Článek
Byla bouřka. Taková ta klasická dolnohrčavská. Blesk, hrom, babičce se otočí kříž nad postelí a mě probudí kapka vody na čele. Nejhorší budíček. To není romantika, to je plíseň.
Zvedl jsem se z gauče, protože ložnici zrovna přemalovávám, takže spíme jako skautíci v obýváku. A v tu chvíli to začalo kapat i na televizi. Křenek na to koukal z police nad krbem. Seděl tam jako městský úředník během povodní – ví, že má zasáhnout, ale má plné ruce ničeho.
„To je díra? To je fakt díra!“ zakřičel jsem do tmy a běžel do komory pro lavor. Náš lavor, co pamatuje socialismus i zavařovačky. Byl prázdný. Klasicky. Protože někdo (čti: já) v něm sušil štětce od fasády. Ty tam samozřejmě zatvrdly do podoby sochy „Vesnická vina“. Vylil jsem je i s barvou na lino.
Křenek se pohnul. To je varovný signál. Když se pohnul naposledy, vyhořela rychlovarná konvice. A teď skočil na skříň a upřeně hleděl na strop. Přímo na jedno místo. Jako by viděl víc než já. Což často dělá.
„Zuzano!“ volal jsem, ale ozvalo se jen vzdálené „Hmm?“ z kuchyně. To není výčitka. To je věta „Nevstávám. Řeš si to sám. A jestli umřeš, ráno tě uklidím.“
Takže jsem stál pod kapající dírou, v ruce lavor s barvou, na podlaze rudé fleky a nad tím vším kocour s výrazem „Tohle bude ještě zajímavé.“
Začal jsem hledat, kudy to teče. Logicky jsem vylezl na stůl. Což je nesmysl, protože stůl není střecha. Ale tam jsem měl nejlepší výhled. A taky tam byla lampa. A nad ní… další díra. Kde se tam vzala?
Napadlo mě použít izolepu. Protože když je člověk zoufalý, všechno lepí izolepou. Jenže voda a lepicí páska nejsou kamarádi. Slepil jsem si jen ruku k uchu a pak spadl ze stolu. Křenek pomalu zamrkal. To znamená: „Já tě varoval.“
Nakonec jsem pod každou kapku postavil hrnek, misku nebo talířek. Náš obývák ráno vypadal jako instalace studenta AVU. A pak jsem slyšel poslední kapku – tu, co dopadla na notebook. Ten jsem zapomněl na parapetu. Zapomněl jsem, že ho tam suším. Od posledního zalití, když jsem rozlil kombuchu.
Stál jsem tam, uprostřed hrníčkového orchestru, s mokrým noťasem a kocourem, co už dávno opustil scénu. Bouřka ustala. Já ne.
Ráno přišla Zuzana. Rozhlédla se. Nic neřekla. Jen si sedla, vzala si z lavoru jeden štětec a řekla: „Až příště řeknu, že ta střecha potřebuje opravit, zapiš si to krví.“
Mirek Brambora, aktuálně mezi lavorem a hanbou
Taky vám někdy šplouchá na maják – doslova? Napište mi, jak to zvládáte.
