Zdravotnictví 2026: Lékárníci mohou pomoci primární péči — ale ne sami

„Primární péče nezačíná v ordinaci. Začíná tam, kde je člověk.“ To zaznělo na konferenci Zdravotnictví 2026 v panelu věnovanému lékárenství. V době, kdy stárnou lékaři i pacienti a statisíce lidí nemá praktika, se ukazuje, že lékárna není jen místem výdeje léků, ale také bránou k prevenci. O rozšíření kompetencí lékárníků se už nemluví jako o hypotéze, ale jako o nutnosti. Co tomu brání? Kromě zákonů i naše vlastní představy o tom, kdo smí pečovat.

Diskutovali:

Představte si běžný den, kdy se necítíte ve své kůži. Něco na vás „leze“. Nejdete na internet (v lepším případě). Často nejdete k praktickému lékaři. Projdete kolem lékárny. Vstoupíte.

Takový scénář není hypotetický. Podle průzkumu Ministra zdraví míří v podobné situaci do lékárny více než polovina Čechů. Zdaleka nejčastěji jde o muže a seniory. Naproti tomu více než 920 tisíc obyvatel Česka – včetně 131 tisíc dětí – nemá svého praktického lékaře vůbec.

Do lékárny zajde 88 % lidí alespoň jednou za půl roku, což je více než dvojnásobek oproti návštěvám praktiků. A co víc: 62 % lidí má lékárnu do 15 minut od domova, zatímco praktického lékaře jen 43 %.

Lidé tedy často vstupují do systému zdravotní péče skrze lékárníka – jen to zatím oficiálně neuznáváme.

Stárne populace i samotní lékaři. Regionální nerovnosti sílí. Ačkoliv je tento fakt mezi odborníky všeobecně přijímán, jeho důsledky ne. Pokud víme, že během deseti let odejde do důchodu víc než polovina stávajících praktiků, je racionální se na to připravit. A pokud chceme motivovat českou populaci k prevenci, je zapotřebí snižovat práh přístupu k primární péči – především v oblasti prevence. Nejen v praxi, která je tlačena nutností, ale také formálně: v legislativě, úhradách a v kompetencích.

Lékárníci už dnes dělají víc, než se na první pohled zdá. Kromě výdeje léků poskytují poradenství o prevenci, omezování kouření, hojení ran, kontrolují lékové interakce a edukují pacienty.

A především: pacienti chtějí víc. Podle průzkumu Ministra zdraví, který provedla agentura Bahavio, 73 % lidí věří, že jim lékárník dobře poradí, 66 % ho považuje za ochotného a 53 % za zkušeného odborníka.

V zahraničí jsou kompetence lékárníků na úplně jiné úrovni. Ve Francii lékárníci běžně očkují proti chřipce i covidu a proočkovanost se díky tomu zvýšila o 10 procentních bodů. V Irsku proočkovali přes 1,5 milionu lidí. Ve Spojeném království provádějí screening hypertenze a zapojují se do prevence kardiovaskulárních onemocnění.

Asi jako každá změna v českém zdravotnictví, i tato naráží na rezistenci vůči změnám.

Mírný optimismus vzbuzuje fakt, že během debaty na konferenci Zdravotnictví 2026 dokázaly zúčastněné strany diskutovat překážky otevřeně a věcně.

Lékárníci mají kvalitní vysokoškolské vzdělání. To dnes pokrývá především farmakologii, už ne tolik tzv. klinické vzdělávání, tedy práci s pacientem. Možná nejdále je v tomto ohledu Katedra sociální a klinické farmacie Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové, kde předmět farmaceutické péče rozvíjí právě s přesahem do klinizace oboru a už v roce 2016 zde spustili praktický výchovný systém (lékárenský trenažér). Obecně zatím tyto předměty zůstávají mezi povinně volitelnými.

Nutností je tedy studenty připravovat na to, že jejich role nebude jen technická, ale i komunikační, poradenská a veřejně zdravotní. Lidí, kteří pracují ve zdravotnictví, není obecně mnoho a nebude jich ani přibývat. Proto by se i rozdělení kompetencí mělo stát racionálnější.

Lékárník dnes může měřit tlak nebo edukovat o lécích, ale nemůže očkovat – protože nesmí porušit integritu kůže. Proto některé testy v lékárnách probíhají pod vedením a dohledem lékárníka, ale pacient si samotný odběr provádí sám. Výsledkem je šedá zóna: lékárníci dělají, co dělat mohou, ale systém se tváří, že neexistují. A to je neudržitelné.

Je proto důležité, aby lékárníci měli jasně definované kompetence a zároveň podporu systému – metodickou i finanční. Pacienti by měli vědět, že to, co v lékárně dostávají, je oficiální součást zdravotní péče.

Digitalizace zdravotnictví se celkem přirozeně zaměřuje hlavně na komunikaci mezi pacientem a lékařem, mezi jednotlivými ordinacemi a systémem. Lékárny v tomto procesu zatím zůstávají stranou. Přitom lékárník může detekovat problém – ale systém se o tom nedozví. A to je škoda.

Není cílem narušit konečně rozběhnutý proces digitální transformace českého zdravotnictví. Technická infrastruktura pro sdílení se buduje – ale lékárník musí mít jistotu, že bude její součástí jako u eReceptu, a že bude data předávat v souladu se zákonem.

Technicky lze většinu věcí vyřešit. Ale zásadní překážkou zůstává vztah mezi lékárníkem, lékařem a pacientem. Ve zdravotnictví je nezbytné spolupracovat napříč profesemi. Příklady dobré praxe i u nás již existují, například v obezitologii či kardiologii. Cílem není přebírat práci lékařům. Cílem je doplňovat systém tam, kde má trhliny.

Primární péče budoucnosti nezačíná v ordinaci. Začíná tam, kde je člověk. V lékárně, v komunitě, v kontaktu s těmi, kdo jsou mu nejblíž.

Lékárník budoucnosti nebude jen podavač léčiv. Bude poradcem, preventistou, někdy i spouštěčem změny životního stylu. Nejde o to, jestli to má smysl.

Otázka je, kdy a jak to uděláme.