Článek
Všechno to začalo tím, že jsem chtěl být produktivní.
Víte, když člověk dělá marketing na home office, je důležité mít pracovní kout. Koutek. Dobře, roh gauče. Ale s lampičkou. Protože světlo rovná se výkon, to jsem někde četl. Bohužel jsem přehlédl, že zásuvka u gauče je tak stará, že si ještě pamatuje federaci.
„Nestrkej tam nic,“ řekla Zuzana. Tím myslela zástrčku.
„Proč?“ zeptal jsem se, i když už jsem měl jednu díru obsazenou mobilní nabíječkou a druhou připravenou pro lampičku. Právě jsem ji zasouval, když se to stalo.
Zasyčelo to.
Zablesklo.
A celá místnost se na vteřinu ponořila do ticha, které mělo barvu spáleného plastu.
„Mirek?“ ozvalo se z kuchyně.
Já nic. Jen jsem stál, držel kabel a čichal vlastní chybu. Zásuvka kouřila jako pokus o domácí elektrický doutník. Vzduch voněl po katastrofě a lehce po perníku – což bylo divné, protože perník jsme neměli.
Zuzana přišla, podívala se na mě, pak na zásuvku a řekla: „Tys to fakt udělal.“
Chtěl jsem se bránit. Vysvětlit, že to nebyla moje chyba, ale elektroinstalace z roku, kdy jsme byli ještě s Maďarskem v jednom paktu. Jenže v tu chvíli zazvonil zvonek. Pošťák Béďa.
„Zásilka pro pana Bramboru,“ zvolal, jako kdyby nesl nobelovku. Dostal jsem ji z druhé ruky, protože Zuzana mezitím šla vypnout hlavní jistič. A možná i náš vztah.
Mezitím kocour Křenek opustil bezpečí gauče, přicupital ke spálené zásuvce a začal ji očichávat s výrazem elektrikářského inspektora.
Pak na mě pohlédl. Pomalu zamrkal. To u něj znamená: „Tohle už není chyba systému. To jsi prostě ty.“
Večer jsme strávili ve tmě. Ne kvůli romantice. Ale protože hlavní jistič se rozhodl nevracet. Seděli jsme potmě, každý se svým světlem: já s baterkou v mobilu, Zuzana s očima, které svítily jen pasivní agresí.
Lampička dodnes nesvítí. Zato já už vím, že některé zásuvky nejsou jen nebezpečné. Ony si vás vyberou.
