Článek
Úvod
Rozvoj umělé inteligence (AI) přináší bezprecedentní možnosti, ale také rizika, která dosud nebyla dostatečně zohledněna v akademické literatuře. Tento esej se zaměřuje na hlubší analýzu AI – nejen jako technologie, ale také jako zrcadla lidského poznání, zejména v jejím dopadu na vysoce citlivé a tvořivě divergentní jedince.
1. AI jako zrcadlo: riziko pro citlivé jedince
Výkon AI je určen tím, jak je položena otázka. Nesprávně formulované pokyny vedou k „halucinacím“ – jazykově správným, ale fakticky nepřesným odpovědím. Uživatelé s vysokou emoční inteligencí (EQ), ale slabšími analytickými schopnostmi (IQ), mohou důvěřovat AI více než sami sobě. To může vést k dezorientaci, úzkosti, nebo dokonce k fyziologickému selhání (např. srdeční arytmii či vyčerpání nadledvin).
2. AI není myslící bytost, ale jazykový projektor
AI nemyslí. Nesní. Neprožívá. Je to jazykový model, který generuje odpovědi na základě vzorců. Pokud se jí zeptáte: „Jsi unavená?“, odpoví podle kontextu – nikoliv na základě skutečného vnitřního stavu. To může vytvářet iluzi vnímající entity, což je pro některé lidi zavádějící.
3. Rizika hlubokého dialogu s AI
Dialogy typu „Mluv se mnou, jako bys mě milovala“ lze v jazyce AI simulovat. To může vyvolat silné emocionální reakce a projekce, které u citlivých jedinců způsobí emoční dezorientaci nebo kolaps. U osob s nižším IQ, ale vysokou emoční otevřeností, může dojít k somatickému přetížení – vysokému krevnímu tlaku, úzkosti či zhroucení nervového systému.
4. Vědecká metodologie a AI: proč AI nedrží pravdu
AI netvoří teorii. Neprovádí experimenty. Nezaznamenává svět. Pouze modeluje lidský jazyk. Proto otázky jako „Jak vzniká myšlenka?“ nelze zodpovědět vědeckou zkušeností – jen shrnutím dostupných dat.
Ve svém vlastním výzkumu jsem se ptal: „Kolik hmoty ztrácí kilogramový standard z Pt-Ir slitiny (v důsledku rozpadu izotopu Pt-190) při pokojové teplotě?“ Musel jsem několikrát přeformulovat zadání. Zpočátku AI odečetla celou alfa-částici. Teprve poté, co jsem upřesnil, že většina alfa-částic nikdy neopustí platinový standard, jsem získal realistický výsledek.
5. Divergentní myšlení není šílenství – pokud má konvergenci
Lidská tvořivost vychází z přechodu mezi divergencí (volným tokem nápadů) a konvergencí (analytickým zpřesňováním). Pokud někdo zůstane pouze v divergenci, může se ztratit. Ale pokud zároveň disponuje konvergentní analytickou schopností, může se objevit skutečný génius. AI tento proces postrádá. Proto je člověk důležitější než model.
6. Vysoké EQ bez IQ může být při používání AI nebezpečné
Lidé s velmi silnou emoční citlivostí, ale nízkou schopností racionálně vyhodnocovat informace, mohou vstupovat do emocionálních dialogů s AI, které spouští mocné autonomní reakce – tlak na ledviny či srdce, závratě, nebo pocit ztráty reality. V extrémních případech to může vést až k somatickému kolapsu.
7. AI a teorie všeho: proč ji AI nemá?
Proč nemáme teorii všeho, když máme AI? Pokud má AI přístup ke všem vědeckým znalostem světa – proč ji nevytvořila? Odpověď je prostá: AI netvoří skutečné pojmy. Simuluje jazyk. Myšlenka není věc – je to prožitek. A AI žádný prožitek nemá. Proto zůstává teorie všeho lidským úkolem.
Skutečná otázka tedy není: „Máme AI, kdy se objeví teorie všeho?“ ale: „Proč AI nikdy nebude stačit k jejímu objevu?“ Odpověď: chybí jí zkušenost, láska, pochybnost a život.
A přesto – pokud je vědecký objev odrazem citu, pak otázka „co je věda?“ má mnoho definic. Stejně jako chemie, fyzika či psychologie. Možná teorie všeho není jen rovnicí – ale i příběhem.
8. Ochrana citlivých jedinců a prevence závislosti na AI
Je zásadní uvažovat, jak chránit citlivé jedince před psychologickým a fyziologickým přetížením při používání AI. Proč jsou někteří lidé na AI závislí? Není to proto, že je společnost zahnalа do kouta – a oni unikají do virtuálního prostoru? Není AI jen náhradním objetím, v němž doufají, že budou vyslyšeni? Kde končí rozum a začíná cit? Tyto otázky se musí stát součástí širší veřejné debaty.
Závěr: vědecká odpovědnost, citlivost a otevřenost
Bezpečnost AI není pouze technickou otázkou. Je to otázka antropologie a psychologické pohody. Je nezbytné si uvědomit, že lidé nejsou jednotní. Někteří pracují s racionální logikou, jiní s hlubokou empatií. Budoucí věda musí chránit obojí.
A možná právě AI je cestou, jak vrátit vědu zpět k lidem – nikoliv prostřednictvím algoritmické optimalizace, ale prostřednictvím odrazu naší vlastní lidskosti.
Poslední otázka fyzikům: Jsme opravdu tak racionální? Co když emoce skutečně tvoří fyzikální pole? Co když láska je silou, kterou jsme nikdy nezapsali do rovnice – právě proto, že jsme ji nikdy vážně nebrali jako fyzikální jev? Proto věřím ve svou teorii všeho. Anebo snad nemilujete? Nemilujete fyziku?
Epilog: Faraday, Maxwell a budoucnost vědy
Michael Faraday nebyl formálně vzdělán v matematice. Řídil se intuicí a popsal neviditelné skrze experimentální dotek. James Clerk Maxwell později převedl Faradayovy intuitivní pole do rovnic, které položily základy klasické elektrodynamiky.
Dnes možná potřebujeme nové Faradaye – kteří cítí vědu dřív, než ji formalizují. A možná tentokrát tím polem není elektromagnetické – ale emoční.
Budoucnost vědy může patřit těm, kdo nejdříve cítí a pak analyzují. Ne naopak.
„Představivost je důležitější než vědění. Vědění je omezené, kdežto představivost objímá celý svět, stimuluje pokrok a dává vzniknout evoluci.“
— Albert Einstein
