Článek
Být synem myslivce na vesnici v minulém století, to znamenalo jasná pravidla. Příroda nebyla jen místem ke kochání, byla to hospodářská jednotka. Zvěř – ta srnčí nebo zaječí – byla národním bohatstvím. Všechno ostatní, co jí mohlo ublížit nebo co ujídalo z polí, byla „škodná“.
Vrány, sojky, dravci, lišky, ale i syslové nebo vrabci. Ti všichni měli v očích tehdejší myslivosti nad sebou ortel. Čím více jich hospodář zlikvidoval, tím byl lepší.
Můj otec byl poctivý myslivec staré školy. Svět také dělil na zvěř užitečnou, o kterou se pečuje, a na „škodnou“, kterou je třeba tlumit. V tomhle duchu vychovával i mě. Důvěřoval mi. Naučil mě, jak bezpečně zacházet se zbraní, od vzduchovky až po malorážku. A já byl dobrý žák. Moje tupozrakost, která mě trápila při kolektivních sportech, mi paradoxně při míření nevadila. Pravé oko bylo v pořádku. Hledí, muška, cíl – na to stačilo jedno oko a klidná ruka. Táta ve mně viděl svého nástupce.
Osudná rána
Bylo mi asi dvanáct. Cítil jsem se dospěle, s puškou v ruce jsem byl pánem nad životem a smrtí. Trénoval jsem střelbu na pohyblivé cíle. Vrabci byli chytří, našemu dvoru se vyhýbali. Zato vlaštovky, které nám hnízdily uvnitř ve stájích, i jiřičky lepené venku pod střechou, létaly nízko a důvěřivě.
Zvedl jsem vzduchovku. Zamířil jsem na jednu z vlaštovek. Vypočítal jsem dráhu letu. Prásk.
Hned napoprvé se vlaštovka zřítila k zemi do prachu dvora. Nebyla mrtvá, jen těžce postřelená. Křídlo měla zkrvavené a bezmocně s ním plácala o zem. V tu chvíli vyprchala všechna moje lovecká pýcha a zůstala jen hrůza z toho, co jsem provedl.
Ale to nejhorší teprve přišlo.
K té malé hromádce peří se snesla druhá vlaštovka. Její partner. Nevšímal si mě, nevšímal si nebezpečí. Viděl jsem jen jeho zoufalou snahu. Zobáčkem nadzvedával křídlo své družky, jako by jí říkal: „Vstávej, to nic není, poleť, musíme pryč.“ Pobíhal kolem ní, svými křídly ji hladil, tahal je po zemi v gestu naprostého zoufalství.
Lekce z lásky a smrti
Postřelené vlaštovce klesla hlavička. Byl konec. Ale ten druhý to nechtěl vzdát. Ještě dlouho kolem ní poletoval, švitořil, snažil se ji probudit. A do toho všeho se z otevřených dveří stájí ozval pískot hladových mláďat, která čekala na rodiče.
Stál jsem tam jako přimrazený. Hrdlo se mi stáhlo tak, že jsem nemohl dýchat. Najednou to nebyla „škodná“. Nebyl to terč. Byla to máma nebo táta od rodiny. Byla to bytost, kterou někdo miloval a která někomu chyběla. A já jsem ten svazek pro nic za nic přetrhl.
Rozbečel jsem se a utekl do sadu. Trvalo dlouho, než jsem našel sílu se vrátit, tu malou vlaštovku vzít a pohřbít ji.
Tichá sabotáž
Nikomu jsem o tom neřekl. Táta by možná nepochopil, proč brečím pro jednoho ptáčka. Ale můj život se ten den změnil. Zbraně, které mě do té doby fascinovaly, se mi zprotivily.
Moje válka se „škodnou“ náhle skončila, aniž by si toho otec všiml. Sklopce a pasti, které jsem měl na starosti, přestaly fungovat. „To je divné,“ kroutil hlavou táta, když týdny nacházel pasti prázdné. „Asi už jsme tu havěť vychytali.“ Netušil, že v každém sklopci je nenápadně nastražený kamínek, který brání tomu, aby dvířka zaklapla. Byla to má soukromá, tichá vzpoura. Moje pokání.
Voják, který nechtěl trefit Ten pocit mi zůstal navždy. Když jsem o léta později narukoval na vojnu, při střelbách jsem se trefil do terče jen jednou – jedinou ranou do černého. Jen proto, abych sám sobě potvrdil: „Umím to. Ale nechci.“ Všechny ostatní náboje jsem poslal do valů okolo.
Od onoho letního dne pro mě přestalo existovat slovo „škodná“. Viděl jsem už jen život, který má své místo, své vztahy a své právo na existenci. A pochopil jsem, že skutečná síla není v tom, že dokážete život vzít, ale v tom, že ho dokážete chránit.
Otázky k zamyšlení:
- Tradice vs. soucit: Mnoho věcí děláme jen proto, že „se to tak dělalo vždycky“ (třeba hubení škodné). Dokážeme se v dospělosti vzepřít výchově, když cítíme, že naše svědomí říká něco jiného?
- Pojem „škodná“: Máme právo dělit přírodu na užitečnou a škodlivou jen podle toho, jak se to hodí nám lidem?
Zlomové okamžiky: Zažili jste v dětství moment, za který se možná stydíte, ale který z vás udělal lepšího člověka?
