Článek
V neděli 9. listopadu jsem navštívila představení Divadla Járy Cimrmana Vražda v salónním coupé a odcházela jsem naprosto nadšená, rozesmátá, fascinovaná a dojatá. Stejně jako všichni ostatní diváci, kteří i tentokrát zaplnili doslova každý volný centimetr sálu.
Na jevišti se objevilo obsazení, které jsem nečekala, ale které mě mile překvapilo: Miloň Čepelka, Robert Bárta, Marek Šimon, Petr Reidinger a pan Čepelka mladší. Posledního zmiňovaného jsem v rámci představení hrát ještě neviděla, o to zvědavější jsem byla. Generace se v divadle prolínají přirozeně – starší legendy vedle sebe mají následovníky, kteří se nebojí citlivě navázat na typický cimrmanovský humor, a přesto do něj přidávají vlastní energii. Celé představení působí jako důkaz, že tradice pokračuje, a to s naprostou pokorou k odkazu pana Ladislava Smoljaka a pana Zdeňka Svěráka.
Vražda v salónním coupé: humor, který nestárne.
Hra měla premiéru v roce 1970 a její příběh je známý snad každému, kdo o Cimrmany alespoň zavadil. Přesto představení ani na chvíli nepůsobí unaveně nebo okoukaně. Gagy, které známe nazpaměť, fungují znovu a možná ještě lépe. Každý detail je vypointovaný, každé slovo přesné. Jako diváci jsme si vychutnávali nejen legendární hlášky, ale i drobné improvizace, které dělají každé představení jedinečným.
A právě v tom je jádro celého kouzla. Člověk jde na Cimrmany s pocitem, že ví, co ho čeká, a přesto je pokaždé zaskočený, nadšený a vděčný. Stejně jako já, která znám jejich hry téměř zpaměti, jsem byla okouzlena každým drobným detailem, který je jiný, ale přesto v základu typicky cimrmanovský. Pan Josef Čepelka s lehkostí sekundoval v roli asistenta Hlaváčka inspektoru Trachtovi, kterého ztvárnil pan Miloň Čepelka. Všechny postavy měly svoji grácii a eleganci. Publikum se smálo od začátku do konce, závěrečné ovace byly dlouhé a upřímné.
Vyprodáno. Jako vždy.
Je až dojemné sledovat, že i po tolika letech je každé představení beznadějně vyprodané. Cimrmani znovu a znovu dokazují, že humor s inteligencí, hravostí a lidským rozměrem má stále obrovskou sílu. Na jeden večer si můžete odložit všechny starosti u dveří divadla a jen se smát. Bez vulgarit, bez lacinosti.
Pro mě osobně to byl úchvatný zážitek. Atmosféra, herci, reakce publika – všechno dohromady vytváří něco, co se těžko popisuje, ale kdo to zažil, ví přesně. Na jevišti se nehraje jen divadlo, ale kus české kulturní historie.
Domů jsem odcházela s pocitem, že některé věci naštěstí nestárnou. Smekám klobouk a s hlubokou úklonou děkuji všem účinkujícím za tento zážitek.
