Článek
Měl to být úplně normální den. Jeden z těch dní, kdy je největší vzrušení v Dolní Hrčavě to, že paní Kolíbalová rozšířila místní drby o informaci, že „Bramborovi už zase objednávají pizzu, takže asi fakt nemají sporák“. Jenže osud chtěl jinak.
Ráno začalo podezřele v klidu. Zuzana odešla do práce s větou: „Dneska, prosím tě, nic neopravuj.“ Já ji chápu. Obvykle totiž, když něco opravuju, spíš to rozbíjím. Ale copak můžu za to, že mi v kuchyni kape kohoutek? Mám snad žít jako jeskynní člověk a sbírat vodu z kapek stalaktitů?
Takže jsem vzal nářadí a začal. Nejdřív jsem chtěl vypnout vodu. Ale ten hlavní uzávěr vypadá jako předmět ze Starověkého Egypta a pohne s ním jenom faraon nebo místní instalatér, který má tři měsíce dopředu plno. Zkusil jsem to silou, ale kohout zůstal pevnější než Zuzanino rozhodnutí nevdávat se za mě, dokud budu věřit, že jsem schopný kutil.
Nevadí, improvizace je moje druhé jméno (to první je Smůla). Rozhodl jsem se kohoutek opravit za chodu, protože co se asi tak může stát, že jo? Ve chvíli, kdy jsem ho povolil, ozval se z trubky zvuk, který připomínal chrapot probuzeného draka. A pak… voda vystřelila jako v hollywoodském filmu – přímo ze zdi.
Prvních deset vteřin jsem na to fascinovaně koukal a přemýšlel, jestli voda vždycky stříkala přímo ze zdi, nebo jestli jsem právě objevil nový druh přírodního pramene: „Bramborův gejzír“. Když voda začala téct po lince do zásuvky s příbory, pochopil jsem, že to není přírodní zázrak, ale katastrofa.
V panice jsem chytil nejbližší hadr. Jenže ten měl asi 10×10 cm a udělal přesně to, co byste čekali – nic. Spíš jsem měl pocit, že jsem se pokusil zastavit lavinu papírovým kapesníkem.
Do toho všeho přišel Křenek. Posadil se kousek od kaluže a začal na mě koukat. Jeho pohled říkal jasně: „Takže, ty vodu zastavuješ hadříkem. Výborně. Máš v plánu i zemětřesení léčit lepicí páskou?“
Z posledních sil jsem sebral odvahu a zavolal Tondyšovi. Místní expert dorazil během pěti minut. Postavil se do dveří, prohlédl si gejzír v kuchyni a se zkušeností sobě vlastní řekl: „Jo, tohle bude chtít asi vypnout vodu, Mirku.“
„No díky, to jsem zkoušel. Hlavní kohout je zatuhlý.“
„Jasně,“ povídá Tondyš klidně. „Ale ty jsi zkoušel uzávěr plynu, víš? Voda se vypíná o patro níž.“
Křenek mrknul. Jen jednou. Tohle znamená: „Nejsem překvapený, ale čekal jsem, že to přijde později.“
Večer dorazila Zuzana, a když uviděla stav kuchyně, pronesla jediné slovo: „Plaveme?“ Já jen přikývl a začal v duchu počítat, kolik asi stojí pizza na měsíc.
Už jste někdy opravovali něco, co pak fungovalo ještě míň? Napište mi vaše kutilské tragédie, ať v tom nejsem sám.
A sledujte mě – jednou týdně další průšvih z Dolní Hrčavy.
Podpis: Mirek Brambora, momentálně v kuchyni na raftu
