Článek
Proč je ohleduplnost nejlepším dárkem pro budoucnost našich dětí? Když ve výchově zaměníme lásku za absenci hranic, můžeme nevědomky oslabit právě to, co budou jednou nejvíce potřebovat: schopnost brát ohled na druhé.
„Byli jsme na ně tak hodní, dali jsme jim všechno na světě. A oni nám teď na stará kolena odplácejí takovou bezohledností.“
Podobná věta, vyslovená se zklamáním a bolestí, patří k nejsmutnějším povzdechům, které lze od rodičů dospělých dětí slyšet. Je smutná právě proto, že většinou nevychází ze špatného úmyslu. Tito rodiče své děti často opravdu milovali. Chtěli jim dát všechno, co sami třeba neměli. Chtěli je chránit před přílišnou přísností, zklamáním i tvrdostí světa.
Jenže právě tady se někdy může nenápadně stát chyba. Láska se zamění za ustupování. Svoboda za absenci hranic. Respekt k dítěti za obavu cokoli po něm chtít. A dítě pak nevyrůstá ve skutečné svobodě, ale v prostředí, kde se postupně učí, že jeho přání stojí vždy na prvním místě.
Není to vina jednoho okamžiku. Je to spíše součet mnoha drobných situací. Dítě něco chce a rodič ustoupí, aby nebyl konflikt. Dítě ruší ostatní a dospělí to přejdou, protože je přece ještě malé. Dítě nebere ohled na návštěvu, sourozence, učitele nebo cizí lidi, ale místo jasného vedení slyší jen omluvu: „Ono je prostě živé.“ Nebo: „Ono je takové osobité.“
Jenže mezi živostí a bezohledností je rozdíl. A právě tento rozdíl se dítě musí teprve naučit.
Jedním z nebezpečných omylů současné výchovy je představa, že zdravé sebevědomí dítěte vznikne tím, že ho postavíme do středu světa. Že mu budeme stále potvrzovat jeho výjimečnost, ale už méně ho povedeme k tomu, aby si všímalo i druhých. Jenže dítě, které slyší jen „ty můžeš“, ale málo zažívá „i druzí mají svá práva“, může získat zkreslený obraz světa.
Ne proto, že by bylo špatné. Ale proto, že mu dospělí včas neukázali hranici.
Svoboda dítěte nemůže znamenat, že ostatní musí ustoupit pokaždé, když se dítěti něco zachce. V restauraci, v autobuse, na návštěvě, ve škole i doma platí jednoduchá věc: nejsme na světě sami. Když dítě hlučí tam, kde ostatní potřebují klid, když bere věci, které mu nepatří, když skáče druhým do řeči nebo odmítá respektovat společný prostor, není to jen „roztomilá dětská spontánnost“. Je to situace, ve které dítě potřebuje laskavé, ale jasné vedení.
Ohleduplnost přitom není slabost ani staromódní upjatost. Je to jeden ze základních předpokladů dobrého soužití. Člověk, který bere ohled na druhé, se nezmenšuje. Naopak se učí chápat svět v širších souvislostech. Učí se, že jeho jednání má dopad na ostatní. A právě tato schopnost z něj dělá zralejšího a svobodnějšího člověka.
Lidé jsou od přírody sociální bytosti. Nežijeme sami pro sebe. Potřebujeme rodinu, sousedy, spolupracovníky, přátele, učitele, lékaře, řidiče, prodavače, řemeslníky i neznámé lidi, kteří s námi sdílejí veřejný prostor. Kvalita našeho života závisí mimo jiné na tom, zda se k sobě umíme chovat s elementární úctou.
A právě tomu se dítě neučí samo od sebe. Ohleduplnost je dovednost. Musí se pěstovat podobně jako řeč, trpělivost nebo schopnost dokončit úkol. Nestačí o ní mluvit. Musí se žít.
Představme si dětskou psychiku jako stavbu domu. Láska, přijetí a bezpečí jsou pevnými základy. Bez nich by stavba nemohla stát. Ale jasné hranice jsou nosnými zdmi. Také bez nich se dům začne hroutit. Respektující výchova proto neznamená, že dítěti všechno dovolíme. Znamená to, že uznáme jeho prožívání, ale současně ho učíme, že existují pravidla soužití.
Můžeme říct: „Chápu, že se zlobíš.“ Ale zároveň platí: „Babičku bít nebudeš.“
Můžeme říct: „Vidím, že by sis chtěl ještě hrát.“ Ale zároveň platí: „Teď uklidíme, protože za chvíli odcházíme.“
Můžeme říct: „Rozumím, že chceš mluvit hned.“ Ale zároveň platí: „Počkáš, až domluví druhý.“
V těchto obyčejných větách se neodehrává potlačování dítěte. Odehrává se v nich jeho kultivace.
Děti se nejvíce neučí z pouček, ale z příkladu. Mohu dítěti dlouho vysvětlovat, že má být slušné, ale pokud samo vidí, že dospělý mluví s prodavačkou povýšeně, předbíhá ve frontě, v autě nadává ostatním nebo doma nebere ohled na slabšího člena rodiny, odnese si z toho silnější lekci než z tisíce slov. Dítě velmi dobře vnímá, jak se chováme, když si myslíme, že nás nikdo nevychovává.
Proto je výchova k ohleduplnosti zároveň výchovou nás samotných. Dospělý nemusí být dokonalý. Ale měl by se snažit ukazovat, že druzí lidé nejsou překážkou našich přání. Jsou součástí světa, ve kterém žijeme.
Velmi pomáhá, když dítěti neříkáme jen „nedělej to“, ale ukazujeme mu důsledek jeho chování. „Když křičíš v autobuse, ten pán si nemůže v klidu číst.“ „Když bereš sestře hračku z ruky, je jí to líto.“ „Když necháš věci rozházené, někdo jiný o ně může zakopnout.“ Tak se dítě postupně učí vidět odraz svého jednání v očích druhých.
To není vyvolávání viny. To je pěstování empatie.
Důležité je také nabízet dítěti svobodu v bezpečném rámci. Ne každé přání může být splněno, ale často lze nabídnout volbu: „Nemůžeš si hrát s tátovým počítačem, ale můžeš si vybrat, jestli si budeš stavět z kostek, nebo si budeme kreslit.“ Dítě tak nezažívá hranici jako pouhé odmítnutí, ale jako prostor, ve kterém se může učit rozhodovat.
Taková výchova není jednoduchá. Vyžaduje trpělivost, čas a často i odvahu vydržet dětskou nespokojenost. Je mnohem snazší ustoupit. Dát dítěti telefon, koupit mu další věc, nechat ho pokračovat, jen aby byl klid. Jenže klid vykoupený tím, že se dítě neučí brát ohled, se může později vrátit jako mnohem větší neklid.
Dříve či později totiž dítě opustí bezpečný prostor rodiny. Přijde škola, kroužek, sportovní tým, první brigáda, zaměstnání, partnerství. Všude tam se setká s pravidly, termíny, povinnostmi a očekáváním druhých lidí. A tam už nestačí, že bylo doma milované. Potřebuje také umět spolupracovat, přijmout omezení, počkat, omluvit se, dokončit práci a respektovat, že i ostatní mají své potřeby.
Mladý člověk, který se to nikdy neučil, může prožívat náraz do reality velmi bolestivě. Nechápe, proč mu druzí neustupují. Proč se na něj zlobí. Proč mu vadí pozdní příchody, nedodržené sliby nebo neochota přizpůsobit se. Může mít pocit, že svět je k němu nespravedlivý, přestože ve skutečnosti pouze naráží na pravidla společného života.
A někdy se tento vzorec vrací i zpět k rodičům. Dospělé dítě, které nebylo vedeno k ohleduplnosti vůči cizím lidem, nemusí automaticky projevit ohleduplnost ani vůči těm nejbližším. Ne proto, že by rodiče nemilovalo. Ale proto, že se v něm dostatečně nevytvořil návyk vnímat potřeby druhého člověka jako něco, co má váhu.
To je možná jedna z nejtěžších pravd výchovy: co v dítěti dlouhodobě pěstujeme, to se jednou může obrátit i k nám.
Výchova k ohleduplnosti a respektu k času, prostoru a důstojnosti druhých není lámáním dětské osobnosti. Je to její zrání. Když dítě učíme přijít včas, učíme ho říkat: „Vážím si tvého času.“ Když ho učíme uklidit po sobě, učíme ho: „Nechci přenášet svůj nepořádek na druhé.“ Když ho učíme ztišit hlas, když někdo jiný mluví, učíme ho: „Tvůj hlas má hodnotu, ale hodnotu má i hlas druhého.“
To jsou malé lekce, ale mají velký význam. V nich se rodí spolehlivost, úcta a schopnost žít mezi lidmi.
Nedělejme proto z dětí střed vesmíru, kolem kterého se musí všechno otáčet. Dejme jim lásku, bezpečí a přijetí, ale také hranice, odpovědnost a ohled na druhé. Ne proto, abychom je zmenšili, ale aby mohly vyrůst. Ne proto, aby se bály světa, ale aby se v něm dokázaly důstojně pohybovat.
Ohleduplnost je jeden z největších darů, které můžeme dítěti předat. Je to dar pro jeho budoucí vztahy, práci, rodinu i vlastní sebeúctu. A možná je to nakonec dar i pro nás samotné. Protože dítě, které se naučí brát ohled na druhé, bude jednou pravděpodobněji umět brát ohled i na ty, kteří ho tímto uměním kdysi trpělivě provedli.
Otázky k zamyšlení:
· Učíme děti, že jejich svoboda má smysl jen tehdy, když bere ohled i na svobodu druhých?
· Nemůže být laskavě nastavená hranice někdy větším projevem lásky než okamžité splnění každého přání?
· Jaký příklad ohleduplnosti dětem denně předáváme svým vlastním chováním?
· Které návyky dnes v dítěti pěstujeme se jednou mohou obrátit proti nám?
· Jak by vypadal svět, kdyby většina lidí vyrůstala bez hranic a bez ohledu na druhé.
