Článek
Máme doma štěně, díky kterému teď trávím hodně času venku, a to i během mrazivých nocí.
Štěně totiž ignoruje jeden základní civilizační vynález, kterým je noční spánek.
A tak se stalo, že poslední dny stojím často ve dvě nebo ve tři ráno na zahradě. Zbytek domu spí, slepice spí, celá vesnice spí. Jen štěně zkoumá každý list, jako by šlo o archeologický nález.
A nade mnou je obloha.
Patrně je to tím mrazem, ale hvězdy jsou v těchto dnech neuvěřitelně jasné. Lesknou se a jiskří, jako by je někdo právě vyleštil. Člověk se na ně dívá a má pocit, že svět je vlastně docela v pořádku. Vesmír běží podle svých pravidel, souhvězdí drží na svých místech a všechno působí překvapivě stabilně.
Je zvláštní, jak uklidňující může být něco, co je od nás miliony světelných let daleko. Jenže pak si člověk vzpomene na zprávy.
Na titulky v novinách, mapy plné šipek, na tiskové konference, na slova jako eskalace, odstrašení nebo balistický. Na všechny ty výrazy, které znějí tak odborně, až skoro zapomeneme, že v překladu znamenají jediné: někde někdo připravuje něco, co letí oblohou a rozhodně nenese nic dobrého.
A v tu chvíli mě vždycky napadne jedna nepříjemná myšlenka. Jak zvláštní doba to vlastně je, když se člověk při pohledu na noční oblohu podvědomě uklidňuje tím, že všechno, co na ní vidí, jsou jen hvězdy.
Jen hvězdy.
Žádná stopa světla, která by se pohybovala příliš rychle. Žádná dráha, která by tam nepatřila. Jen staré dobré hvězdy, které tam visely už v době, kdy lidé vynalezli kolo, napsali první básně a hádali se o politiku úplně stejně jako dnes.
Štěně zatím nadšeně pobíhá po zahradě a vůbec netuší, že svět zažívá nějaké geopolitické napětí. Pro něj je vesmír velmi jednoduchý systém: studená tráva, zajímavé pachy a člověk, který stojí uprostřed dvora v pyžamu a chlupatých ponožkách.
Možná je to vlastně docela dobrá filozofie. Psi totiž věří, že svět je v zásadě bezpečné místo.
My lidé jsme si to během posledních století trochu zkomplikovali. Máme satelity, rakety, strategie, doktríny a několik způsobů, jak se navzájem zničit. Což je technický pokrok, který by našim předkům pravděpodobně připadal velmi působivý – a zároveň úplně šílený.
A tak tam stojím, mráz mě štípe do prstů, štěně právě objevilo fascinující klacek a já se dívám na hvězdy.
A přeju si jednu strašně obyčejnou věc.
Aby jednou moje děti stály někde venku v noci, třeba taky kvůli nějakému zvířeti, které odmítá chodit spát v civilizovanou hodinu. A aby se podívaly nahoru a viděly přesně to, co vidím já.
Tichou, mrazivou oblohu plnou hvězd.
A nic víc.
Žádné blikání techniky, která tam nepatří. Žádnou čáru světla, která by se přibližovala příliš rychle. Žádný důvod přemýšlet o tom, co všechno může člověk poslat do vzduchu.
Jen hvězdy.
Je to možná malé přání. Neřeší ceny energií, volební výsledky ani světovou ekonomiku. Neobsahuje žádnou strategickou analýzu, ale jako máma mám pocit, že je vlastně docela zásadní.
Kéž na obloze zůstanou jen hvězdy. Navždy.
A všechno ostatní, co tam lidé občas posílají, ať jednou patří jen do učebnic dějepisu, protože obloha má být jen pro hvězdy – a pro přání rodičů, aby jejich děti nikdy nemusely sledovat něco jiného.
