Článek
Byla jsem připravená na flekaté stoly, pastelky s ohlodanými konci, žáky s nečekanými výtvarnými nápady („Paní učitelko, dostanu jedničku za ten flek na zemi? Fakt jsem se snažil.“) i na to, že budu občas působit jako chodící stojan na výtvarné potřeby.
Ale před jednou věcí mě nikdo nevaroval: kultivace školního prostředí. Zní to poeticky. Téměř až idylicky, ale realita je… barvitější, řekněme.
Součástí mé práce je také zdobit školní prostředí, aby bylo nápadité, vkusné, estetické, příjemné a líbilo se co největšímu počtu lidí ve škole. Skvělé. Jenomže když sedmáky naučíte, že barva patří na papír, a ne na spolužáka, a osmáci začnou opravdu tvořit, máte rázem plné ruce práce s výrobou výzdoby školních prostor. A ruce jsou, jak známo, jen dvě. A chodeb, oken, zdí a temných koutů je spousta. Matematiku sice neovládám, ale i tak mi to dost nevychází.
Nejlepší je, když si řeknete: „Fajn, máme čas, do zimy je daleko.“ A pak se probudíte, otevřete okno a svět vás přivítá promrzlou bílou peřinou, zamlženým sklem a sněhem, který se tváří, že tu byl odjakživa. Děti přiběhnou do školy, některé i v čepicích a prohlásí: „Paní učitelko, už budeme dělat vánoční výzdobu? Za chvíli jsou Vánoce. Proč máme na oknech listy?“ A vy stojíte uprostřed třídy, kalendář ukazuje 24. listopadu, přemýšlíte, jak reagovat, ale venku je zkrátka zima v plném proudu, která se neptá.
A to je ten moment, kdy vám dojde: školní prostředí se do zimního nepřestrojí přes noc a rozhodně ne samo.
Nastává tedy operace Zimní výzdoba. A ta vypadá asi takto: Papír. Stříhat. Zalepit prst. Natřít. Schnout. Lepidlo. Barvy. Zase schnout. Vystřihnout. Nalakovat. Umýt si ruce. Zjistit, že to nejde dolů. Smířit se s tím.
A pak je tu ještě ta nejnebezpečnější fáze celé operace: najít si ve škole čas, kdy je chodba prázdná. To je disciplína hodná olympiády. Musíte mít postřeh ninji, rychlost straky kradoucí drobky a intuici, kterou by vám záviděla i FBI. Nebo si můžete počkat a se soumrakem se pustit do díla.
Zatímco zavěšujete dekorace, monitorujete hluk na schodišti. Ozve-li se podezřelé dupání, jste schopni během vteřiny přitisknout výzdobu na zeď, tvářit se nenápadně a v duchu předstírat, že tam jen tak „náhodou stojíte“. Člověk má najednou pocit, že je školní skřítek v utajení, který pracuje pouze tehdy, když se nikdo nedívá.
Jakmile se vám nakonec podaří vytvořit na chodbě atmosféru zimy, která působí mile, hravě a aspoň trochu vkusně, přichází největší odměna:
„Jéé, paní učitelko, to je hezký!“
A to je ten moment, kdy zapomenete, že máte třpytky i v obočí, že vám modrá barva nešla týden z rukou a že rifle už nikdy nevyperete, protože zjistíte, že ve výsledku je cosi kouzelného.
A tak pokračuji dál. S papírem, barvami, lepidlem a odhodláním. A až zase jednou napadne sníh příliš brzy, budu připravená. Tedy doufám. Ale pokud ne, tak aspoň vím, kde máme zásobu modrého papíru.
