Článek
Prezidenti se mi poprvé dostali pod kůži na gymplu. Náš tehdejší učitel Základů společenských věd, později můj kamarád, považoval znalost všech československých prezidentů - včetně období, kdy vládli - za zásadní. Psali jsme jména a dvojice letopočtů tak dlouho, dokud opadl i ten poslední stín pochybnosti, že to snad někdy můžeme zapomenout. Podařilo se, i po dvaceti letech to pořád drží. Tenkrát jsme končili Havlem, protože Klaus ho vystřídal až těsně před naší maturitou. Zeman byl toho času čerstvým důchodcem odcházejícím na Vysočinu. Objímaní stromů mu ovšem vydrželo jen deset let, a tak dnes končíme prezidentský výčet jeho jménem. Můžeme k němu přidat i letopočet, ale příhodnější bude si připomenout, jakým prezidentem byl.
Trochu jako královna koloběžka. Demokratický nedemokratický, empatický ignorující, vzdělaný nevzdělaný, lidový elitářský, vtipný ubohý, otevřený zatvrzelý, jmenující nejmenující, mluvící mlčící, proputinovský protiputinovský. Záleží, odkud a kdy jsme se koukali, a jaké užíváme brýle. Pojďme si raději místo nálepek zavzpomínat na některé velké momenty jeho hradního angažmá. Nemám ambici sestavit tu kompletní výčet, zaměřím se na nejpropíranější oblast jmenovacích agónií a na zahraniční přehmaty ve vazbě na Zemanův vztah k novinářům, který je hodně bolavým a přitom často opomíjeným místem. Závěrem přihodím několik vět o tom, proč nepovažuji u prezidentských kandidátů předchozí zkušenost v nejvyšším patře politiky za přínos, ale spíše za přítěž.
(Ne)jmenovací sága
Zeman měl hned od nástupu do úřadu napilno. Už v prvním roce stihl přijmout demisi Nečasovy vlády, aby následně ignoroval stojedničkovou většinu ve sněmovně a jmenoval premiérem svého přítele Jiřího Rusnoka, který vedl několik měsíců demisní vládu bez důvěry poslanecké sněmovny. Není těžké uhádnout s jakou samozřejmostí by sám Zeman pronášel výroky o protiústavnosti, kdyby byl v pozici poslance se sto a jedním podpisem a zažíval takovou prezidentskou svévoli.
Po předčasných volbách sice jmenoval předsedu vítězné strany, ale že šlo o Bohuslava Sobotku, jednoho ze sedmadvaceti zrádců, pokusil se nejprve s pomocí Michala Haška a dalších věrných o druhý osobní projekt, který s lídrem vítězů do čela vlády nepočítal. V dobách, kdy sám vedl sociální demokracii, by podobnou intervenci považoval nejspíš za neodpustitelnou zradu na stranickém vedení i na voličích, ale z Hradu už měl jinou perspektivu. Když se Lánský puč nezdařil, alespoň to Sobotkovi pořádně osladil. Obrázky s napřaženou hůlkou dodnes patří ke zlatému fondu Zemanových pokusů o ponížení nežádoucích.
Zemanova šikana Sobotky měla svůj podíl na propadu ČSSD v následujících volbách, které vynesly do nejvyššího sedla Andreje Babiše. S tím vycházel dosluhující prezident o poznání lépe. Místo ústrků hůlkou tak přišly velkorysé nabídky - tu na zastavení trestního stíhání, támhle na opakované jmenování premiérem bez ohledu na většinu ve sněmovně.
Nakonec se to ale zvrtlo a do premiérského křesla usedl Petr Fiala. I když už Miloš Zeman nebyl tolik při síle, neodpustil si další díl seriálu „Tohohle jistě ne, pane premiére“. Když nakonec Jana Lipavského jmenoval, dopřál si alespoň pokus o ponížení „chybným“ otitulováním, ale celkově vzato se zdálo, že máme rozsáhlou (ne)jmenovací ságu pomalu za sebou. Soudě dle současného dění kolem Petra Hladíka šlo o radost předčasnou. Zde přece jen po tisící první zmíním, že dle Ústavy prezident ministerské kandidáty nepřebírá ani nepropírá, ale prostě jmenuje na návrh předsedy vlády.
Těmito jmény rozhodně výčet odmítaných kandidátů na ministerské či jiné posty nekončí, ale nejen (ne)jmenováním živ byl náš poslední prezident. Hodně jsme o něm slyšeli taky v zahraniční politice, což je pochopitelné. Méně pochopitelné bylo, co jsme se všechno doslechli.
Za hranicemi vkusu
Nejprve vyrazil na památnou stezku, teda cestu do Číny, aby pochválil tamní nedemokratický režim, od kterého bychom se prý mohli učit „jak stabilizovat společenský řád“. Neopomněl taky zdůraznit, že nechce „poučovat jiné, jak mají vést tržní ekonomiku ani rozhodovat o lidských právech“. Ponechme stranou úsměvný paradox, že člověk, který nevynechal jedinou příležitost někoho poučit, znenadání na poučování zanevřel, a podívejme se, jak asi vypadá ta vychvalovaná stabilizace.
Relativně začerstva by o ní mohl povyprávět Edward Lawrence. Novinář BBC, který mapoval koncem listopadu pouliční protesty v Šanghaji a dostalo se mu zvláštní péče od čínských bezpečnostních složek. Spoután, zatčen, několik hodin zadržován, po patřičné dávce kopanců a jiného bití propuštěn. Toliko k čínským metodám stabilizace.
Do Moskvy, jako někteří jeho českoslovenští předchůdci, se sice nejezdil vysloveně učit, ale do loňského února měl velice dobré až přátelské vztahy s ruským diktátorem. Výsledkem byly například řeči o tom, že anexe Krymu je hotová věc, či snahy nabídnout alibi po Putinových špionážních atentátech. Když Zeman zrovna neměl plné ruce práce s prokremelským lobbingem, došlo mezi oběma státníky i na laškování. Jako třeba tenkrát, když Miloš k Vladimírovi prohodil, že by se měli novináři likvidovat.
Zemanova averze k novinářům, kterým nemůže odpustit, že dělají svou práci a jsou k politikům kritičtí, se datuje už na konec devadesátek. Začátkem tisíciletí se snažil týdeník Respekt reálně zničit, v posledních letech už to polevilo do oblíbených bonmotů nebo podarovaného kalachu „na novináře“. Tohle byla ovšem jiná liga. Pokoušet se vtipkovat o likvidaci novinářů s člověkem, který jich má přinejmenším desítky na svědomí, je plivnutí do tváře všem pozůstalým zavražděných ruských novinářů a vůbec všem žurnalistům, kterým hrozí někde na světě likvidace za jejich činnost.
Osobně považuji tuhle na první pohled drobnou poznámku za největší zhovadilost, které se brzy bývalý prezident ve svém úřadě dopustil. V ostatních propíranějších Zemanových kauzách zapadla možná i proto, že jsme uvykli stavu, kdy útoky na novináře končí pouze u slov. Kuciakův případ od slovenských sousedů přitom dává jasně najevo, že proměna slov v činy dokáže být stejně rychlá jako samotná smrtící kulka.
Do třetice se Zeman, jinak orientovaný spíše na východ, dočkal i na dalekém západě. To když mohl napsat málem milostný dopis jednomu americkému blonďákovi mířícímu celkem překvapivě do Oválné pracovny. V očekávání reciprocity ihned pozval Trumpa do Prahy, ale na randíčko v Bílém domě nakonec nedošlo. V liebesbriefu Zeman uvádí, že s Donaldem sdílí „pohled na boj proti terorismu a takzvanému Islámskému státu nebo globální migraci“.
Americký exprezident a náš skoro ex by si však náramně rozuměli právě i ve vztahu k médiím. Nejen v tom s jakou přesností a důvěrou oba citují zdroje z internetu, ale především ve společné protinovinářské averzi. „Kandidát Trump během volební kampaně uvedl pro ruský propagační kanál, že americká média neuvěřitelně podvádějí. Řadě reportérů zakázal přístup na svá volební shromáždění a svoje stoupence pravidelně podněcoval k nenávisti vůči novinářům,“ shrnuje pro nás přes Atlantik v jedné ze svých lekcí z 20. století americký historik Timothy Snyder.
Když zkušenost překáží
Zeman se mnohdy choval arogantně, přezíravě či přímo urážlivě. Msta mu nebyla cizí a cítil se být silným politickým hráčem, takže z pozice prezidenta napínal a pravděpodobně překračoval Ústavu, aby maximalizoval vlastní moc. To „pravděpodobně“ nám tu zůstane jako memento přinejmenším do doby, než bude na některého z budoucích prezidentů podána kompetenční žaloba v obdobné kauze. Pokud to tedy ještě nestihne v Hladíkově případě otestovat Zeman sám.
Zeman byl ztělesněním Weberova postřehu, že moc korumpuje. Nebyl žádnou esencí zla, ale vzdělaným a zkušeným politikem, kterého nabyté znalosti, volební úspěchy a podbízivost okolí přivedly do stavu neskonalé arogance. Jeho do očí bijící pomstychtivost byla paralizující a místy až infantilní. Někdy jsme pro ni mohli najít pochopení. To když pramenila z pocitu ublížení či zrady blízkých, který je dobře známý nám všem. Jindy z ní čišela nenávist a systémové nebezpečí. To když otevřeně útočil na hlídací psy demokracie. Letitým opájením mocí a alkoholem se Miloš Zeman stal karikaturou někdejšího podnětného sociálního demokrata, kterého se v něm někteří snažili spatřovat až do posledních chvil.
Dnes definitivně odchází ze scény a - jak je jeho dobrým zvykem - neopomněl pojmenovat svého vyvoleného nástupce. Má jím být Andrej Babiš, který už z pozice expremiéra disponuje patřičnými schopnostmi. Hlavní Zemanova výhrada proti zbývajícím dvěma favoritům slouží současně jako jejich největší přednost. Absence zkušeností v nejvyšším patře politiky je také absencí naplněných i zmařených mocenských ambicí, které si s sebou nosí bývalí premiéři na Hrad jako stigma.
Tradici silného prezidenta u nás založil už Masaryk a po revoluci oživil Havel, ale oba poslední prezidenti napínali vlastní pravomoci k prasknutí především proto, že byli zvyklí exekutivu reálně řídit - mít co možná největší vliv. U kandidátů, kteří nemíří na Hrad jako bývalí šéfové vlád, živíme větší naději, že setrvají v mantinelech prezidentské funkce, která má v naší parlamentní demokracii často ceremoniální a mediátorský charakter.
Když přemýšlíme, jak se daří premiérům na hradech, není bez zajímavosti nakouknout k sousedům. Konkrétně k těm dvěma, kteří pilují demokracii už od druhé světové války, tedy dva a půl krát déle než my. V Německu mají parlamentní formu vlády s nepřímo voleným prezidentem, systém velmi podobný našemu před zavedením přímé volby. Za více než sedmdesát let se stalo pouze jednou, že do prezidentského křesla usedl bývalý kancléř. Walter Scheel navíc kancléřoval celých devět dní, takže se dá stěží mluvit o tom, že někdy řídil vládu. V Rakousku najdeme politický systém velice podobný našemu současnému - parlamentní forma vlády s přímo voleným prezidentem. A kancléři, kteří to dotáhli na prezidenta? Opět jeden kus. Karl Renner, první kancléř po rozpadu Rakouska-Uherska, se v roce 1945 postavil na několik měsíců do čela vlády, než se stal prvním poválečným prezidentem.
Mluvíme-li před prezidentskou volbou o zkušenostech, vezměme v potaz vlastní zkušenosti s bývalými premiéry na Hradě i zkušenosti demokraticky starších sousedů, kteří se podobnému modelu vyhýbají. Z obojího se zdá, že prezidentování exšéfů vlád není zrovna receptem na hladké fungování veřejné správy.
