Článek
Byl jsem malý kluk a svět pro mě měl jasné hranice – plot naší zahrady. Jenže uvnitř těch hranic číhalo nebezpečí. Nebo jsem si to alespoň myslel. Byl tam velký beran. Měl zahnuté rohy a pohled, který nevěstil nic dobrého. Stačilo, aby sklonil hlavu a zahleděl se mým směrem, a já bral nohy na ramena. „Pomóc! Pomóc!“ křičel jsem a běžel k domu, jako by mi šlo o život.
Dělal jsem to často. Byl to můj rituál strachu. Až jednou mě uprostřed toho úprku nezastavil plot, ale pevná ruka mé maminky.
Lekce o důvěře
„Nekřič tak,“ řekla mi klidně, ale důrazně. „Nic ti nehrozí a nás zbytečně vystrašíš. Když to budeš dělat často, přestaneme ti věřit. A až tu pomoc budeš opravdu potřebovat, nedovoláš se jí.“
Podívala se mi do očí a přidala větu, kterou slýchávaly generace dětí: „Lhář, to je ošklivé označení. Je to známka nespolehlivosti. Víš, že se říká – kdo lže, ten krade. Lhářům a zlodějům se nevěří. Někoho takového nikdo nemá rád ve své blízkosti.“
Byla to jednoduchá rovnice. Lež = ztráta důvěry. Ztráta důvěry = osamocení. Vyrůstal jsem v tom, že slovo chlapa (i toho malého) má platit. Že když někdo lže a přijde se na to, následuje stud, omluva, nebo trest. Že lhář je ve společnosti „černá ovce“ – mnohem horší než ten můj beran.
Kdybys to, maminko, viděla dnes…
Dnes ráno, ještě rozespalý, jsem tu vzpomínku v duchu dořekl: „Kdybys to, maminko, viděla dnes.“
Svět se otočil. Zloděje a lháře jsme měli ve společnosti vždycky, i v té politice. Ale dříve platilo nepsané pravidlo: když se lež prokázala, následovala rezignace. Následoval společenský odsudek. Byla to otázka cti, nebo alespoň zbytku studu.
Dnes? Dnes sleduji v přímém přenosu, jak se lež stala pracovním nástrojem. A co je horší – stala se nástrojem oblíbeným. Vidíme lidi ve vrcholných funkcích, kteří lžou ráno, v poledne i večer. Lžou o své minulosti, lžou o svých úmyslech, lžou o svých oponentech. A když jsou přistiženi? Nezačervenají se. Neomluví se. Místo toho zaútočí na toho, kdo je přistihl. Řeknou, že je to kampaň, že je to účelovka, nebo prostě lžou dál, jen hlasitěji.
Inflace pravdy
To nejstrašnější na tom ale nejsou ti lháři samotní. Ti vždycky zkoušeli, co jim projde. To nejstrašnější je reakce nás, publika. Velkému množství lidí to lhaní nevadí. Dokonce mám pocit, že mnozí si své favority vybírají právě proto, že dokážou lhát tak suverénně. Jako by schopnost „obelstít systém“ a „všem to nandat“ byla ctností, která přebije charakter.
Maminčina rovnice „kdo lže, ten krade“ přestala platit. Dnes platí spíše „kdo lže, ten vyhrává volby“.
Dnes, když se rozhlédnu po veřejném prostoru a vysoké politice, mám pocit, že jsme na tuhle prostou moudrost zapomněli. Nebo hůř – že jsme ji vyměnili za potlesk pro ty, kdo lžou nejlépe.
Až přijde skutečný beran
Jenže ta maminčina moudrost měla ještě druhou část. Tu o tom volání o pomoc. Společnost, která toleruje lháře, ztrácí imunitu. Přestáváme rozlišovat mezi pravdou a výmyslem. Všechno je jen „názor“, všechno je „marketing“.
Bojím se chvíle, kdy se na nás jako společnost opravdu rozběhne nějaký ten velký, skutečný beran. A je jedno jestli to bude válečná nebo ekonomická krize. Až přijde, budeme potřebovat věřit tomu, kdo stojí v čele. Budeme volat o pomoc. Ale bude nám ještě někdo věřit? A budeme my věřit těm nahoře, když jsme je roky nechali beztrestně lhát?
Možná jsme se jako společnost vrátili na tu zahradu. Jen už nejsme tím malým klukem, který se bojí zbytečně. Jsme těmi, kdo tleskají, když někdo křičí „vlk“, i když žádný nejde, jen aby byla zábava. A zapomínáme, že až vlk (nebo beran) opravdu přijde, lež nás neochrání.
Otázky k zamyšlení:
· Eroze studu: Kam se poděl stud? Proč jsme přestali vyžadovat od veřejných činitelů základní morální integritu?
· Pravda vs. úspěch: Opravdu nám nevadí, že nám někdo lže, pokud nám slíbí, že se budeme mít lépe? Jsme ochotni prodat pravdu za pocit bezpečí nebo za plnější peněženku?
· Návrat k základům: Dokážeme ještě našim vnoučatům s čistým svědomím říkat „kdo lže, ten krade“, když vidí v televizi pravý opak?
