Článek
Chtěl jsem si přivrtat poličku. To zní jednoduše, že jo? Dvě hmoždinky, vodováha, pár šroubků, lehké zašroubování – hotovo. Běžná sobotní činnost pro normálního člověka. Jenže já jsem Mirek Brambora a když já vezmu do ruky vrtačku, vesmír si řekne: „Hele, show začíná.“
Začalo to nevinně. Zuzana řekla, že bychom mohli dát nad gauč nějakou poličku na knížky. „Ať to tu vypadá jako u lidí,“ pronesla mezi řádky. Pochopil jsem, že to je pasivně-agresivní výzva. Tak jsem šel na půdu, kde se skladuje všechno, co dům ještě nevzdal, a vybral jsem jednu poličku z dob, kdy IKEA byla ještě sprosté slovo a smrkové dřevo se dělalo poctivě – tedy těžce.
První záblesk přišel hned při vrtání. Ne obrazný – doslova. Trefil jsem kabel. Kocour Křenek na to koukal jako na svůj seriál. Nehnul brvou. Já hýbal vším, hlavně nohama. Ve zmatku jsem couvnul, zakopl o kocoura, otočil se v letu a loktem vrazil do zrcadla.
Zrcadlo spadlo.
Já za ním.
Chvíli bylo ticho. Pak šustění. Zuzana stála ve dveřích. Na sobě staré tričko a výraz, který bych popsal jako „vnitřní výbuch atomové elektrárny, ale bez úniku radiace“.
„To byl plán?“ zeptala se.
„Ne. To byl pokus.“
„Takhle začínají trestné činy,“ odpověděla, otočila se a odešla. Nebouchla dveřmi. Nezaječela. A právě proto jsem věděl, že je zle.
Křenek se jen pomalu protáhl, jako by chtěl říct: „Nač se vzrušovat, stejně to skončí v troskách.“
Nakonec jsme poličku připevnili společně. Tedy – já držel a Zuzana vrtala. Od té doby se říká, že máme doma genderovou rovnováhu. Ona vrtá, já vařím. Ona opravuje, já komentuju. Ona plánuje, já se účastním nehod.
Ale polička drží. Nad gaučem. Trochu nakřivo, ale to je umělecký záměr. A v zrcadle už se nevidíme. Což je možná dobře. Protože to, co jsem ten den viděl v odrazu, byl muž, co chtěl být kutil a skončil jako výstraha pro ostatní.
A tak začal můj život v Dolní Hrčavě. V domě po dědovi, s kocourem, který mě ignoruje, a s ženou, která mě zná líp než já sám. A která už ví, že měnit mě je jako žehlit moře.
