Článek
Ještě předtím, než jsem muzeum navštívila, mi spousta lidí popisovala, co tam uvidím a že je tam krásně vidět dřívější štěstí. Pravda, často slýcháme, že dříve byli lidé šťastnější, protože neměli různé technologie, které by je odváděly od skutečného života. Je však to, co vidíme v historických filmech, pravda?
Hned na úvod musím říct, že Valašské muzeum v přírodě je krásné. Všude je dřevo, louky, voda a cosi poetického ve vzduchu. V chalupách je prosté vybavení – lavice, kolovrat, stůl, občas váza s květinami. Jako celek to působí přívětivě, mile a člověk se neubrání té obligátní myšlence: „To musel být krásný, klidný život…“
Jenže pak si přečtete cedulku popisující původ a historii stavení.
Domek obývala čtyřčlenná rodina. Otec, matka, dvě děti. Na konci zimy zůstává naživu jen otec. Mlynář měl ženu a tři děti – všichni zemřeli, on zůstal. Chvíli jsem si myslela, jestli to není vesnická verze hororu, ale byla to fakta. A přesto jsem kolem sebe od ostatních návštěvníků slyšela: „To je krása, takhle bych chtěla žít…“ Pomyslela jsem si, že přes léto možná, ale přes zimu? Byl by po vás šmitec, mladá paní. Pro tedy říkáme, že lidé byli šťastnější?
Možná to říkáme, protože jsme si v hlavě přebarvili minulost na sépiově laděný filtr, ve kterém i dlažební kostka vypadá elegantně a vkusně. Vzpomínka bez smradu, špíny, bolesti zubů, umrzlých, useknutých či jinak amputovaných prstů. Nebereme v potaz, že i drobná rána, odřenina mohla mít fatální následky. Dnes si stačí ránu postříkat sprejem se stříbrem a je po problému.
Mezi domky procházíme v pohodlných botách a padnoucím oblečení. Většina osadníků chalup, které si můžeme prohlédnout boty patrně neměla nebo jedny do kostela. Stejně jako šaty, kdy jedny sváteční šaty musely vydržet pro několik generací. Možná by stálo za to postavit do chalupy reálnou figurínu s patřičným nánosem špíny a běžným oblečením. Představa, že se tehdy chodilo po louce v kroji je dost zkreslená a jen přikrášluje realitu tehdejší doby.
Je pravda, že v dnešní době jsme nespokojeni s hlukem – ze silnic, strojů, letadel, ruch města… Sama nemám hluk ráda, ale musím říct, že dokud jsem neslyšela hamr nebo valchu v Mlýnské dolině, neměla jsem o hluku vlastně žádnou představu. To, jaký virvál dělají tehdejší stroje poháněné vodou, je nepředstavitelné a nepopsatelné. Něco jako kombinace startujícího traktoru, nervového zhroucení a padající skály. Ještě teď mám husí kůži při myšlence na práci v kovářském hamru.
Ano, krásné to bylo, ale rozhodně ne tiché, bezpečné, pohodlné a příjemné. Lidé dříve uměli žít v souladu s přírodou. Respektive uměli se podřídit jejím pravidlům.
Pojďme si lehce srovnat denní program:
Dnes: Káva, mail, scroll, porada, oběd, mail, nervy, Netflix.
Rok 1875: ranní vstávání s kohoutem (když měl náladu a nenechal vás zaspat), podojit krávu, nasekat dřevo, rozdělat oheň, umýt se ve studené vodě (jen když bylo třeba, protože voda byla ve studni nebo potoce a mytí probíhalo v lavoru), upéct chléb, vyhnat slepice ze světnice, dojít pro vodu, doufat, že letos přežije zimu více členů rodiny, uvařit kaši, opět vyhnat slepice ze světnice, sníst kaši, pomodlit se a spát.
A přesto – v tom byl nějaký rytmus. Člověk věděl, co bude dělat, protože neměl moc na výběr. Štěstí nebylo zaklínadlo a předepsaná nutnost, ale vděčnost, že dnes nikdo nechřadne a bylo co jíst.
Dává nám tohle nějaký obraz toho, zda byli lidé tehdy šťastnější?
Nebyli zahlceni informacemi. Neměli srovnání nebo čas srovnávat, jak žijí ostatní. Neřešili, že sousedka z vedlejší dědiny má lepší chalupu – řešili, že jim koza sežrala poslední zelí. Netlačil je čas, tlačilo je spíš hladové břicho. A přesto: když zapadlo slunce, sedli si spolu k ohni nebo peci, vzali si dýmku, povídali si nebo mlčeli, ale byli v tom spolu.
Takže možná šťastní byli. Ale ne kvůli okolnostem. Spíš navzdory nim.
A my? Máme veškeré pohodlí, teplou vodu, čtyři druhy kávovarů a možnost každou emoci konzultovat s terapeutem i algoritmem. A přesto často nevíme, proč jsme smutní.
Sama za sebe se ráda do dřívější doby podívám, ale žít bych v ní nechtěla. Byla to dřina a jsem na naše předky pyšná, že to zvládli a dovedli nás až sem, kde je teplá vana běžnou součástí dne.
Zdroj: Valašské muzeum v přírodě
