Článek
Ta jsou totiž obvykle schovaná pod dekou na gauči, zatímco dítě sedí zhroucené nad mobilem a říká něco jako „Mami, a víš, že jsme dneska s holkama natočily, jak nám spadla tužka na zem?!“
Ano, tužka. Spadla. Na zem. A má to 862 přehrání. Nechápu.
Mezi desátým a třináctým rokem se svět dívky totiž promění v nekonečné hřiště plné kanálů, streamů, skupinových chatů, sdílených příběhů a emocí, které se dají vyjádřit výhradně gify s koťaty. A vy jste tam s ní. Tedy – aspoň se o to pokoušíte. Stále chcete být součástí jejího života. Ve skutečnosti vlajete tři metry za ní, zatímco se snažíte pochopit, proč video „piju kolu“ má tři varianty (slow motion, aesthetic a něco, co vypadá jako záběr z průzkumné družice).
A pak přijde ten okamžik, kdy se jako rodič odvážně vydáte na internet hledat informace ohledně bezpečnosti aplikací, které vaše ratolest ovládá levou zadní. A tam… tam čeká džungle.
Článek o WhatsAppových kanálech. Diskuze o jejich nekontrolovatelnosti. Nadpisy, které ve vás probudí lvici ochránkyni, ale zároveň i pět vnitřních kritiků. Do toho přidejte slova jako „anonymita“, „virální šíření“ a „nepřístupné rodičovské kontrole“ – a najednou sedíte u stolu, dýcháte do sáčku a říkáte si: „Proč jsem si kdysi myslela, že puberta znamená hlavně beďary?“
Digitální svět roste rychleji než vaše nervy. Je barevný, bliká, produkuje notifikace a vaše dítě v něm žije s lehkostí, jako by se narodilo s manuálem. Vy ten manuál nemáte. Vy máte jen Google, obavy a občas i touhu vrátit čas, kdy jediná hrozba byla žvýkačka ve vlasech.
A do toho všeho je vaše roztomilá dcera okouzlená módou kanálů, rychlou sebeprezentací, sdílením úplně všeho – od oblékání ponožek, po existenciální drama „kdo viděl můj status“. Miluje to. Ten svět ji baví. Ten svět ji učí. Ten svět ji formuje. A vy prostě chcete, aby byla v bezpečí, protože tento online svět je nelítostný.
Jenže jak se v tom všem vyznat?
Zatímco vaše dcera plynule přechází z Instagramu na WhatsApp, z WhatsAppu na nějaký kanál, o kterém jste ještě ráno netušili, že existuje, vy se snažíte pochopit, jak se v aplikaci vůbec vypínají upozornění. Dnes už totiž nejde jen o odřená kolena. Jde o to, co číhá za každým kliknutím. A ano, občas to ve vás vyvolá paniku, protože se vám zdá, že rychlost internetu překonává rychlost zdravého rozumu.
Ale pak ji vidíte – jak se směje s kamarády u videa, kde padá tužka nebo jak hrdě ukazuje outfit, který si sama vybrala. A najednou vás napadne, že možná nejde o to, mít všechno pod kontrolou. Možná jde o to, být nablízku. Ptát se. Zajímat se. A vychytávat ty momenty, kdy se dá vaše doporučení vtěsnat mezi „mami neotravuj“ a „mami podívej se!“.
Protože být rodičem dívky na prahu puberty je těžké, matoucí, občas vyčerpávající… ale je to taky dojemně krásné. A hlavně – dočasné. Za pár let tužka spadne na zem a nikdo to nenatočí. A vám to možná bude trochu chybět.
