Článek
Nový rok je zvláštní období. Čas kolem půlnoci, který má moc změnit život nebo se tak alespoň tváří. Člověk má pocit, že se s odbitím půlnoci nejen přetočil kalendář, ale že se kdesi hluboko uvnitř přepnul i on sám. Najednou jsme lepší, odhodlanější, disciplinovanější a rozhodně víme, co od života chceme.
Mám to úplně stejně. Přesně o půlnoci ze mě každoročně bývá člověk, který vstává brzy, jí střídmě, cvičí, uklízí s mírou a má jasný plán na život i zahradu. Jenže tento můj pocit má životnost kratší než jeden jepičí život.
I letos jsem si dala novoroční předsevzetí, ostatně jako každý rok. A jako každý rok jsem je velmi brzy porušila. Některé do pár hodin, jiné do několika dní. Dokonce jsem si dala předsevzetí, že letos dodržím svá předsevzetí, ale ani to nepomohlo. Nedodržela jsem ani jedno.
První předsevzetí se týkalo zahrady a manžela. Slíbila jsem si (a také manželovi), že ho začnu otravovat s tématem „zahrada“ a jejím opětovným předěláním až od 1. března. Předsevzala jsem si: žádné náznaky, žádné náhodné zakopnutí o odložené palety, žádné internetové inspirace položené nenápadně na stole. Řekla jsem si, že dodržet toto předsevzetí, bude jednoduché, vždyť je zima. Sníh a mráz. Jenže pak přišel 17. leden. Sníh roztál, vysvitlo sluníčko a mně se v hlavě rozjela kompletní zahradní rekonstrukce včetně záhonů, bylinek, keřů a ideálního posezení. Nemohla jsem to zkrátka vydržet a zkusila jsem to nenápadně (doufaje, že si manžel mé lsti nevšimne). Navrhla jsem, že si odpolední kávu vezmeme ven na terasu na sluníčko. Manžel mě prokoukl už ve dveřích…
Pak tu bylo jídlo. Letos jsem se rozhodla, že se nebudu přejídat (pořád někde něco uzobávat). Budu jíst střídmě, pravidelně a s rozumem. Tento plán fungoval skvěle až do prvního večera, kdy se v bytě rozezněl zvuk právě otevíraného sáčku brambůrek. V sedm večer. Nepomohla ani chvíle, kdy mi kolegyně doporučila recept na rozlítané ptáčky. Nebo chvíle, kdy přede mě kolegyně v práci postavila pikslu máslových sušenek se slovy, že sušenky nejí, ale dózičku by ráda. Nemáš zač, drahá kolegyně, rádo se stalo.
A nakonec úklid. K tomuto předsevzetí mě motivovaly moje děti. Šlo o to nepřehánět každodenní úklid. A hlavně také ten nejhorší z úklidů – sobotní. Zkrátka nelítat po domě s hadrem při každém smítku. Jenže co si počít, když byl ten skvělý vysavač zrovna v akci? A ten starý už mě přiváděl k šílenství? A když máme doma psy, kteří sice zvládnou působit roztomile, ale jejich srst se válí doslova všude. Tohle předsevzetí bohužel nemělo ani šanci.
Možná je to tak v pořádku. Možná mají novoroční předsevzetí opravdu jen kratičký život, protože nejsou o dokonalosti, ale o naději. O tom krátkém okamžiku na přelomu roku, kdy si dovolíme věřit, že bychom mohli být o kousek lepší verzí sebe sama. A i když to většinou dlouho nevydrží, ten pocit za to stojí. A kdo ví, třeba příští rok vydrží alespoň do února.
