Článek
V únoru nás nečekaně opustila jedna naše fenka. Bylo to nečekané a bolestivé. Druhá fenka, Sendy, byla zprvu statečná, ale i u ní se smutek projevil.
Původně jsme se domluvili, že si druhého psa pořídíme až na velké letní prázdniny, protože bude klid a čas, ale pohledy Sendy nám nedaly. Obratem zasedla rodinná rada a odhlasovalo se pořízení štěněte. I přes mou snahu prosadit něco malého (ovšem ne tak, aby to Sendy mohla zasednout), byl odhlasován zlatý retrívr.
Štěstí nám přálo. Byla volná fenečka, za týden k odběru. Celá rodina se radovala, chystaly se věci, uklízely se možné nástrahy a dobrá nálada nebrala konce.
Nadešel den D a my si opravdu přivezli štěně se jménem Becky (kdo sleduje WWE, ví…). Manžel sice sliboval, že retrívři nejsou tak velcí a štěňata jsou jako malí plyšáci. Někteří možná, ovšem Becky byla ve svých dvou měsících přes půl auta a její jazyk mohl stírat zadní sklo.
Manžel pronesl větu k obhajobě její velikosti: „Tím lépe, alespoň to bude hlídač.“ Nutno podotknout, že ani on sám tomu nevěřil, byť jen na pikosekundu. Máme doma mazlíky a ne trhače.
Když si člověk pořizuje štěně, počítá s tím, že se sem tam doma stane nehoda a na podlaze se objeví loužička. To je normální, co však není normální, je louže přes půl obýváku, na jejíž zdolání byste potřebovali raft. Ano, měli jsme podložky, ale co je taková podložka XXL proti močovému ústrojí naší Becky. Podložka, nacucaná na maximum, se krčila pod obří louží a snažila se zpod toho jezera odplazit. Becky seděla radostně vedle svého výtvoru a Sendy se válela na sedačce s pohledem říkající: „Máte, co jste chtěli, frajeři.“
Další radostné chvilky nastávají na zahradě. Máme na ní menší jezírko, jen okrasné s květinami. Žádní kapři ani piraně. Poslední dobou se v něm však začala vyskytovat jedna zlatá rybka. Byla to jedna z prvních věcí, které venku udělala. Ladným skokem, s roztaženými tlapami a nataženou hlavou, skočila do jezírka a celá nadšená se v něm začala válet. S manželem jsme zůstali stát s otevřenými ústy a zírali jsme na ten výjev před sebou.
Becky potápěla hlavu, dělala bubliny a válela se tam jako v lázních. Ano, víme, že jsme si pořídili vodního lovce, ale tohle byla doslova šplíchnutí informace do obličeje. V jezírku ubyla polovina vody a na ibišku podle skal, zlatý retrívr zaštěkal.
Teď je jezírko vypuštěné a probíhá čištění, což Becky vůbec nebrání v tom, aby se v něm plazila po břiše a hledala každou kapku vody, kterou tam může najít. My, při jejím pozorování, tápeme nad otázkou, zda jezírko nechat a učit ji, že ne vždy tam může. Nebo jezírko pro letošek nechat v saharském proveden.
Vždycky když s Becky řešíme nějaké trable nebo jednu z tisíce nečekaných situací, obracíme se na Sendy, jako na dospělou, šikovnou, vychovanou fenu a pohledem ji nabádáme, aby si toto třeštidlo vzala pod svá křídla a jejich jazykem jí trochu domluvila. Sendy nám však pohled s úsměvem vrací a je více než jasný: „v tomhle jste sami, ale ráda se na vaše snažení podívám.“ Díky Sendy.
Naše snaha o výchovu obřího štěněte pokračuje. Žrádlo servírujeme hrablem na sníh, do obýváku jsme si pořídili čtyři kajaky a na zahradě už raději ani nedýchám, protože každý mnou vytržený sebemenší plevel znamená, že se do pár minut vedle objeví obří jáma, ze které na nás nechápavě mávají hlavonožci.
Je to radost a jsem upřímně zvědavá, jestli Becky někdy začne pořádně používat svoje zadní nohy nebo je bude mít jako ostatní retrívři spíše na okrasu. Na to, aby se dostala někam výš, má přece vycvičené lidi, kteří ji vždy rádi zvednou.
Doufám, že nedoroste velikosti Maxipsa Fíka a nesežere mi i notebook, abych mohla její příhody zaznamenávat dál.
