Článek
Od malička mě potkávají situace, které ostatní zvládnou s přehledem a grácií a já se jimi sotva proderu. Jedná se o naprosto běžné, každodenní momenty, které se v mém podání stávají nástrahami a nebezpečím.
Ještě jako dítě jsem slýchala, že jsem nemotorná. Dobře, to je ještě poměrně roztomilé označení. Později jsem ale byla označována za kopyto, střevo, játro, vemeno a poleno. To už tak roztomilé nebylo. Nejlepší pojmenování se mi dostávalo na prahu dospělosti. To mi mé okolí rádo říkalo, že jsem jako přírodní katastrofa, holé neštěstí a mé nejmilejší – Smolná hrůza.
Ač se mi pojmenování mé maličkosti nemusí líbit, musím připustit, že je opravdu trefné. Do dnešního dne totiž musím všem lidem, kteří jsou v mé blízkosti noví, opakovaně vysvětlovat, že se mi všechny ty šílenosti dějí úplně běžně a nemusí se bát ani o mě, ani mě.
A co že se mi to pořád děje? Nejlepším vysvětlením je příklad jednoho běžného pracovní dne. Popisuji pracovní den záměrně, protože je to obvykle slabý odvar oproti třeba víkendu.
Ráno, před šestou hodinou, začne zvonit budík na mobilu. Rozespale začnu rukou šmátrat do prostoru poličky, kde mám položený mobil, ale v rozespalosti zapomenu, že si tam poslední dobou lehá kocour, kterému bzučící, zvonící mobil pod břichem vůbec nevadí. Jakmile sáhnu na kocoura, příšerně se vyděsím, protože sice nevím, že tam spí kocour, za to ale vím, že mobil rozhodně nebyl chlupatý.
Leknutím vyskočím z postele, bohužel však zamotaná do deky, co byla na peřině – už je přece zima. Deku se snažím odmotat a táhnu ji za sebou až do koupelny, kde se mi konečně podaří uvolnit obě nohy. Ladně odhazuji deku zpátky, ale přitom trefím kocoura, který se mezitím přemístil na postel. Netřeba se lekat, nejedná se o týrání, vzhledem k tomu, že už s tím počítá, před letící dekou ani nehne brvou a jakmile dopadne, okamžitě si na ni lehne.
Přichází čištění zubů. Obdivuji všechny, co zvládnou vymáčknout přesný ždibec pasty napoprvé. Mně buď nejde vymáčknout vůbec, nebo vystřelí přes umyvadlo až na zeď. Ale já jsem připravená a mám po ruce nachystaný hadřík.
Další chystání už probíhá poměrně v klidu. Dvakrát shodím krém, jednou převrátím držák na řetízky a náušnice, rozliji psům vodu v misce a klíče mi při zavírání dveří spadnou tak, že je nemůžu vylovit z květinového záhonu.
Cestou do práce si postojím na červené na každém semaforu, ale alespoň mám dost času poslechnout si ranní zprávy. Následně stojím i na příjezdu do areálu naší firmy. Je tam automatická závora, která pustí každého, kromě mě. Můžu stát na centimetr přesně, ale ne, mě nepustí. Naštěstí i ostraha se s tímto jevem smiřuje a vždy, když mě vidí, už jdou k závoře. Tato stejná věc se mi děje u skoro všech dveří na fotobuňku.
V práci se vážně snažím, aby se nic nestalo, ale čaj a kávu si prostě uvařit musím. Vážně nevím, jak to dělám, že pokaždé je voda nejen v konvici, ale i kolem. K mé radosti jsou hned po ruce ubrousky a já bych moc ráda věřila, že to není kvůli mně.
Následně se posadím do bezpečí židle ke svému počítači a snažím se nezvedat tak dlouho, jak jen to jde. Protože jakmile se chci zvednout ze židle, přejedu si nohy, zakopnu o nohu židle nebo mám židlí přejeté dlouhé džíny, čehož si nevšimnu, a tak se rozplácnu k radosti všech mých kolegů.
Do práce už také nenosím bílé halenky a obyčejně se snažím sladit barvu oběda s barvou oblečení. Nic totiž nevynikne na modré blůze, jako rajská omáčka. Když se zadaří, tak i s knedlíkem. Kam se na to hrabou brože.
Cestou domů opět počkám na každé červené a samozřejmě se zpožděním se dostanu k družině, kde pro vyzvednutí dcery musím použít čip. Už z dálky se rozhlížím, zda je u terminálu volno, protože se nechci s nikým dohadovat o tom, že čip přikládám úplně stejně jako všichni, ale jen mně funguje až na po osmé.
Cestou k autu vedu dceru za ruku a snažím se, aby to vypadalo řádně dospěle, a tak nějak rodičovsky, i když vím, že spíš ona vede mě. Nakonec se potutelně usměje a zeptá se mě, zda ten hnědý flek na kalhotách mám schválně. Ne nemám, samozřejmě. V autě jsem si na červené rozbalila čokoládovou tyčinku a kus čokolády mi musel spadnout.
Doma bych po celém dni plném nástrah nejraději rovnou zalezla do postele, ale to nejde. Čeká mě ještě skoro celé odpoledne, koupel a chystání večeře, a to je velký prostor pro další skvělé situace.
Je to dohromady spousta zážitků a spousta trapných momentů. Už jsem si na to však zvykla a při veškerém plánování, například cesty nebo výletu, počítám s koeficientem mojí smůly. Počítám i s tím, že mi budou ostatní nadále opakovat, že mám dávat pozor a že když se budu soustředit, tak se nic nestane. Já v tu chvíli v duchu vidím, jak zcela soustředěná padám do jezírka a jen se usměji.
A o to přeci jde. Vidět lidi se smát stojí za pár trapných momentů. Smíchu je teď tak málo, že k němu ráda ostatním dopomohu.
