Článek
Jak jsem v listopadovém článku naznačil, měli jsme z Markových 18. narozenin trochu obavy, protože měl velké plány, které nebylo snadné mu vymluvit a přitom zřejmě nebudou v jeho schopnostech. Ukončení školy si již s předstihem „vynutil“ téměř nervovým zhroucením, kdy již byl ze školní docházky tak otrávený a snažil se ranní odjezdy do školy bojkotovat schováváním školního batohu. Nervový kolaps jsme nechtěli riskovat, naštěstí se k problému škola postavila rozumně a ukončení zbytečně neprodlužovala.
Co však bylo stále otevřené, a na čem velmi výrazně Marek lpěl, bylo samostatné bydlení v Olomouci. Než však přistoupím k popsání důvodů, které byly pro samostatné bydlení problémem, musím nejprve objasnit některé mé myšlenky, abych někoho neurazil. Použiji totiž slovní spojení „běžně hendikepovaní“. Tím nijak nesnižuji závažnost ani složitost péče a je to moje subjektivní vnímání, proto, pokud s ním někdo nesouhlasí, má na to plné právo. Vnímám to tak, že například paraplegik, neboli vozíčkář, je každému zřejmý na první pohled. Člověka po obrně či s jiným pohybovým postižením také každý pozná. Když má někdo výrazné mentální postižení, také je to většinou poznat. Ale u poruch autistického spektra je to jiné. Ta škála možného postižení je tak široká, že autistou může být klidně vysokoškolský profesor stejně jako naprosto zbídačený člověk, který je zcela odkázán na pomoc ostatních. Někteří autisté jsou v tomto aspektu odlišní od „běžně hendikepovaných“ zejména v tom, že se nedá snadno rozpoznat, jak moc jsou vlastně postižení a hlavně, jak sami sebe a ostatní vnímají. Často je jejich mentální úroveň podstatně lepší než to, jakým způsobem se dokáží projevit navenek. Často jim do hlavy vůbec nevidíme a proto máme i různé předsudky a chybné závěry.
Prostě, v rámci vyřešení touhy po samostatném bydlení jsme tedy zkusili za tímto účelem navštívit některá zařízení s bydlením komunitního typu, ale neuspěli jsme. Ne snad proto, že by Marka nechtěli přijmout, díky pořadníku by se to dříve nebo později povedlo, narazili jsme na problém, který jsem nastínil výše, Marek sám sebe nevnímá jako hendikepovaného člověka, pro které tato komunitní zařízení slouží, a když tam viděl několik klientů, kteří byli evidentně mentálně postižení, vypadali a chovali se divně, Marek se z toho opět málem psychicky složil, protože mu asi došly některé souvislosti a vyhodnotil si to, že je asi taky takový a nedokázal to přijmout. Naštěstí se nám to snad podařilo ustát, i když od toho momentu už měl několik záchvatů, ve kterých se zlobí na svůj vlastní mozek. Je to pro něj opravdu těžké.
Dalším z jeho dospělých tužeb je například mít partnerku a děti, chodit do práce, řídit auto, ochutnat alkohol, zkusit si zakouřit, navštívit noční klub a vystřelit si ze zbraně. Musím podotknout, že některá přání se mu již splnila, takže pokud vás bude Markův příběh dál zajímat, počkejte si na pokračování :-)
Budeme také rádi, pokud si přečtete i předchozí články a za vaši zpětnou vazbu vám budeme moc vděční. Také si, prosím, zapněte odběr Markova YouTube kanálu, pokud vás videa v článcích zaujala.
S úctou,
Mirek & Marek Sloukovi
