Článek
Ráno bylo svěží, slunce svítilo a Zuzana mi podala kbelík.
„Dneska je Den Země. Vyprázdni si karmu. A bioodpad.“
Nevěděl jsem, jestli se to týká i oběda od včerejška, ale poslušně jsem se vydal na zahradu s kbelíkem plným slupek, kávové sedliny a jednoho starého banánu, co vypadal jako filozof.
Kompostér stál pod švestkou. Byl to plastový kolos, co připomínal katedrálu pro žížaly.
Otevřel jsem ho a zanořil ruce do budoucí půdy.
V tu chvíli mi zazvonil mobil.
Znáte ten moment, kdy mozek vyšle příkaz „Zvedni to“, ale tělo slyší „Hoď ho tam“?
Udělalo to šplouch. Pak žbluňk. A pak už jen ticho. Tiché, lepkavé, kompostové ticho.
„To byl…?“ ozvalo se za mnou.
Zuzana stála s rukama v bok.
„To byl omyl,“ řekl jsem.
„Zelený, nebo hnědý odpad?“ zeptala se.
„Android,“ zašeptal jsem.
Křenek na to koukal ze střechy kůlny. Seděl jako starý šaman, který ví, že duch elektroniky nepatří do světa žížal.
Vytáhl jsem ho. Mobil. Byl vlažný, podivně měkký a svítil zeleně.
Ne signálem. Chlorofylem.
Na displeji byla půlka jablka. Ale ne od Applu.
Položil jsem ho na pařez a zkusil osušit listem rebarbory. Nepomohlo.
Zkusil jsem modlitbu. Taky nic.
„Takže jsi dnes oslavil Den Země tím, že jsi obětoval mobil?“
„Planeta si to zaslouží,“ pípl jsem.
Zuzana se otočila a odešla. Ne bouchla dveřmi. Neřekla nic.
A právě proto jsem věděl, že je zle.
Mirek Brambora, aktuálně bez signálu.
Taky jste jednou slavili ekologii až moc důsledně? Napište mi.
