Článek
Kolektivizace v padesátých letech často znamenala konec starých časů, zpřetrhání vazeb a začátek nenávisti, která v mnoha obcích přetrvala generace. Ale v jedné malé vesničce o čtrnácti číslech to dopadlo jinak. Nestalo se tak díky politikům ani agitátorům, ale díky jedné staré ženě, která věděla, že když se vůz řítí z kopce, je lepší se chopit opratí než se hádat o to, kdo za to může.
„Zaplať pánbůh, že si Jarda zlomil nohu, když šel ze schodů. Už nikdy nespadne z výšky, už si bude dávat pozor.“
Tuhle větu říkala bába Faměrka tak často, že se stala místním příslovím. Byla to její životní filozofie: když se přihodilo něco zlého, nemělo se litovat a naříkat. Mělo se hledat, k čemu je to dobré a jak se z toho poučit pro příště.
Moje rodná vesnička byla opravdu malá, pouhých čtrnáct usedlostí. V době, kdy se všude kolem zakládala zemědělská družstva – často drasticky, za asistence nátlaku a vyhrožování – se u nás zatím jen bouřlivě diskutovalo v hospodě. A hádat se naši chlapi uměli.
Tři kohouti na jednom smetišti
V té malé vsi žili tři muži, kteří udávali tón. Říkalo se jim „politická trojka“. Prvním byl „horní“ starosta – starý sociální demokrat s ostrým jazykem a současný předseda místního národního výboru. Proti němu stál „dolní“ starosta – zarytý agrárník, který se těžko smiřoval s tím, jak se svět mění před očima. A mezi nimi balancoval lidovec – vzdělaný, věřící a smířlivý muž. Jako by se narodil proto, aby držel rovnováhu mezi dvěma ohni.
Když do vesnice dorazila kolektivizace „naostro“, nebylo to kupodivu jako jinde. Žádné noční návštěvy, žádné zabavování majetku. Jen povinná schůze v hospodě. Agitátoři z okresu odříkali své naučené věty, pak si založili ruce, nasadili tvrdé, nezúčastněné pohledy a čekali.
To ticho bylo horší než křik. Všichni věděli, že čekají na chybu. Že čekají na záminku.
Když strach mění tvář
Napětí v hospodě by se dalo krájet. Horní a dolní starosta stáli proti sobě jako dva býci, kteří se znají celý život a vědí přesně, kde toho druhého nejvíc bolí. Každý měl svou pravdu, každý měl svou hrdost, ale především – každý měl strach. A strach, když se nepojmenuje, se velmi rychle mění v hněv a nenávist. Schylovalo se k hádce, která mohla vesnici rozbít na kusy.
A tehdy se v koutě zvedla bába Faměrka.
Opřela se o svou hůl, chvíli mlčela, aby si zjednala ticho, a pak spustila hlasem, který nepřipouštěl odmluvy: „Oba jste jako volové, co si to nechtějí připustit. U volů se to řeší jednoduše – zapřáhnou se do jednoho vozu, ať chtějí, nebo ne. Dostanou bičem a jedou.“
V hospodě by bylo slyšet spadnout špendlík. Dokonce i agitátoři zpozorněli.
Vzít osud do vlastních rukou
„Ale vy…,“ pokračovala bába a ukázala na oba rozhádané sousedy, „vy máte možnost se zapřáhnout dobrovolně. Zůstanete na svých gruntech, ale potáhnete spolu. Bez biče. Bez ponížení. Sami si určíte, kudy ten vůz pojede.“
Rozhlédla se po místnosti. „Družstvo přijde tak jako tak. Tomu nezabráníte. Ale jestli to pro vás bude dobré, nebo špatné, to nezáleží tady na těch pánech z města. To záleží na vás. Na tom, jestli se dokážete domluvit. Jestli dokážete táhnout za jeden provaz. Jestli z toho uděláte jeden velký, ale váš grunt, nebo jeden velký malér.“
Pak si zase sedla a urovnala si sukni. Jakoby nic.
Dohoda místo rozkolu
Možná si už nikdo nepamatuje její slova úplně přesně. Možná je časem lidová tvořivost přikrášlila. Ale všichni se shodují na jednom: v té chvíli se něco zlomilo.
Horní a dolní starosta si po dlouhé době pohlédli do očí bez hněvu. Podali si ruce. Agitátoři si vyměnili překvapený pohled – tohle ve scénáři neměli. A lidovec, ten tichý prostředník, okamžitě vzal papír a sepsal usnesení. Nejen formální souhlas se založením družstva, ale i několik vlastních podmínek a zásad, které měly vesnici chránit do budoucna.
Díky tomu, že se dokázali dohodnout sami mezi sebou, nemuseli jim cizí diktovat všechno.
A vesnice – ta malá, zapadlá víska bez kostela – začala táhnout za jeden provaz. Družstvo, které tam vzniklo, se stalo jedním z nejúspěšnějších široko daleko. Pracovní jednotky měly vyšší hodnotu než v okolních obcích, lidé si pomáhali a majetek, byť společný, nezchátral.
Když se později někdo z okolí ptal, jak je to možné, že u nich to funguje, odpověď místních byla vždy stejná a doprovázená lehkým úsměvem: „To víte… bába Faměrka.“
Otázky k zamyšlení:
· Pragmatismus vs. hrdost: Byla bába Faměrka oportunistka, která se podvolila režimu, nebo moudrá žena, která pochopila, že zachránit vztahy mezi lidmi je důležitější než bojovat předem prohranou bitvu?
· Umění se dohodnout: Dnešní společnost je často stejně rozdělená jako ona vesnice v padesátých letech. Máme i dnes mezi sebou nějaké „báby Faměrky“, které by dokázaly okřiknout rozhádané tábory a přimět je táhnout za jeden provaz?
Hledání dobrého ve zlém: Dokážeme se i my dívat na nepříjemné změny tak, jako ona? Tedy neplakat nad tím, že jsme „spadli ze schodů“, ale hledat způsob, jak už příště nespadnout?
