Soumrak primární péče v Česku

Spolu s celou populací stárne i velká část českých praktických lékařů a pediatrů. Zároveň víme, že jsou Češi jedním z nejobéznějších národů v Evropě a že 33 % z nich zanedbává preventivní prohlídky u praktického lékaře, což může vést k rozvoji různých onemocnění a prodražování následné léčby. Téměř milion lidí (z čehož cca 131 tisíc dětí) pak dokonce nemá žádného praktického lékaře.

Systém českého zdravotnictví je tak bez větších zásahů neudržitelný a již nyní čerpá z rezerv. Než se obor praktického lékařství zpopularizuje natolik, že do něj budou mířit davy studentů, a než tito vystudují, atestují a započnou svou praxi, proteče nám mezi prsty mnoho let a mnoho peněz. A to ještě za předpokladu, že se tento scénář vůbec odehraje. Řešení by ale mohlo nabídnout zcela jiné odvětví - lékárenství.

Český systém primární péče se potýká s několika problémy: stárnoucími lékaři, rostoucí potřebou péče stárnoucí populace a nerovnoměrnou dostupností zdravotních služeb.

Během následujících 10 let odejde do důchodu více než polovina stávajících praktiků. Průměrný věk všeobecného praktického lékaře byl v roce 2023 55,6 let. To tedy znamená, že za 10 let bude více než polovina (52,8 %) současných všeobecných praktických lékařů v důchodovém věku (65+). Nejhůře na tom již nyní jsou, co do věkové struktury praktiků, Ústecký, Jihomoravský a Plzeňský kraj.

Do roku 2050 budou senioři v České republice tvořit téměř třetinu populace, což představuje přibližně 3 miliony lidí. Budou tedy potřeba přibližně dva lidé v produktivním věku „vydělávající“ na 1 seniora (v roce 2023 se o „náklady“ dělili tři pracující). Senioři potřebují přístup k péči a pomoc praktického lékaře nejčastěji.

Dostupnost primární péče není v ČR rovnoměrná: příhraniční a vnitřní periferie (jako je Středočeský kraj) jsou nejvíce ohrožené. Regiony sousedící s Německem, jako Karlovarský a Ústecký kraj, čelí největším problémům s nedostatkem praktických lékařů. Naopak Praha, Jihomoravský a Zlínský kraj vykazují nejlepší dostupnost. Jejich obyvatelé mají snadnější a rychlejší přístup k lékařům. Tato nerovnost v dostupnosti vede v důsledku k cestování za lékařskou péčí a k prodlužování čekacích dob v regionech s dobrou dostupností, a naopak k zanedbávání preventivní péče v regionech s horší dostupností, což má dlouhodobé negativní dopady na zdraví.

Na preventivní prohlídku k praktikovi bychom jako dospělí měli chodit každé dva roky. V rámci ní by se měly odehrát následující úkony: doplnění anamnézy, kompletní fyzikální vyšetření, měření krevního tlaku, zjištění hmotnosti, kontrola očkování, orientační kontrola sluchu a zraku, EKG, kontrola ledvin (u pacientů s diabetem, hypertenzí nebo kardiovaskulárními komplikacemi), onkologická prevence, kontrola moči a laboratorní vyšetření krve. Výsledky mohou pomoci odhalit nemoci v raném stadiu a přispět tak k včasné, a tím pádem násobně úspěšnější léčbě.

Přesto preventivní prohlídku u praktického lékaře zanedbává 33 % dospělých. Důvody jsou různé. Ti, kteří mají praktika daleko, mají menší šanci chodit na prohlídky pravidelně. Cesta delší než hodinu znamená třikrát nižší šanci, že se člověk dostaví na preventivní prohlídku v doporučených intervalech ve srovnání s těmi, kteří se k lékaři dostanou do 15 minut. Mladší věkové skupiny (25–44 let) chodí výrazně méně než lidé 65+ a častým důvodem je, že je nic nebolí a tedy příliš nechápou princip prevence. Tito lidé jsou také ekonomicky aktivní a jejich hlavní motivací účasti na preventivních prohlídkách by byla co nejnižší časová náročnost.

Zároveň ovšem zaznívá názor, že by praktici ani nemohli zvládnout ten nápor, kdyby všichni prohlídky naráz začali dodržovat. Začarovaný kruh?

Jak už zaznělo, přes noc si davy mladých praktiků nevykouzlíme. Posilovat kompetence sester je určitě také cesta, ale vzhledem ke komplexitě vzdělávání v tomto oboru překvapivě složitá, a ani sester nemáme, bohužel, úplně nadbytek. Co tedy s tím?

V České republice funguje více než 2 500 lékáren, v nichž pracuje přes 9 600 vysokoškolsky vzdělaných lékárníků. V přepočtu na plné úvazky jde o téměř 7 tisíc odborníků, kteří by rozšířením svých kompetencí mohli pomoci zmírnit přetížení primární péče. Lékárníci už dnes hrají důležitou roli v systému zdravotní péče. Pomáhají pacientům správně užívat léky, edukují je, kontrolují vzájemné interakce léčiv a poskytují poradenství v oblasti prevence. Tímto způsobem šetří lékařům cenný čas.

Čísla naznačují, že zákazníci mají zájem i o konzultace nad rámec pouhého prodeje a výdeje léčiv. Lékárny jsou navíc často dostupné i v oblastech, kde chybí praktický lékař, což z nich činí klíčový lokální prvek v zajištění dostupnosti zdravotní péče. Na základě svých existujících znalostí, infrastruktury a vzdělání mohou být do systému zapojeni relativně rychle. Výhodou je také absence formální bariéry, kterou mohou pacienti cítit při návštěvě praktického lékaře. Lékárníci jsou navíc snadno dostupní bez objednání, což jim umožňuje oslovit pacienty, kteří by jinak péči nevyhledali.

Rozšíření kompetencí lékárníků není nahrazováním praktických lékařů, ale spoluprací ve prospěch pacientů. Jejich zapojení zvyšuje dostupnost služeb a umožňuje efektivnější využití času praktických lékařů, kteří se tak mohou více soustředit na pacienty s náročnějšími potřebami (například seniory nebo polymorbidní pacienty).

Jedním z prvních kroků by mohlo být zapojení lékárníků do očkování. Díky snadné dostupnosti lékáren by se mohla výrazně zvýšit proočkovanost, například proti chřipce, která je v ČR aktuálně pouze 5–7%. Očkování by primárně cílilo na zdravou populaci samoplátců, což by ušetřilo čas praktickým lékařům. Lékárníci by také mohli provádět základní měření, identifikovat pacienty s rizikovými faktory, odesílat je ke specialistům či praktikům, a tím posílit prevenci. U chronických onemocnění, jako je diabetes nebo hypertenze, mohou sledovat adherenci (dodržování léčby), poskytovat pacientům cenné informace a pomáhat předcházet závažným komplikacím. Tato spolupráce by efektivně doplňovala systém primární péče a přispívala ke zlepšení zdraví celé populace.

V Česku farmaceutům není dovoleno očkovat, přestože by tuto službu uvítala více než polovina pacientů a lékárníků. Důvodem je tzv. „porušení integrity kůže“. Současná legislativa tuto činnost vyhrazuje pouze lékařům nebo zdravotním sestrám.

Více než 73 % lidí vnímá lékárny jako snadno dostupné místo, kde mohou získat základní zdravotní péči. Podpora této služby je nejsilnější mezi mladšími, vzdělanějšími respondenty, zejména rodiči dětí. Starší generace je k této variantě zatím konzervativnější. Nejčastější volbou pro očkování je pro pacienty stále lékař (78,6 %), následovaný zdravotní sestrou (68,3 %). Nicméně téměř 37 % respondentů důvěřuje lékárníkům jako osobám, které by mohly provádět očkování, což je dobrý výchozí bod pro rozvoj této služby. Taktéž polovina lékárníků (49,3 %) by měla zájem o rozšíření svých odborných kompetencí a absolvování vzdělávacího programu pro očkování. To dohromady dává solidní základ.

Požadavky na technické vybavení pro očkování by měly být nastaveny tak, aby byly splnitelné v co největším počtu lékáren, nejen ve velkých nemocničních lékárnách, které si snadno zřídí samostatnou místnost. Pokud by byla v legislativě povinnost mít samostatnou místnost, lékárníci by sice teoreticky mohli očkovat, ale v praxi by to bylo neproveditelné, protože by neměli možnost přestavět celou lékárnu nebo dostavět místnost.

Dostačujícím kompromisem by bylo očkování v tzv. oficíně (za plentou se židlí), což však neznamená, že tam, kde by to bylo možné, by nemohla být místnost nebo aspoň očkovací kout.

Farmaceuti by museli projít školením, které by zahrnovalo aplikaci vakcín a práci s pacientskou dokumentací. V praxi by se jednalo o zadávání provedeného očkování do systému ISIN, což lékárníci zvládli už při covidovém očkování v očkovacích centrech.

Další překážkou v rozšíření očkování v lékárnách je neutěšená situace v malých nezávislých lékárnách, zejména mimo velká města. Právě tyto lékárny, jejichž roli a stabilitu bychom neměli zanedbávat, mohou být klíčové pro prevenci široké populace.

Pokud ale lékárna v současně špatně nastaveném systému jen těsně přežívá, těžko bude schopná rozšiřovat své služby. Nemá na to minimálně personální kapacity, ale v podstatě ani mentální sílu. Proto je nezbytné řešit tyto problémy současně, aby systém mohl fungovat efektivně.

Ministr zdraví připravuje analýzy, které přinesou přehled o proveditelnosti a dopadech rozšíření kompetencí lékárníků v ČR. Podíváme se na příklady dobré praxe v zahraničí, spočítáme přínosy a náklady, prozkoumáme legislativu, sesbíráme dostupná data a poskytneme datový podklad pro tvorbu zdravotní politiky.

Posílení kompetencí lékárníků by mohlo pozitivně ovlivnit zdraví české populace s relativně minimální námahou. Úprava legislativy, která by dovolila např. očkovat, by mohla otevřít dveře prevenci a umožnit, nikoli nařídit, aby si pacient mohl jako první bod kontaktu vybrat například dostupnější lékárnu. Jak opakujeme často, je lepší levněji preventovat, než draze léčit. Jiné státy už to pochopily. Proto se v příštím díle podíváme na to, čím se můžeme v zahraničí inspirovat.

Zdroje: