Článek
Říkalo se mu „Papaláš“. Byla to přezdívka, která se s ním táhla od revoluce až do smrti. Lidé v něm viděli jen bývalého funkcionáře, „převlékače“ kabátů, relikt staré doby. Málokdo se ale obtěžoval poslouchat, co ten člověk skutečně říká. Můj otec i já jsme ho znali jinak. Byl to přemýšlivý muž, který už v devadesátých letech varoval před „matematickou rakovinou“ našeho nového světa – před složeným úrokem a penězi, které se staly zbožím.
Dnes, když vidíme rostoucí dluhy a nerovnost, musím se ptát: Neměl ten opovrhovaný Papaláš nakonec pravdu?
Když přišel rok 1989, měli jsme tendenci vidět svět černobíle. Tady jsme my, demokraté, a tam jsou oni – staří komunisté, brzdy pokroku. Do této škatulky spadl i jeden kamarád mého otce. Místní mu dali přezdívku „Papaláš“. Bylo to nespravedlivé, ale doba byla taková. Lidé s ním odmítali diskutovat. Viděli v něm pokrytce, který se snaží chytit nový vítr.
Jenže on se nesnažil chytit vítr. Vždycky se chtěl podílet na ochraně před každou hrozbou, která nám všem ublíží. On se snažil varovat před bouří. Nerozlišoval, s kým proti té hrozbě stojí.
Často k nám chodil a vedli jsme dlouhé debaty. Zatímco my jsme řešili svobodu slova a možnost cestovat, on řešil čísla. Tvrdil, že jsme sice svrhli politickou diktaturu, na kterou sám marně spoléhal jako na nástroj řešení problémů, kterých se obával, ale že se zároveň dobrovolně řítíme do diktatury ekonomické. Jeho teorie stála na dvou pilířích, které tehdy zněly jako bláznovství. Dnes je však potvrzují špičkoví světoví ekonomové.
Omyl první: Úroky z úroků
Jeho hlavní teze zněla: „Největším omylem lidstva bylo zavedení úroků z úroků.“ Vysvětloval nám to s trpělivostí učitele. Říkal, že složené úročení je nástroj, který umožňuje bezcharakterním lidem bohatnout bez práce, zatímco slušný člověk na to doplácí. Popisoval to jako automatické bujení dluhů, které roste rychleji než reálná ekonomika.
„Vždy někdo musí zbankrotovat,“ říkával, „protože peníze na zaplacení všech úroků neexistují. Musejí se natisknout jako další dluh.“
Tehdy jsme se usmívali. Dnes? Dnes žijeme ve světě, který ekonomové nazývají „rentiérský kapitalismus“. Svět, kde se peníze množí samy o sobě a kde se nůžky mezi jedním procentem nejbohatších a zbytkem světa rozevírají tak, že se ten systém začíná trhat. Papaláš viděl složený úrok jako sebedestruktivní mechanismus, Ponziho schéma, které nutí lidstvo drancovat přírodu, jen aby splatilo úroky.
Omyl druhý: Peníze jako zboží
Jeho druhá myšlenka byla ještě hlubší. „Tragický omyl nastal, když se peníze staly zbožím,“ tvrdil. Peníze mají být měřítko hodnoty. Stejně jako metr nebo kilogram. Představte si, že byste přišli do obchodu a prodavač by vám řekl: „Dnes je o metry velký zájem, takže váš metr bude mít jen 90 centimetrů.“ Absurdní? U peněz to děláme denně.
Papaláš chtěl, aby peníze sloužily lidem k výměně zboží, ne aby lidé sloužili penězům. Pokud se peníze stávají cílem samy o sobě, vzniká parazitní systém, který vysává reálnou práci.
Tři kroky pro budoucnost (z odpolední debaty)
Dnes odpoledne při debatě s přáteli jsme na tohoto muže vzpomínali. Uvědomili jsme si, že jeho diagnóza byla přesná. Ale co s tím? Papaláš sám říkal, že nezná řešení, že na to bude potřeba nová společenská idea. My jsme se přesto – jen tak pro sebe – pokusili načrtnout tři možnosti, kudy by se moudrá společnost mohla vydat, pokud se chce vyhnout kolapsu. Tyto kroky by samozřejmě musely postupovat pomalu – ne revolucí, ale ekonomickou evolucí:
1. Zkrotit úroky: Zavést zákonnou regulaci úroků a progresivní zdanění „bezpracných“ zisků (rentiérství). Peníze by neměly rodit peníze rychleji, než člověk dokáže pracovat a vytvářet. Je nutná regulace v závislosti na skutečně vytvořené hodnotě.
2. Daň z nenasytnosti: Zavedení progresivní daně z nepřiměřeného zisku. Pokud firma bohatne na úkor společnosti nebo drancování zdrojů, musí vrátit spravedlivý podíl zpět do systému.
3. Měna, která nelže: Zavedení souběžné alternativní měny (říkejme jí třeba „Real“), která by nesloužila ke spekulacím, ale pouze jako pevné měřidlo hodnoty pro směnu a investice do reálné výroby.
Jaký by byl váš návrh ?
Ten muž s nelichotivou přezdívkou už není mezi námi. Odešel s nálepkou staré struktury. Ale když se dnes podívám na titulky o finančních krizích a zadlužených státech, mám chuť se mu omluvit. Nebyl to Papaláš. Byl to člověk, který viděl za roh.
A s tímto vědomím bychom si měli položit otázky, které si tehdy nikdo z nás pokládat nechtěl:
· Peníze versus práce: Je z dlouhodobého hlediska udržitelné a spravedlivé, aby spekulativní peníze „vydělávaly“ násobně rychleji než poctivá lidská práce?
· Měřítko hodnot: Dovedete si představit svět, kde peníze nemění neustále svou hodnotu a neslouží jako zboží, ale fungují jen jako spolehlivý „lístek na šatnu“ pro férovou výměnu služeb?
· Nálepkování: Kolik moudrých myšlenek a varovných signálů jsme v polistopadové euforii zahodili jen proto, že je vyslovil někdo, komu jsme přilepili nálepku se „špatnou“ minulostí?
