Článek
Letos jsem nastoupila na pozici učitelky druhého stupně základní školy. Na práci jsem se nesmírně těšila a přirozeně jsem měla velká očekávání. Má velká očekávání však co do velikosti předčila samotná škola. Upřímně jsem neměla představu, jak rozsáhlý komplex to je.
Moje první dny ve škole tedy připomínaly spíše orientační běh mezi budovami a chodbami, za které by se nemusela stydět ani síť pražského metra. Zkušenější kolegové mi radili: „Zapamatuj si orientační body.“ Samozřejmě. Jednoduchá, krásná a užitečná rada pro někoho, kdo má alespoň malý orientační smysl. Ten já nemám. Respektive mám, ale pohybuje se v záporných hodnotách.
Stanovila jsem si tedy záchytné body a snažila se orientovat podle nich. V rukou jsem třímala notes, na jehož vnitřní desky jsem si kreslila rozmístění učeben. Všechno vypadalo skvěle. Tedy až do chvíle, než mi došlo, že jsem si vše zakreslila obráceně. A ne, neučím zeměpis, nebojte.
Postupně jsem se začala zlepšovat a trefila do kabinetu. Někdy dokonce na první pokus. Ovšem ponětí o umístění kuchyňky nebo hudební učebny jsem získala až na začátku října.
A pak tu jsou žáci. Je jich tolik. Tolik! A světe div se, skoro každý se jmenuje jinak. Věděla jsem, že zapamatovat si jejich jména bude chtít plán. A já ho měla. Zasedací pořádek s poznámkami k žákům – například brýle, barva vlasů a podobně. Zdálo se to jako dobrý plán. Realita? Asi takto: Petr – brýle, Pavel – taky brýle, Lukáš – samozřejmě brýle. Všichni blond a všichni stejná mikina. Kája – velké náušnice. Kája druhý den – žádné náušnice. Můj plán tedy vzal za své.
Snažila jsem se žáky poznat co nejvíce a zapamatovat si místa, kde sedí. Jenže když ve středu sedí úplně jinak než v pondělí a v pátek zase jinak než ve středu, je to vážně těžké. Měla jsem zafixované místo jednoho hocha, ale když jsem ho další den na místě neviděla a on se ozval z druhé části třídy, lehce mi začalo cukat pravé oko.
Ovšem největší lekci jsem dostala ve chvíli, kdy jsem poprvé přišla do jedné třídy. Vyprávěla jsem žákům o barvách, kontrastu a uměleckém výrazu, když najednou vidím, že jeden žák mlčky tvoří. Převtělil sám sebe do uměleckého díla. Během pár vteřin měl pastelky v nose, fixy v uších, další v puse a hned několik barevných kousků trčelo z jeho vlasů. Vypadal jako mimozemšťan, který přijel na Zemi s poselstvím „Více barev do každé hodiny.“ Kdyby mě někdo v tu chvíli vyfotil, určitě by bylo vidět, jak mi hlavou běží směs šoku, smíchu a zoufalství. Ale – co je umění, když ne kreativní sebeprezentace?
Neméně zábavná je i logistika ve škole. Učitel nosí do hodin tolik věcí, že by s nimi klidně zásobil menší papírnictví. Sešity, pomůcky, barvy, učebnice, papíry, díla z minulých hodin a tak dále. Při hodinách výtvarné výchovy chodím po chodbě ověšená jako vánoční stromeček. Kdyby se na mě pověsily ještě světýlka a ozdoby, rozdíl by byl minimální.
I přesto všechno mě tahle práce neskutečně baví. Každý den je jiný, někdy trochu chaotický, někdy překvapivý, ale vždy plný malých momentů, které dávají smysl. A i když mě škola občas vyplivne na úplně jiném konci budovy, než jsem původně zamýšlela, vím, že v tom nejsem sama. A pevně věřím, že si postupně zapamatuji jména všech žáků, kteří ke mně zvedají pohledy zpoza lavic.
A na závěr je tu ta nejlepší část – lidé kolem mě. Mám naprosto úžasné kolegyně v kabinetu, které mě vždycky zachytí, když vpadnu dovnitř s hromadou papírů v náručí a zoufalým výrazem, že jsem opět odbočila špatně nebo že netuším, kudy se jde do velké haly. Jsou neuvěřitelně trpělivé, ochotné poradit, povzbudit a s úsměvem projít každý den.
A vstřícnost neplatí jen pro kolegyně v kabinetu – všichni kolegové jsou milí a ochotní. Když se člověk ztratí, pomůžou. Když si s něčím neví rady, vysvětlí. Když žáci zkouší svoje finty, které oni už znají, poradí. A to je něco, čeho si nesmírně vážím a za co jsem vděčná.
