Článek
Na jihočeském venkově žil ještě v sedmdesátých letech podivný starý muž.
Mluvil zvláštní češtinou, měl hlubokou zohavující jizvu přes celou pravou tvář a většinu času trávil sám u rybníků. Spával pod starými duby, celé hodiny dokázal mlčky sedět na hrázi a pozorovat vodní hladinu.
Lidé mu říkali Godela. Nikdo přesně nevěděl, odkud přišel. Ti, kteří ho znali blíž, však vyprávěli neuvěřitelný příběh. Začal někde v nekonečných prostorách Zabajkalska během ruské občanské války.
Mladý československý legionář tehdy bojoval v krajině, kde se hranice mezi životem a smrtí často měnila během několika vteřin. Při jednom střetu ho zasáhla kozácká šavle. Ostrá čepel mu rozřízla pravou tvář až ke krku. Krev okamžitě zalila sníh. Jeho spolubojovníci byli přesvědčeni, že nepřežil.
Nezastavovali se.
Museli ustupovat.
Mrtvé tehdy nebyl čas pohřbívat.
Jak dlouho ležel v mrazu, nikdo neví. Možná hodiny. Možná celý den. Jisté je pouze to, že ho našel starý Burjat.
Šaman.
Alespoň tak se o něm později vyprávělo. Odvezl bezvládné tělo do své jurty a začal boj, který trval týdny. Muž mezi životem a smrtí nevnímal svět kolem sebe. Nevnímal bolest. Nevnímal čas. Nevnímal ani sebe.
Když jednoho dne otevřel oči, nedokázal říct jediné slovo o své minulosti.
Nevěděl, kdo je
Nevěděl, odkud pochází.
Nevěděl, jak se jmenuje.
Jako by někdo vzal celý jeho dosavadní život a vymazal jej z paměti.
Starý šaman prý tehdy řekl: „Ten člověk zemřel. Tento je nový.“
A dal mu nové jméno.
Godela.
Roky plynuly. Z měsíců se staly roky. Z let desetiletí. Mladý legionář se už nikdy nevrátil ke svému původnímu životu. Stal se žákem starého muže.
Učil se poznávat byliny, houby, rytmus přírody i zvláštní pohled na svět, ve kterém každá nemoc měla svou viditelnou i neviditelnou příčinu.
Hluboká jizva v obličeji se stala součástí jeho identity.
Nezakrýval ji.
Nosil ji jako znamení.
Postupně si získal pověst léčitele. Lidé za ním přicházeli z dalekých osad. Někteří hledali pomoc. Jiní radu. Další pouze chtěli spatřit člověka, který se podle místních legend vrátil ze světa mrtvých.
Godela však o své minulosti nemluvil.
Možná nemohl.
Možná nechtěl.
Všechno se změnilo až po smrti starého šamana. Jako by se s jeho odchodem otevřely dveře, které byly dlouhá léta zavřené. Začaly přicházet sny. Nejprve neurčité. Pak stále jasnější. Neviděl sibiřskou tajgu. Neviděl horské stepi.
Viděl vodu. Klidnou vodní hladinu. Staré duby. Dlouhé hráze. Krajinu, kterou nedokázal pojmenovat, ale která ho podivně přitahovala.
Sny se vracely noc, co noc. A s nimi přicházely i vzpomínky. Jednotlivé obrazy. Zapomenutá slova. Dětské zážitky. Zvuky řeči, které dlouhá léta neznal.
Jednoho dne si prý uvědomil význam slova rybník, které se mu znovu a znovu vynořovalo v paměti. A tehdy pochopil. Někde daleko na západě existuje místo, kam patří.
Vydal se na cestu.
Sám.
Přes tisíce kilometrů. Napříč Sovětským svazem. Za krajinou, kterou znal už jen ze snů.
Když se nakonec objevil v jižních Čechách, byl z něj starý muž.
Nikdo na něj nečekal.
Nikdo ho nehledal.
Půl století je příliš dlouhá doba.
Přesto našel střechu nad hlavou u věřící rodiny na Blatensku.
Jejich syn Václav na něj vzpomínal ještě po mnoha letech. Vyprávěl o tichém člověku s neobyčejným klidem, který uměl naslouchat životu lépe než většina ostatních lidí.
Godela už tehdy neměl potřebu přesvědčovat někoho, kdo o to nestojí.
Jen občas vyprávěl o zvláštních věcech, které si přinesl z Východu.
O lidské duši.
O rovnováze.
O neviditelných souvislostech mezi člověkem a přírodou.
Posluchačů však bylo málo. Václav patřil mezi ně.
Byla jiná doba.
Godela trávil celé dny u rybníků. Tam mu bylo nejlépe. Jako by hledal něco, co kdysi dávno ztratil. Nebo jako by si ověřoval, že krajina ze snů skutečně existuje. Možná právě tam nakonec našel odpověď na otázku, kterou si nesl celým životem.
Kdo vlastně byl.
Když roku 1974 zemřel, bylo mu údajně jednadevadesát let. Po muži s jizvou zůstalo jen několik vzpomínek a vyprávění o moudrosti dálněvýchodních šamanů. Nevíme už, co z toho je doslovnou pravdou.
Nevíme ani, zda se do jižních Čech vrátil český legionář, nebo člověk, který se kdysi na Sibiři narodil podruhé.
Jisté je jen jedno.
Muž, kterému říkali Godela, nakonec našel cestu domů.
