Článek
Vždycky jsem si myslela, že se obejdeme bez velkých a okázalých oslav narozenin našich dětí. Dařilo se nám to do doby, než dcery začaly chodit do mateřské školky a následně na základní školu, kde jsou velké oslavy hitem.
Každý rok tajně doufám, že se narozeniny obejdou bez velké párty. A každý rok mě mé ratolesti vyvedou z omylu už měsíc před narozeninami, kdy mi slavnostně oznámí vybrané téma oslavy. Časy, kdy stačil dort, nějaké dobrůtky a hry, jsou dávno pryč a každá oslava musí mít téma. S tím je samozřejmě spojena výzdoba celého domu, která postupně přechází i na zahradu.
Nejde o to, že bych dcerám nechtěla oslavu dopřát, ale o čas. Skloubit práci, nákupy, plánování, pečení, výzdobu, komunikaci s ostatními maminkami, povinnostmi do školy a chystání dárku, je prostě nemožné a obdivuji všechny, co to zvládají s přehledem.
Už jen pozvánka je martyrium, které zabere minimálně dva dny, protože je potřeba neustále upravovat barvy podle představ dítěte a informací, které potřebují rodiče ratolestí.
Jakmile máme pozvánku za sebou, je třeba vymyslet občerstvení. To by samo o sobě nebyl takový problém, kdyby to nebylo spojeno s týdenním dopisováním si s maminkami, co mohou jejich děti jíst a pít, protože alergií není nikdy dost. Tím nechci alergie zlehčovat, sama se z několika raduji a mám tak pochopení. Když však člověk u šesti pozvaných dětí napočítá osm alergií, je to už pomalu na přípravu tabulky a následné vyhodnocení, co je tedy vlastně možné připravit.
Největší radost potom člověku udělá odpověď maminky na dotaz, zda dítě smí do bazénu. Odpovědí je, že ano, ale že doufá, že se příliš nenamočí. To je chvíle, kdy mám pocit, že se zastavil čas a začínám slyšet cvrkat cvrčka.
Po hlubokém nádechu a výdechu je možné pokračovat v přípravě, aby vše klaplo a děti byly spokojené.
Když nadejde den oslavy, jsem už poměrně vyřízená, zatímco oslavenkyně radostí poskakuje po domě. To mě těší a dává mi to sílu překonat následující hodiny, kdy je dům plný hlasitého smíchu, hudby, štěbetání, pobíhání, padajících věcí, rozlitého pití a dotazů, kolik nanuků smí ještě sníst.
V hlavě se mi celou dobu honí myšlenky na sklenku vína, kterou si v klidu a tichu vychutnám večer na zahradě. Ten moment však nepřichází, protože jakmile odejde poslední host, uvědomím si, že stojím uprostřed domu, který očividně zasáhla nějaká apokalyptická bouře, noha se mi lepí k podlaze a nad hlavou mi praská balónek.
