Článek
Pokud bychom hledali slovo, které je společným jmenovatelem mnohých nedávných kroků Emmanuela Macrona, pravděpodobně bychom došli ke slovu „zviditelňování“. Ano, ve svém počínání je Emmanuel Macron již od počátku války na Ukrajině nepřehlédnutelný. Až takovým způsobem, že to vzbuzuje otázku, jestli snaha o zviditelnění není převládající motivací Macronova chování.
Jen v těchto posledních dnech Emmanuel Macron udivil hned dvěma představeními, z nichž každé bylo jak z jiného světa. Francie byla kromě Maďarska, Slovenska, Malty, Kypru a Řecka jedinou zemí Evropské unie, která se oficiálně zúčastnila Putinovy slavnostní inaugurace do dalšího prezidentského období. Nelze se v této souvislosti ubránit asociaci s podobným extempore bývalého českého prezidenta Miloše Zemana, který se kdysi jako jediný prezident ze zemí EU účastnil oslav v Moskvě právě z toho důvodu, že ho to učinilo nepřehlédnutelným. Působí snad i prezidentovi Macronovi neodolatelné potěšení, když má příležitost být v něčem výjimečný?
Někomu by se snad mohlo zdát, že vysláním francouzského zástupce na Putinovu inauguraci Macron ukazuje, že prudce změnil názor na Rusko - ovšem ale pouze do přečtení následného rozhovoru Emmanuela Macrona pro britský časopis The Economist. Macron v něm burcuje Evropu proti ruskému nebezpečí tak horlivě, že z toho naskakuje husí kůže. Nechybí obraty jako „smrtelné ohrožení Evropy“, „žádné morální zábrany Ruska“, „civilizace může zemřít, její konec může být brutální“. A vše se prý může stát mnohem rychleji, než si myslíme.
Hlava to člověku nebere. Proč Macron nechává Francii asistovat na oslavě smrtelného ohrožení Evropy? Pokud to byl projev respektu k Ruské federaci, proč potom ve zmíněném rozhovoru Macron burcuje k ostražitosti vůči Rusku tak ostrými vyjádřeními, které jsme za celou dobu války nebyli zvyklí slýchat od žádných politiků? Na vině bude možná moje málo rozvinutá fantazie, ale jiné vysvětlení mě nenapadá - Macron si více než na obsah své politiky potrpí na její formu. Důležité je především v každé situaci upoutat pozornost, a tak v krocích Emmanuela Macrona nedává smysl hledat nějakou hlubší logiku.
Rozebírané dva Macronovy kroky jen dovršují sérii kroků předchozích. Emmanuel Macron se podivně chová od samého začátku ruské agrese na Ukrajině. V době, kdy již bylo celé Evropě jasné, že slovo Putina vůbec nic neznamená a že ani další Putinovy kroky nebudou vůbec souviset s tím, co říká nebo slíbí - v té době trávil Macron spoustu času hodinovými telefonáty s Putinem. Výsledkem přemíry této snahy nebylo nic jiného, než přihrávka putinovské propagandě, protože Macronovy telefonáty s Putinem pomáhaly vytvářet iluzi, že Evropa s Putinem stále mluví a že probíhají nějaké rozhovory.
Na kýžený vrchol viditelnosti se Emmanuel Macron dostal o značnou dobu později, a to ve chvíli, kdy prudce přitvrdil svoji rétoriku vůči Rusku a začal mluvit o možnosti nasazení vojáků ze Západu k obraně Ukrajiny.
Přinese to nepřehledné chování Macronovi nějaký úspěch? Bude stačit k tomu, abychom mohli Emmanuela Macrona považovat za opravdového evropského lídra, bude k tomu stačit snaha za každou cenu upoutávat pozornost? Ona snaha spíše vzbuzuje rozpaky. Samoúčelná snaha stavět se do pozice lídra se zdá být jen prázdnou slupkou zakrývající Macronovu bezradnost. Opravdoví lídři se chovají jinak - smyslem jejich slov a činů nebývá samoúčelné strhávání pozornosti, ale konstruktivní snaha posouvat věci dopředu.
Zdroje:
