupem znamenat maximální možné zvládnutí strachu z létání. Jedná se o sebezkušenostní zážitek s prvky kognitivně behaviorálního nácviku.

Do kategorie svépomoci spadají veškeré možnosti, které jsou k dispozici bez vyhledání pomoci terapeuta. Člověk, který se bojí létat, může sám aktivně vyhledávat informace o základních principech letu, nebo školení palubního personálu.

Otázkou zůstává, do jaké míry by svépomoc a svépomocné skupiny bez jakéhokoliv vedení, nebyly spíš kontraproduktivní ve smyslu vzájemného podporování se ve svém strachu. Jsem přesvědčen o tom, že při procesu ověřování informací, případně účasti na skupinových sezeních, by měla být alespoň jedna osoba, která má o létání a / nebo terapeutické práci odpovídající praxi.

Přestože je létání člověku nepřirozené a každý trpící by dovedl velmi racionálně vysvětlit a zdůvodnit, proč jej do letadla nikdo nedostane, řadí se aviofobie mezi specifické úzkostné poruchy s iracionálním strachem z podnětu. Během letu není cestující vystaven pouze velké výšce, ale i mnoha jiným nepřirozeným impulsům působícím jak na tělo, tak na psychiku, což dělá z cestování letadlem ideální prostředí pro propuknutí „mnoha různých strachů“. Nějakou formu obav před vstupem do letadla má většina lidí. Zatímco někteří tyto obavy zvládnou bez problémů, pro jiné se jedná o nadlidský výkon. Zásadní však je, že i s těmito obavami je možné pracovat a postupem času dojít až k okamžikům, během kterých je možné si let a jeho průběh plně užít.

Zdroje:

GRANT, R.G., Létání, 100 let aviatiky. Přeložil Pavel KUČERA. Praha: Knižní klub, 2003.
ISBN 80-242-1036-3

HONZÁK, R., Epidemie strachu. In: aktualne.cz [online]. Praha: Aktuálně, 6.září 2013. Dostupné z: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=20882

PRAŠKO, J. a LAŇKOVÁ, J., Úzkostné poruchy. Praha: CDP-PL, 2006, ISBN 80-86998-05-
3

PRAŠKO, J., VYSKOČILOVÁ, J. a PRAŠKOVÁ, J., Úzkost a obavy. Praha: Portál, 2006,
ISBN 80-7367-079-8