Článek
Je to přeci tak snadné a přátelé to líčili jako nirvánu na vodní hladině. Paddleboard je jen pouhé prkno, na které stačí naskočit, postavit se, zlehka zabrat pádlem a už se nesete po vodní hladině jako božstvo. A jelikož je to tak snadné (dle mojí kamarádky), je možné na paddleboard vyrazit i s nalíčeným obličejem a ohromujícím účesem. Pád do vody rozhodně nehrozí.
Vždyť přece kromě dobrého pocitu, že jsme něco udělali pro svoje tělo, u toho chceme ještě dobře vypadat a ohromovat okolí. Ideálně v bikinách a s účesem, který i po dvou hodinách připomíná reklamu na šampon. A pravda je, že je to realita. Během mé první zkušenosti s paddleboardem, jsem přesně tyto elegancí, rovnováhou, sebejistotou a nevím, čím vším ještě oplývající sportovce viděla. Z břehu to vypadalo tak krásně.
Realita a gravitace mě však seznámily s faktem, že já nejsem božstvo, nýbrž člověk, jehož elegance a rovnováha zůstaly zalezlé někde pod kamenem na břehu.
První výzva: nastoupit. Zatímco ostatní hupsli na prkno s lehkostí a elegancí labutě, já jsem při pokusu o nasednutí zanechala na břehu notnou dávku důstojnosti. Připadala jsem si jako kachna na klouzačce. Výsledek? Paddleboard se pode mnou rozjel, já šla pozpátku do vody a divákům na břehu jsem předvedla, že i půl metru vody může pořádně vystříknout, když do něj dopadne něco o váze torpédoborce.
S rychlostí blesku jsem se vydrápala z vody, nenápadně si odstranila mokré prameny teď již nenavlněných vlasů z obličeje a rozhlédla se kolem. Můj pád nepobavil jen mé přátele na břehu, ale i skupinku, která doteď hrála beach volejbal, ale dle všeho jsem je zaujala natolik, že s hrou přestali a všichni se dívali mým směrem. Předstírala jsem, že je nevidím a plně jsem se soustředila na druhý pokus nastoupení na paddleboard, který mi přátele opět přistrčili.
Druhá výzva: stání. Říkají, že klíčem je rovnováha. Říkám, že klíčem je stabilita provazochodce a odvaha jeho pojišťováka. Vydrápala jsem se zpět na prkno, kolena se mi klepala jako nenakrájený sulc a při prvním pokusu se postavit jsem si připadala jako novorozené žirafátko na kolečkových bruslích.
Všichni ostatní už byli na nohou. O nic přece nejde. Klečím. Dýchám. Jednu nohu opatrně, velmi opatrně zkusím dát před sebe a lehce se nadzvednout. Dýchat, proč jsem přestala dýchat! Tak znovu. Klečím, dýchám, jednu nohu pomaličku před sebe. Už to skoro je. Povedlo se, klečím na jedné noze. Chtěla to vítězoslavně zavolat na přátele, ale v tom se paddleboard zhoupl, já se zhoupla, planeta se zhoupla… a šup zpátky do vody.
Po zhruba osmi pokusech, dvou křečích a jedné filozofické krizi jsem se konečně postavila. Byla jsem unavená, zpocená a mokrá. Vlasy se mi lepily na tvář a na ruce. Voděodolná řasenka boj s vodou dávno vzdala a vesele mi tekla po tvářích. Ale já jsem stála! Zvládla jsem to. Co na tom, že ostatní už třikrát obkroužili celé jezero a stihli si udělat asi milion fotek a dva miliony videí. Já jsem stála a to mi stačilo.
Na tři vteřiny. A pak přišla vlnka. Malá, nevinná, téměř romantická. Jasně a pohádkově se třpytila na jezerní hladině. Odlesky z jejího hřebene mě upoutaly. A já věděla, že je to ona, zhruba dvacet centimetrů vysoká vlnka, nejkrásnější ze všech na hladině. Ale pro mé rovnovážné centrum byla jako tsunami. Místo lehkého zhoupnutí následoval efektní pád do vody s rotací, žbluňknutím a spolknutou nadávkou. Pádlo jsem odhodila neznámo kam. O sluneční brýle jsem přišla už při předchozích pádech a víc k poztrácení už jsem toho neměla.
Když jsem se vynořila nad hladinu, šňůrou jsem si přitáhla paddleboard a jako trosečník na moři jsem se na něj zavěsila pažemi. Neměla jsem už ani poslední zbytek síly se na něj byť jen pokusit vyšplhat. Poté, co jsem vykašlala poslední zbytky vody, jsem se jala doplavat na břeh. Paddleboard jsem měla stále za leash upoutaný k noze, takže při mně při plavání ke břehu pronásledoval jako žralok.
Na břeh jsem se svalila vyčerpaná a špinavá, vypadala jsem jako vodnice. Paddleboard jsem vytáhla za sebou a použila ho jako lehátko. A světe div se, nespadla jsem.
A přesto, že jsem víc času strávila ve vodě než na paddleboardu — bylo to skvělé. Protože smích (ostatních), voda ve vlasech a fakt, že jsem nakonec vydržela 3 vteřiny bez pádu, mi připomněly, že nejde o to vypadat ladně, ale nebát se vypadat legračně. Paddleboard mi ukázal, že léto není o dokonalosti, ale o zábavě.
